Při hlasování europoslanců o klimatickém cíli pro rok 2040 a úpravě systému ETS2 slavila evropská vrchnost další vítezství. Dosáhla totiž všeho, čeho chtěla, a to za cenu ústupků, které ve skutečnosti žádnými ústupky nejsou.

Použila zkrátka oblíbenou taktiku stanovení přemrštěných požadavků, ze kterých pak mírně ustoupí. Čímž dosáhla toho, že jí byla „přijatelnější“ verze odkývána, a ještě to mohou členské státy vydávat za své vítězství. Jde konkrétně o „zmírnění“ návrhu klimatického závazku dosáhnout snížení emisí CO2 do roku 2040 oproti roku 1990 ze stachanovských 90 % na „pouhých“ 85 %, přičemž oněch 5 % má formu „mezinárodních uhlíkových kreditů“. Tedy, že nemusí jít o snížení emisí v daných zemích, ale prostřednictvím „dekarbonizačních“ projektů v zemích jiných. Což samozřejmě neřeší vůbec nic, protože cíl Green Dealu, kterým je dosažení úplné dekarbonizace EU do roku 2050, se nezmírnil ani o píď. Bude tak nadále pokračovat devastace evropského hospodářství, postupná ztráta konkurenceschopnosti unijních firem a přerod EU v zelený socialistický skanzen. Třeba pak budeme moci vydělávat alespoň na turistickém ruchu, až se na něj budou jezdit dívat bohatí turisté z USA, Číny, Indie a dalších zemí, které vystavily zelené červenou.

Europarlament odkýval také odklad spuštění ETS2 rozšiřující povinnost platit emisní povolenky i na domácnosti a firmy na rok 2028. Jde tedy o posun o jeden rok. Ani ten však nemá žádný praktický význam, protože neřeší nejpalčivější problém celého systému. Tím je růst cen nejenom benzínu, nafty a paliv pro domácnosti a firmy, ale následně i zdražování úplně všeho a s tím související hrozba dalšího roztočení inflační spirály. Jediný rozdíl oproti původnímu systému schváleného za neoddiskutovatelného přispěním Petra Fialy coby premiéra vlády předsednické země EU je to, že k tomu dojde o rok později.

Všeobecnému růstu cen pak nezabrání ani dříve avizované opatření, které by mělo zlepšit předvídatelnost a cenovou stabilitu celého systému, o kterém se debatovalo na Evropské radě před necelým měsícem. Spočívá v uvolňování nových povolenek na trh v případě, že by jejich cena začala prudce růst. Potíž je však v tom, že tím se cenové skoky jenom odsunou. Celý systém je totiž založen právě na omezeném počtu povolenek odpovídající „povolenému“ objemu emisí CO2, který lze do atmosféry vypustit. A ten je neměnný. Jinými slovy, když budou povolenky uvolněny na trh dříve, tak se rychleji „spotřebují“, ale jejich nedostatek se nakonec stejně projeví. Jenom o něco později. A o to rychleji pak poroste jejich cena a následně i celková cenová úroveň. A spirála inflace se roztočí…

Evropská vrchnost zkrátka levné energie nechce. A to přesto, že uznává, že právě jejich vysoká cena je problémem nejen pro domácnosti, ale především pro unijní firmy a jejich konkurenceschopnost. Ale její opatření proti drahým energiím nejsou ničím jiným, než oním pověstným „vytloukáním klínu klínem“. Definovali jej v akčním plánu pro dostupné energie, ve kterém mimo jiné navrhují snížit jejich cenu snížením energetických daní na nulu a úhradu rostoucích poplatků z veřejných rozpočtů. Což je samozřejmě nebetyčná blbost, protože ty nejsou plněny z ničeho jiného než z daní občanů a firem. Takže tím, že se jim na jedné straně uměle uleví v cenách energií a rozdíl doplatí erár, tak o to více zaplatí na daních. Náklady tedy opět ponesou spotřebitelé a jiná bude pouze forma jejich úhrady.

Evropská vrchnost prostě dosáhla opět svého a Green Deal bude pokračovat dál, aniž by alespoň přibrzdil. Volání členských států po jeho zmírnění byla oslyšena a opět se tak ukázalo, kdo v EU skutečně vládne. Rozhodně tedy neplatí, že její občané a hesla o tom, že „EU jsme my“ jsou tak zase o něco směšnější. Bruselský vlk se zkrátka nažral.

Zatímco občané utrpěli…

Psáno pro deník TO. Aktualizováno