Jak se během roku 2021 postupně uzavírala cesta k politické dohodě a rostla pravděpodobnost války.

Donald Trump opakovaně tvrdí, že kdyby zůstal prezidentem Spojených států, válka na Ukrajině by nezačala. Takové tvrzení nelze dokázat, protože se týká alternativního vývoje dějin. Přesto upozorňuje na skutečnost, která bývá při popisu války přehlížena: k ruské invazi nevedla pouze okamžitá rozhodnutí Vladimira Putina z února 2022, ale také pozorovatelný sled politických, vojenských a diplomatických událostí během předchozího roku.

Rok 2021 byl obdobím, kdy se současně změnila politika Spojených států, politika ukrajinského vedení i ruské hodnocení dalšího vývoje. Washington a Kyjev přestaly hledat řešení založené na kompromisním soužití Ukrajiny s Ruskem a začaly se připravovat na dlouhodobou konfrontaci. Moskva na tento posun odpověděla vojenským nátlakem, jehož cílem bylo vynutit zastavení západní vojenské integrace Ukrajiny.

Když Spojené státy hlavní ruský požadavek odmítly, nátlak selhal. Rusko se následně rozhodlo uskutečnit hrozbu, jejíž důvěryhodností se předtím pokoušelo vynutit dohodu.

Tato posloupnost nezbavuje Rusko odpovědnosti za zahájení války. Vysvětluje však, jak vznikla situace, v níž se ruské vedení rozhodlo, že svého cíle již nedosáhne politickými prostředky.

Zelenského původní pokus o dohodu
Volodymyr Zelenskyj zvítězil v prezidentských volbách roku 2019 také díky příslibu, že se pokusí ukončit válku v Donbasu. Jeho politika byla zpočátku podstatně smířlivější než politika jeho předchůdce Petra Porošenka.

Zelenskyj podporoval výměny zajatců, přímé rozhovory s Vladimirem Putinem, stažení jednotek z některých úseků fronty a obnovení normandského formátu za účasti Francie, Německa, Ruska a Ukrajiny. V prosinci 2019 se v Paříži uskutečnilo první osobní setkání Zelenského s Putinem.

Příměří uzavřené v červenci 2020 vedlo k výraznému snížení počtu bojových incidentů a obětí. Politické řešení se však neposunulo. Minský proces zůstával zablokovaný především otázkou pořadí jednotlivých kroků.

Rusko požadovalo, aby Ukrajina nejprve poskytla částem Donbasu zvláštní politické postavení, umožnila tam volby a začlenila místní struktury do ukrajinského ústavního systému. Kyjev naopak požadoval, aby před politickými změnami získal kontrolu nad hranicí a aby Rusko ukončilo vojenskou podporu separatistických území.

Oba přístupy byly obtížně slučitelné. Zvláštní postavení Donbasu mohlo z ruského hlediska vytvořit uvnitř Ukrajiny trvalou protiváhu jejímu vstupu do NATO. Z ukrajinského hlediska by však mohlo Rusku umožnit zasahovat do ukrajinské politiky prostřednictvím území, nad nimiž by si zachovalo faktický vliv.

Zelenského pokus o kompromis proto nepřinesl očekávaný výsledek. Současně oslaboval jeho postavení uvnitř Ukrajiny. Část veřejnosti jej obviňovala z přílišné vstřícnosti vůči Moskvě, zatímco proruská opozice získávala politickou podporu.

Bidenův nástup změnil prostředí
Joe Biden nastoupil do úřadu 20. ledna 2021. Na rozdíl od Donalda Trumpa měl dlouhodobě utvořenou představu o vztahu Spojených států k Ukrajině.

Za Obamovy administrativy byl jedním z hlavních představitelů americké politiky vůči Kyjevu. Po roce 2014 podporoval tvrdší postup proti Rusku a patřil mezi zastánce dodávek smrtících zbraní Ukrajině. Barack Obama byl opatrnější, protože se obával eskalace, v níž by Rusko mělo geografickou převahu a větší ochotu zvyšovat sázky.

