18.2.2020 | Svátek má Gizela


ESEJ: Z totality do totality

26.11.2018

aneb Politická odpovědnost tady i tam

Každá socialistická vláda se vyznačuje inherentní snahou zabít každou husu snášející zlatá vejce, která se jim dostane do rukou. A nejen to, maso z ní nechají zkazit, peří rozpráší ve větru a ještě se chlubí, jak dobře si počínali.
(Weber D.: „Povstání“, 2006; překlad J. Engliš)

Úvod

Bonmot od Davida Webera by byl jen úsměvným politickým sarkasmem, kdyby jej realita naší současnosti nepřesahovala všemi směry, nejen na české, ale i na světové úrovni.

Devadesátá léta představovala zvláštní druh turbulence, jak v historickém vývoji Československa (včetně rozdělení na dva samostatné státy), tak i ve vývoji celé Evropy na přelomu tisíciletí, s jejími ‚studenými‘ i ‚horkými‘ konflikty a každý, kdo dnes umanutě tvrdí, že sama existence EU a NATO zajistila v Evropě mír od druhé světové války do současnosti, buď vědomě lže (tím se vyznačují zejména EUrohujerští rádoby politikové a jejich svazácky nadšené klaky a podržtaškové), nebo je - zahalen ve své sociální bublině - zcela odtržen od reality neschopen přímo ji vnímat, ale vidí jen odrazy v pokřivených zrcadlech mediální masáže či ‚platónovské stíny‘ na stěně jeskyně, v níž se skrývá.

Národní socialismus v novém hávu

V červnu roku 2014 vysílala německá stanice Phoenix přímý přenos z bombastických oslav 70. výročí dne „D“ – vylodění spojenců v Normandii. Nadšeně blábolící německý komentátor, při záběru kamery na hrstku amerických veteránů, se chtěl blýsknout svojí znalostí historie a zacitoval, s odkazem na generála Pattona, z jeho projevu k americkým vojákům po vylodění na břeh: „Jsme tu, abychom osvobodili Němce od nacismu!“ Jeho americký spolukomentátor promptně a suše zareagoval: „Oh ne, ne, ne! On řekl: ‚Jsme tu, abychom osvobodili Evropu od Němců!‘“

Nuže, s odstupem téměř tří čtvrtin století je možno konstatovat, že se to nepodařilo. Mesianismus jisté části německé populace přináší zcela nečekané problémy již po staletí a vytváří ostrý kontrapunkt k jiné části Němců, která, opět po staletí, zaslouží úctu a obdiv, jak na poli vědy, tak v oblasti kultury.

Přesto ti první, když se dostanou k moci a vždy, když získají pocit, že se Německo stává světovou mocností, mají nutkání svoji mesianistickou ideu vnucovat celému světu. Pak je třeba být ostražitý, protože z toho vždy vyjde jen průser bijící o nebesa, viz rozpoutání dvou světových válek během 20. století. Současný politický rámec a ekonomické poměry v Evropě, dominance po sjednocení Německa a jeho akce uvnitř i vně EU opět ukazují, že německým socialistickým politikům opět narostla křídla a vrátil se pocit schopnosti ovlivňovat dějiny a dokonce diktovat světu.

Nacismus, přesněji národní (nacionální) socialismus, reprezentovaný v Německu nechvalně známou stranou NSDAP (National Sozialistische Deutsche Arbeiter Partei), představoval německou autentickou levici již v době, kdy ještě rozdělení na levici a pravici dávalo jakýs takýs smysl. Své více či méně levicové konkurenty hnědí socialisté z NSDAP téměř zcela vyhladili podle zavedeného socanského zvyku (např. v KZ Dachau, založeném pro tento účel) a úspěšně přestáli proklamovanou, avšak nedůslednou denacifikaci Německa. Hned po válce začali pracovat na uskutečnění dávné vize Evropy s Německem jako hegemonem. (Taylor a další, 2010) Především velmi důsledně, pomocí vytříbené, mistrovské propagandy, dovedené k dokonalosti již před válkou Josephem Goebbelsem, vytvářeli zdání, že pováleční socani nemají s těmi předválečnými nic, ale vůbec nic společného. K tomu měli dobrý důvod. Vždyť konec konců všechny německé vládní strany mají ‚socialismus‘ ve svém názvu. A to, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou, je sice starý trik, ale stále účinně funguje.