Biden vycházel z opačné úvahy: přílišná zdrženlivost podle něj Rusko neuklidňuje, ale povzbuzuje. Moskva má ustoupit teprve tehdy, pokud narazí na jednotný a pevný odpor Spojených států a jejich spojenců.

Tuto změnu dal Biden najevo téměř okamžitě. Dne 4. února 2021 prohlásil, že skončily časy, kdy Spojené státy před ruskými kroky ustupovaly. Nová administrativa současně oznámila návrat k systematické spolupráci se spojenci a k hodnotově formulované zahraniční politice.

Biden nebyl odpůrcem každého jednání s Ruskem. Jeho vláda prodloužila smlouvu New START a později uspořádala prezidentský summit v Ženevě. Byla ochotna jednat o kontrole zbrojení, strategické stabilitě a předvídatelnosti vzájemných vztahů.

Nebyla však připravena uznat strategické postavení Ukrajiny za legitimní předmět dohody s Moskvou. Západní orientaci Ukrajiny chápala jako otázku její suverénní volby, nikoli jako bezpečnostní problém, o němž by Rusko mělo právo spolurozhodovat.

Tento rozdíl se stal rozhodujícím.

Únor 2021: zásah proti ruskému politickému vlivu
Dne 2. února 2021 ukrajinské úřady sankcemi vyřadily z provozu televizní stanice 112 Ukrajina, NewsOne a ZIK. Stanice byly spojovány s okruhem Viktora Medvedčuka, nejvýznamnějšího ukrajinského politika udržujícího osobní a politické vazby na Vladimira Putina.

Dne 19. února následovaly sankce přímo proti Medvedčukovi a dalším osobám. Později byl Medvedčuk obviněn z vlastizrady.

Ukrajinská vláda opatření vysvětlovala obranou proti ruskému financování, propagandě a informačním operacím. Z vnitropolitického hlediska však zároveň odstranila důležitou část infrastruktury Opoziční platformy – Za život, která představovala nejvýznamnější legální kanál ruského politického vlivu na Ukrajině.

Medvedčukův význam nespočíval jen v jeho vztahu s Putinem. Jeho politická strana a mediální zázemí nabízely možnost, že se otázka vztahu Ukrajiny k Rusku bude nadále řešit uvnitř ukrajinského politického systému.

Pokud by proruská politická reprezentace zůstala silná a pokud by se současně uskutečnil minský model zvláštního postavení Donbasu, mohla vzniknout vnitřní politická struktura schopná dlouhodobě blokovat vstup Ukrajiny do NATO.

Tento model byl pro velkou část ukrajinské společnosti nepřijatelný. Z ruského hlediska však představoval téměř jedinou zbývající možnost, jak ovlivňovat strategické směřování Ukrajiny bez přímého použití vojenské síly.

Zásah proti Medvedčukovu politickému a mediálnímu zázemí proto nebyl jen jedním z mnoha domácích sporů. Signalizoval, že Kyjev přestává považovat proruskou část ukrajinské politiky za legitimní most k dohodě a začíná ji chápat především jako bezpečnostní hrozbu.

Spojené státy tento postup veřejně podpořily. Zelenskyj tak mohl předpokládat, že tvrdší politika vůči ruskému vlivu nezůstane bez amerického politického krytí.

Březen 2021: Ukrajina se začíná připravovat na konfrontaci
V březnu 2021 přijala Ukrajina novou vojenskou bezpečnostní strategii. Její význam nespočíval v přípravě ukrajinského útoku na Rusko. Strategie vycházela z přesvědčení, že dlouhodobý konflikt s Ruskem je pravděpodobný a že Ukrajina musí být schopna vést rozsáhlou obrannou válku s podporou západních partnerů.

Dokument kladl důraz na komplexní obranu celé společnosti, rozvoj teritoriálních sil, modernizaci armády, interoperabilitu s NATO a zapojení partnerských států.

Šlo o viditelný posun od politiky založené na naději, že konflikt lze postupně utlumit prostřednictvím příměří a politických jednání. Ukrajina se začala systematicky připravovat na možnost, že spor nebude vyřešen kompromisem, ale dlouhodobým vojenským odstrašováním.