Deformací původně hospodářského paktu „uhlí a oceli“ - EHS - a jeho přetvořením v dnešní EU s „Erneuerbares“ (německá zkratka pro tzv. ‚obnovitelné zdroje energie‘), se zelenou inkvizicí a s plíživou totalitou, skrývanou za bariérou newspeaku, a autoritativním matením pojmů skrze ideologii politické korektnosti a ekologismu, masově hlučnou rétorikou o svobodě, lidských právech a humanitě dokázali vytvořit nového Molocha. (Cholínský, 2017)

Kořeny tohoto zde velmi hrubě nastíněného vývoje v jeho předválečných, poválečných i současných aspektech, jsou popisovány a analyzovány z různých úhlů pohledu v publikacích desítek erudovaných autorů, kteří dokáží svým hlubokým vhledem uvádět do souvislostí zdánlivě nesouvisející fakta, srozumitelně je vysvětlovat a jasnozřivě předjímat další vývoj. Někteří z nich jsou citováni v tomto článku. Na rozdíl od propagandistických blábolů zelených progresivistů zmiňované analyticko-kritické publikace, ke škodě všech, prakticky nemají šanci získat finanční nebo mediální podporu a vesměs jsou známy jenom úzkému publiku.

Filosof J. Fuchs aktuální vývoj glosuje velmi explicitně:

„Pasivním konzumentům mainstreamových médií sice pořád ještě uniká, že se na Západě etablovala nesnášenlivá ideologie, která politikům v celé šíři pravolevého spektra diktuje jednotný, naprogramovaný kurz, a která občanům předpisuje i v nepolitických otázkách to jedině správné smýšlení. Ale také mezi těmito oběťmi mediálních manipulací se už najdou mnozí, k nimž pomalu doléhají signály všudypřítomné diktatury politické korektnosti.“ 

Ještě nikdy od II. světové války Německo nevysávalo Evropu tak, jako nyní

Hospodářský vývoj EU byl po dlouhá léta mimo jakoukoli kritiku, šlo se jen od úspěchu k úspěchu, jak v reálném socialismu, neúspěchy jsou vydávány za úspěchy v mediálních bublinách horkého vzduchu, modlou se stal zprofanovaný trvalý cíl tvrdě prosazovaného tzv. udržitelného rozvoje. Tlampačová sebechvála vydržela do roku 2008, kdy bubliny začaly hromadně praskat.

Ukázalo se, že společná měna není univerzální lék, automaticky vedoucí k hospodářským úspěchům a blahobytu pro všechny, a že euro je výhodné jen pro některé země EU, kde působí jako vysavač kapitálu ze slabších a méně hospodářsky silných zemí (např. států - tzv. PIGS), na jejichž zadlužené ekonomiky působí jako hospodářský jed. Samotné Německo, třebaže je nejsilnější ekonomikou EU, začalo potichu připravovat havarijní plány pro návrat k marce…

A není to jediný havarijní plán. Na některých německých TV kanálech postupně prosakují informace o tajně vypracovávaných krizových plánech – civilních i vojenských, varianty reakcí na teroristické hrozby (domácí zleva i zprava, islámské, ruské(!)…), zejména pak v oblasti energetiky, protože realizované kroky šílenství ‚Energiewende‘ po roce 2010 změnily otázku ‚blackoutu‘ z hypotetického ‚co když?‘ na jistotu, v níž nejisté je již jenom ‚kdy?‘.

Logicky se vnucuje otázka: Jak k tomu mohlo dojít?