Tento vývoj sám o sobě nedokazuje existenci společného americko-ukrajinského plánu na konflikt. Ukazuje však, že obě země pracovaly se stále podobnější představou: Rusku nelze poskytnout politické nástroje k ovlivňování ukrajinského směřování, a proto je nutné připravit se na jeho vojenskou reakci.

První ruské vojenské soustředění
Na jaře 2021 začalo Rusko přesouvat rozsáhlé síly do blízkosti ukrajinských hranic a na anektovaný Krym. Šlo o největší ruské vojenské soustředění v tomto prostoru od roku 2014.

V té době ještě není nutné předpokládat, že Putin již definitivně rozhodl o invazi. Pravděpodobnější je, že Rusko používalo vojenské soustředění jako prostředek donucovací diplomacie.

Jeho bezprostředním cílem mohlo být přimět Kyjev a Washington, aby nový politický kurz přehodnotily. Moskva demonstrovala, že další oslabování ruského vlivu a prohlubování vojenské spolupráce Ukrajiny se Západem nebude sledovat pasivně.

Rusko již řadu let nebylo schopno přimět Ukrajinu k neutralitě hospodářskými, politickými ani diplomatickými prostředky. Po roce 2014 jeho vliv dále slábl. Ukrajinská veřejnost se stále více přikláněla k členství v NATO, hospodářské vazby s Ruskem se omezovaly a ukrajinská armáda byla postupně přebudovávána s pomocí západních států.

Ruská vojenská hrozba proto nebyla projevem síly bez jasného cíle. Nahrazovala slábnoucí politické nástroje.

Na jaře 2021 však hrozba ještě nepřinesla zásadní ústupek. Rusko část jednotek stáhlo, základní směr americké a ukrajinské politiky se ale nezměnil.

NATO znovu otevřelo otázku členství
Na summitu NATO dne 14. června 2021 členské státy znovu potvrdily rozhodnutí z Bukurešti z roku 2008, podle něhož se Ukrajina jednou stane členem Aliance.

Ukrajina nedostala pozvánku ani konkrétní harmonogram. Její skutečné členství zůstávalo vzdálené. Politický význam prohlášení však nelze omezit jen na jeho bezprostřední praktické účinky.

NATO současně zdůraznilo, že Rusko nemá právo veta a že o členství Ukrajiny mají rozhodovat pouze členské státy a samotná Ukrajina.

Z hlediska západního právního a politického myšlení šlo o obhajobu suverenity menšího státu proti požadavkům velmoci. Z ruského hlediska šlo o potvrzení, že Spojené státy nejsou ochotny nabídnout ani dlouhodobou politickou záruku neutrality Ukrajiny.

Rozhodující přitom nebylo jen formální členství. Ukrajina se vojensky přibližovala k NATO i bez něj.

Západní státy cvičily ukrajinskou armádu, poskytovaly jí zbraně, pomáhaly s reformou velení, zvyšovaly interoperabilitu a rozšiřovaly zpravodajskou spolupráci. Formální vstup mohl být vzdálený, ale praktická integrace pokračovala.

Pro Rusko se tak rozdíl mezi členskou a nečlenskou Ukrajinou postupně zmenšoval. Země se mohla stát faktickou součástí západního vojenského prostoru, aniž by na ni zatím dopadal článek 5 Severoatlantické smlouvy.

Odchod z Afghánistánu a změna amerických priorit
Bidenova administrativa současně ukončovala americkou válku v Afghánistánu. Rozhodnutí o stažení bylo oznámeno v dubnu 2021 a dokončeno na konci srpna.

Neexistuje veřejný důkaz, že Biden odcházel z Afghánistánu proto, že již znal přesný plán budoucí ruské invaze. Taková hypotéza není nutná.

Americká vláda věděla, že se mění povaha hlavních bezpečnostních problémů. Dlouhé stabilizační a protiteroristické operace měly být nahrazeny soupeřením s velmocemi, především s Čínou a Ruskem.

Afghánistán vázal politickou pozornost, zpravodajské prostředky, logistiku i vojenské kapacity. Po dokončení stažení Biden výslovně uvedl, že Rusku a Číně by nic nevyhovovalo více než další desetiletí amerického uváznutí v Afghánistánu.

Odchod proto nelze přímo označit za přípravu na válku na Ukrajině. Byl však součástí širšího strategického přesunu. Spojené státy se zbavovaly druhořadého konfliktu právě ve chvíli, kdy obnovovaly tvrdší politiku vůči Rusku a posilovaly své vztahy s Ukrajinou.

Washington nemusel vědět, jakou podobu bude budoucí konfrontace mít. Musel však počítat s tím, že odmítnutí ruských požadavků může vést k vážné krizi.

Srpen a listopad: praktická integrace pokračuje
Dne 31. srpna 2021 podepsaly Spojené státy a Ukrajina nový rámec strategické obranné spolupráce.

Dokument předpokládal prohloubení vojenského partnerství, reformu ukrajinských ozbrojených sil, zvýšení jejich schopnosti čelit Rusku a další přibližování ke standardům NATO.

V listopadu následovala nová Charta strategického partnerství mezi Spojenými státy a Ukrajinou. Znovu potvrdila americkou podporu ukrajinské suverenitě, územní celistvosti a euroatlantickým ambicím.

Ani jeden dokument neznamenal bezprostřední vstup Ukrajiny do NATO. Společně však potvrzovaly dlouhodobý trend, který Rusko považovalo za hlavní hrozbu: vojenské a politické přibližování Ukrajiny k Západu pokračovalo bez ohledu na jarní demonstraci ruských sil.

V této fázi již bylo stále obtížnější tvrdit, že jde pouze o nedorozumění, které lze odstranit technickými konzultacemi. Západní a ruské představy o budoucím postavení Ukrajiny byly skutečně protikladné.

Spojené státy považovaly otevřenost členství a vojenskou spolupráci za legitimní důsledek ukrajinské suverenity. Rusko považovalo stejný proces za změnu strategické rovnováhy přímo u svých hranic.

Druhé soustředění a ruský pokus o vynucení dohody
Na podzim 2021 začalo Rusko znovu soustřeďovat vojska kolem Ukrajiny, tentokrát ve větším rozsahu a s podstatně zřetelnějšími přípravami na možnou vojenskou operaci.

V prosinci Moskva zveřejnila návrhy smluv se Spojenými státy a NATO. Jejich hlavním požadavkem byl závazek, že se Aliance nebude dále rozšiřovat, zejména o Ukrajinu.

Rusko požadovalo také omezení některých vojenských aktivit NATO ve východní Evropě a postsovětském prostoru. Část těchto požadavků byla natolik široká, že by zasahovala i do bezpečnostního postavení již existujících členů NATO.

To však nemění základní smysl ruského postupu: Moskva chtěla vojenskou hrozbou vynutit právní nebo faktickou neutralitu Ukrajiny.

Rusko pravděpodobně preferovalo dosažení tohoto cíle bez války. Válka je nákladnější, rizikovější a méně předvídatelná než ústupek protivníka pod tlakem. Ruské vojenské soustředění proto mělo především dodat diplomatickému požadavku důvěryhodnost.

Nešlo však o prázdný bluff. Aby byla hrozba účinná, musela být připravena k uskutečnění. Rusko proto vytvořilo síly, které bylo možné použít, pokud Spojené státy odmítnou ustoupit.

Co Rusko skutečně požadovalo
Při hodnocení ruských cílů není nutné vytvářet rozsáhlé spekulace o plánu ovládnout celou Ukrajinu, obnovit Sovětský svaz nebo trvale okupovat zemi, kterou by Rusko vzhledem ke své hospodářské a vojenské kapacitě jen obtížně kontrolovalo.

Veřejně formulovaný a dlouhodobě sledovatelný ruský požadavek byl konkrétnější: zabránit tomu, aby se Ukrajina stala součástí západního vojenského systému.

Rusko tento cíl nedokázalo zajistit ani během desetiletí, kdy mělo na Ukrajině mnohem větší politický, hospodářský a kulturní vliv. Po roce 2014 byly jeho možnosti ještě omezenější.