Politická korektnost – rakovina rozežírající Evropu

Jako odpověď by stačilo konstatovat: Je to účinek a vítězství sice hloupého, ale zato důsledného prosazování politické korektnosti a anulování politické odpovědnosti. Vnějším projevem je ono zařezávání zlaté husy citované v záhlaví.

Přesto je na místě připomenout několik faktů z historie Německa, ideologie zelené církve, vítězství politické korektnosti a k tomu vedoucích politik, v minulosti i aktuálních, jak je popisují kriticky píšící autoři:

- Knihu Člověk a Země, která tvoří jeden z pilířů myšlení dnešních německých Zelených (B‘90/Die Grüne), vydal Ludwig Klages již v roce 1913, při příležitosti setkání aktivistů hnutí zvaného ‚Wanderfögel‘ (‚Tažní ptáci‘ ve smyslu „Putující volné duše“). Jeho členové v sobě spojovali zájem o alternativní kultury, neoromantismus, zájem o východní filosofie a náboženství, nechuť k racionálnu, odpor k technickému pokroku atd. Kniha ukázala všechna témata, kterými se zabývají ekologická hnutí a různí alternativci dodnes. Kniha je ovšem psána - což dnes Zelení úspěšně zatajují - v duchu antisemitismu, bojovného německého nacionalismu, až po zbožštění nadřazené rasy. (Slupecký, 2006)

- Knihu Člověk a Země, která jako ideologický manifest stojí u základů německé strany Zelených, vydali v SRN znovu v roce 1980;

- Pojem ‚ekologie‘ zavedl pro vědu o vztazích a interakcích mezi organismy a životním prostředí německý vědec Ernst Haeckel v roce 1867. Haeckel byl popularizátorem Darwinova vývoje druhů, zároveň byl však zásadním zastáncem a propagátorem teorií o nadřazenosti nordické rasy. Bojoval proti tzv. „míšení ras“ a vyznával rasovou eugeniku a sociální darwinismus. (Slupecký, 2006) – v tomto ohledu dnešní zelení svého guru jednoznačně zrazují…

- První velký zákon o Ochraně přírody v Evropě vydali nacisté v roce 1935, jako jeden za základních nacionálně socialistických zákonů. Hans Klose, říšský vedoucí orgánů ‚ochrany přírody‘, tvrdil, že tento zákon je ‚…vyvrcholením ochranářských snah a dokonalým zákonem‘. Popravdě řečeno, aniž by to přiznali, I eurokraté a státní ministerstva dnešních evropských států určená pro ochranu přírody z něj anebo z jeho výtahů opisují dodnes. Základem zákona je pak totalitní potřeba zrušení ‚neblahého pokroku‘ a převedení života běžného obyvatelstva na rurální způsob, tzv. ‚BIOfarmářství‘. Sedláctví, omezený nacionalismus, odpor k ‚pokrokářům‘ a městskému obyvatelstvu pro jeho pružnost a dirigistickou nezvladatelnost, odpor proti Židům, protože ‚nevlastní žádnou půdu a nejsou zemědělci‘, a proti USA jako rasově nezdravému mísícímu kotli národů, jsou explicitně obsaženy v celém dnešním zeleném hnutí. To vše je cítit z ‚ekologického hnutí‘ a zákonů o ochraně přírody dodnes. Místo vyvoleného německého národa pak vstupuje do prohlášení ‚vyvolená část lidstva - ekologičtí aktivisté‘. (Slupecký, 2006) (Pozn.: pojem ‚ekologický‘ je v takovýchto souvislostech jednoznačně zneužit, protože tato hnutí nemají s ekologií jako vědou nic společného, k odlišení je proto již od počátku 90. let pro tato hnutí zaveden pojem ‚ekologisté‘, ‚ekologismus‘ či ,environmentalismus´.)

- Vytvoření a výchova nového německého člověka je zakotvena v oficiální nacistické doktríně tzv. ‚Gleichschaltung‘ – „Nejde jen o docílení souřadnosti všech politických sil, nýbrž o dosažení naprosté jednoty myšlení. Nejde jen o kázeň, jde o celý světový názor.“ (Fuchs, 1938) Je předobrazem dnešní výchovy k evropanství - nového evropského člověka. (Slupecký, 2006)

K tomu si J. Fuchs klade řečnickou otázku (cit):

„Není snad politická korektnost účinným nástrojem prosazování zase nějaké totalitní ideologie? To, jak politická korektnost ovládla na Západě média hlavního proudu, s jakou posedlostí moralizuje a převychovává občany v masivním rozporu se zdravým rozumem, jak arogantně a bez diskuze si nárokuje monopol na pravdu, dobro a správnost, jak je systémově prolhaná a agresivně nesnášenlivá – neohlašuje to všechno přítomnost takové ideologie? Zvláště když ideologicky fundované absurdity politické korektnosti zvolna přecházejí do legislativ.“ 

V předmluvě ke knize „Úprk rozumu. Politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británi“ (Browne, 2006, česky 2009) píše Martin Weiss o politické korektnosti velmi explicitně (cit):

„Politická korektnost je k smíchu a nemá u nás šanci. Tak mi to alespoň dlouho připadalo. Neuměl jsem si představit, že by ji někdo v Česku mohl brát vážně.“ … „Myslel jsem si, že to, co musí každého Čecha varovat před politickou korektností na sto honů, je cosi osobnějšího: vynucování lži. Veřejný diskurs reálného socialismu podobně jako politická korektnost nevyžadoval, abyste o tom, co říkáte, byli vnitřně přesvědčeni. Stačilo dostatečně svědomitě předstírat.“

A odpovídá si bez kompromisů a pochybností:

… „Politická korektnost není hobby pár pseudointelektuálů. Je to rozvětvená mašinérie pevně zachycená ve strukturách, dobře institucionálně a finančně zabezpečená, s velkými finančními a mocenskými zájmy. Lidé podřadného intelektu a charakteru mají díky ní příjmy a moc, na jaké by v případě zhroucení politické korektnosti nikdy nedosáhli.

„Kde se u nás politická korektnost bere? Přichází z ciziny – skrz akademické kruhy a zavádění genderových studií. Skrz organizace a jednotlivce zaobírající se monitorováním situace romské menšiny, případně tzv. pravicového extremismu. A hlavně skrze Evropskou unii. Ta je:

1) nositelem standardní politické korektnosti v oblastech jako ochrana menšin, multikulturalismus, specifická ženská práva a podobně. Šíří je zejména prostřednictvím programů a grantů neziskovým organizacím z Evropského sociálního fondu a dalších, jež mají politicky korektní kritéria.

2) Unie vytváří zvláštní formu politické korektnosti týkající se jí samé: podpora stále hlubší evropské integrace a myšlenek přicházejících z Bruselu se předepisuje jako samozřejmá, opačný názor je prezentován jako podezřelý a vyžadující vysvětlení, případně nápravu.“

„Je to systém podobný náboženství, neboť nabízí k použití připravené, emocionálně uspokojivé odpovědi ve světě příliš složitém na to, aby se mu dalo plně porozumět, a poskytuje blažený pocit správnosti v naší jinak sekulární společnosti.“

V současnosti jsme svědky - a jako voliči také účastníky - difúze pravo-levé politiky ústící v marasmus bezkoncepčního progresivistického neomarxismu, který někteří politologové a filosofové – patrně přesněji – označují jako neo-leninismus, jiní jako neo-maoismus, tedy neomylné směřování do nové totality, kterou lze v této fázi vývoje označit jako soft totalitu, která (prozatím) nezakládá koncentrační tábory a hromadně nevraždí své odpůrce. Zato se šíří skrytá cenzura a denunciace pod zástupnými důvody. Neustávají snahy o kriminalizaci kritiků a odpůrců, jejich nálepkování všelijakými pejorativními –ismy, vyvolávajícími falešné konotace a reminiscence.