Představa, že by Moskva současně realisticky plánovala dlouhodobou kontrolu celé nepřátelsky naladěné země, by vyžadovala mnohem více předpokladů než vysvětlení založené na snaze vynutit její neutralitu.

Také počáteční útok na Kyjev nemusí dokazovat plán trvale ovládnout celou Ukrajinu. Lze jej vysvětlit jako pokus rychle ochromit ukrajinské vedení, vynutit politickou kapitulaci a přimět Kyjev přijmout neutralitu.

Případná změna ukrajinské vlády by v takovém scénáři nebyla nutně samostatným cílem. Byla by prostředkem, jak zajistit vládu ochotnou ruské podmínky přijmout.

Ruské vedení zřejmě předpokládalo, že ukrajinský odpor rychle zkolabuje a že rozsáhlá dlouhodobá okupace nebude nutná. Právě tento předpoklad se ukázal jako zásadně chybný.

Z neúspěšné donucovací operace poté vznikla dlouhá opotřebovací válka, během níž se měnily vojenské možnosti, územní požadavky i politické cíle. Pozdější ruské nároky však nelze automaticky přenášet zpět do období před invazí a vydávat je za důkaz, že od počátku existoval stejný maximalistický plán.

Americké odmítnutí
Spojené státy byly na přelomu let 2021 a 2022 ochotny jednat o kontrole raket, transparentnosti vojenských cvičení, omezení rizik a dalších dílčích bezpečnostních opatřeních.

Nebyly však ochotny přijmout hlavní ruský požadavek: závazek, že Ukrajina nikdy nevstoupí do NATO a že její vojenská integrace se Západem bude zastavena.

Americká argumentace byla srozumitelná. Přijetí takového požadavku by znamenalo uznat Rusku právo rozhodovat o bezpečnostní orientaci jiného státu. Mohlo by také oslabit důvěryhodnost NATO a vytvořit precedent pro další velmocenské požadavky.

Z ruského hlediska ale dílčí americké nabídky neřešily skutečný předmět sporu. Moskva neusilovala jen o omezení některých vojenských cvičení nebo raketových systémů. Chtěla změnit dlouhodobý strategický směr Ukrajiny.

Obě strany tedy věděly, že jejich hlavní požadavky jsou neslučitelné.

Spojené státy nechtěly uznat ruskou sféru vlivu. Rusko nechtělo přijmout pokračující vojenské přibližování Ukrajiny k NATO. Ukrajina nechtěla pod vojenským tlakem omezit svou zahraniční orientaci.

V této situaci nebyla válka nevyhnutelná v doslovném smyslu. Stále ji bylo možné odvrátit ústupkem některé ze stran. Žádná z nich však nebyla ochotna ustoupit v otázce, kterou považovala za zásadní.

Biden byl na konfrontaci připraven
Z toho nevyplývá, že Biden válku chtěl. Přesnější je říci, že byl ochoten přijmout riziko války jako cenu za odmítnutí ruského požadavku.

Jeho administrativa od podzimu 2021 připravovala sankce, varovala spojence, poskytovala Ukrajině zpravodajské informace a veřejně odhalovala ruské vojenské přípravy. Současně dávala najevo, že americké jednotky nebudou na Ukrajině přímo bojovat.

Americká strategie tak měla poměrně jasnou podobu:

Rusku nebude poskytnuto právo veta nad Ukrajinou. Pokud Rusko zaútočí, Spojené státy podpoří Ukrajinu zbraněmi, financemi a zpravodajskými informacemi, uvalí na Rusko rozsáhlé sankce a posílí NATO. Přímému střetu amerických a ruských vojsk se však vyhnou.

To byla příprava na strategickou konfrontaci, nikoli na přímou americko-ruskou válku.

Odchod z Afghánistánu, obnovení alianční jednoty, podpora ukrajinské vojenské připravenosti a příprava sankcí do tohoto rámce zapadaly. Nešlo nutně o jeden předem vypracovaný plán. Jednotlivé kroky však směřovaly stejným směrem.

Od hrozby k invazi
Rusko se pokusilo změnit americkou politiku hrozbou války. Tento pokus selhal.

Washington odmítl uzavřít dveře NATO a odmítl považovat ukrajinskou neutralitu za legitimní cenu za zachování míru. Kyjev rovněž nebyl připraven přijmout omezení své zahraniční politiky pod ruským vojenským tlakem.

Ruská hrozba tím ztratila původní donucovací účel. Moskva se ocitla před volbou: vojska stáhnout a přijmout pokračující strategický posun Ukrajiny, nebo hrozbu uskutečnit.

Stažení by znamenalo nejen neúspěch, ale také oslabení důvěryhodnosti budoucího ruského nátlaku. Putin se proto rozhodl pro válku, zřejmě v očekávání, že ukrajinský stát bude rychle paralyzován a že vojenská operace vynutí dohodu během krátké doby.

Tento odhad se ukázal jako katastrofálně chybný. Ukrajina se nezhroutila, západní podpora byla rozsáhlejší, než Moskva předpokládala, a původní donucovací operace se změnila v dlouhodobou válku.

Příčina a odpovědnost
Za rozhodnutí zahájit invazi odpovídá ruské vedení. Žádný spor o NATO ani obava z budoucího strategického vývoje neopravňovaly Rusko k překročení hranic a použití vojenské síly.

Právní a politická odpovědnost však není totéž co historická příčina.

Příčiny války nelze vysvětlit pouze konstatováním, že Putin je agresivní nebo že Rusko je imperiální stát. Takové výroky mohou obsahovat část pravdy, ale nevysvětlují, proč k rozsáhlé invazi došlo právě v únoru 2022 a nikoli v některém z předchozích let.

Pro vysvětlení konkrétního okamžiku je nutné sledovat konkrétní vývoj:

Zelenského neúspěšný pokus o kompromis, nástup Bidenovy administrativy, zásah proti proruským politickým strukturám, novou ukrajinskou vojenskou strategii, jarní ruské soustředění, potvrzení perspektivy členství v NATO, prohlubování americko-ukrajinské obranné spolupráce, druhé ruské soustředění, bezpečnostní ultimátum a jeho odmítnutí.

Teprve tento sled událostí vysvětluje, proč Rusko dospělo k závěru, že neutralitu Ukrajiny již nevymůže politicky, a proč se pokusilo vynutit ji vojensky.

Co potvrzuje Trumpův výrok
Trumpova slova nejsou důkazem této rekonstrukce. Spíše ji nepřímo potvrzují.

Trump dlouhodobě nepovažuje budoucí členství Ukrajiny v NATO za zásadní americký zájem. Na rozdíl od Bidenovy administrativy je ochoten chápat strategické postavení Ukrajiny jako předmět velmocenské dohody.

Když proto tvrdí, že by za jeho vlády válka nezačala, nemusí tím říkat pouze to, že by se ho Putin více bál. Může poukazovat na podstatnější rozdíl: za jeho vlády by otázka ukrajinské neutrality pravděpodobně nezůstala mimo prostor vyjednávání.

Nelze vědět, zda by případná dohoda byla trvalá, spravedlivá nebo přijatelná pro Ukrajinu. Nelze ani s jistotou dokázat, že by válce zabránila.

Je však pravděpodobné, že by nevznikl stejný sled událostí jako v roce 2021. Bidenova administrativa vědomě odmítla ruské právo veta a byla připravena nést důsledky tohoto odmítnutí. Trump by byl patrně ochoten hledat dohodu i za cenu dlouhodobě neutrálního postavení Ukrajiny.

Trumpův výrok proto není hlavním tématem příběhu. Je jen připomínkou, že válka nebyla nečekaným výbuchem bez předchozího vývoje. Vedla k ní konkrétní cesta, na níž se během roku 2021 postupně uzavíral prostor pro politickou dohodu a současně se obě strany připravovaly na konfrontaci.

Rusko se pokusilo vynutit neutralitu Ukrajiny hrozbou války. Spojené státy věděly, že tento požadavek nepřijmou. Když nátlak neuspěl, Rusko uskutečnilo hrozbu, kterou původně používalo jako prostředek vyjednávání.

Právě tento sled událostí je nejpřesvědčivějším vysvětlením války, která začala 24. února 2022.