‚Majstrštykem‘ v tomto ohledu je ze strany typicky levicových uskupení či autodeklarovaných jako levice, paušální označování nesouhlasících, politicky neutrálních nebo dokonce pravicových oponentů, lišících se často jen projevovaným vlastním názorem, explicitně nesouhlasícím s oficiálními doktrínami politické korektnosti, jako pravicové extremisty, jejichsledování policií a zpravodajskými službami. Děje se tak v celé EU i ve Skandinávii.Vskutkunechutná pak je spolupráce médií na těchto dezinformačních a osočujících kampaních. V tom vynikají německé státní televizní kanály ARD, ZDF, Phoenix, N24, ale pozadu nezůstává ani naše ČT.

Tyto zjevné příznaky nastupující totality odhaluje J. Fuchs (Vyšší humanita, nebo totalita?, 2017):

„Totalita je charakteristická především masivním zasahováním statni moci do klíčových sfér lidských životů. Při současném technologickém pokroku přeci není tak nepředstavitelné, že by ono zasahování nemuselo být prováděno jen primitivním mocenským vynucováním. Daleko pravděpodobnější je, a z taktického hlediska má mnohem větší šanci na úspěch, použití sofistikovaných forem manipulace a názorového ovlivňování.“

Petr Žantovský připomíná používání staronových dezinformačních metod („Role médií v éře digitální propagandy“, 2017):

„Opět jsme svědky permanentního brainwashingu, zjednodušování, ikonizace, nálepkování. Ty jsi černý, já bílý. Ty padouch, já hrdina. A kdo nejde s námi, jde proti nám. Jenomže všechno je jinak.“

A svoji kritickou analýzu o úloze médií uzavírá zcela nadčasově:

„Občan si hledá zprávy o tom, co pociťuje za důležité. Nejprve u mainstreamových médií. Tam je ovšem nalézá jenom částečně, zkresleně, nebo dokonce vůbec. Digitální svět mu umožňuje přejít pomyslnou ulici na druhou stranu, tam, kde si lidé sami, nezávisle na institucích budují svůj informační domov. To neznamená, že je to domov bezchybný, všeobecně naplněný pravdou a poctivou reflexí světa, že tam nejsou jednostranné zájmy a snaha o manipulaci. Jeho výhodou je mnohost, multiplicita. V digitálním mediálním záhumenku ke každé zprávě najdete deset protizpráv a komentářů, záleží jen na vaší gramotnosti, zda a jak si dokážete vytvořit svůj vlastní názor. Ale podloží, na kterém ho stavíte, je svobodné.“

To je ten hlavní důvod, proč dříve nevnímaná a skrytá cenzura dnes nabírá na obrátkách, proč se zřizují centra monitorující sociální sítě, pod různě altruisticky znějícími názvy se prohlašují za znalce té jediné objektivní pravdy a denuncující všechny a všechno. Dokonce se na sítích objevují podivné bytosti chlubící se tím, že jsou udavači (‚delatores nové inkvizice‘) a vypočítávající své udavačské úspěchy (sic!), #HateFree a #MeToo jsou jen nejznámější příklady tohoto trendu. Daleko děsivější jsou informace o pokročilejším ‚boji‘ proti svobodnému vyjadřování názorů, které používá, jak jinak, Evropská unie, která hrozí zničujícími pokutami komukoli - nositeli z mainstreamu vybočujícího názoru, provozovatelům serverů a sociálních sítí, administrátorům webových stránek…

Závěr

Toto ožehavé téma je neobyčejně široké a přes svoji závažnost je jeho veřejné diskutování zcela minimální a také zde v rozsahu jednoho článku nelze popsat celé spektrum projevů a dopadů jinak, než heslovitě nebo stručnými citacemi moudře formulovaných názorů jiných autorů.

Vyplývá z toho však, že se organizátorům nové totality jejich dílo zatím docela daří. Naštěstí jen zatím a jen docela.

Přesto se kritické analýzy a přinejmenším popisující texty objevují stále častěji a také stále explicitněji vysvětlují, co se děje za oponou. Je to umožněno, mezi jiným, také díky časovému odstupu mezi počátečními proklamacemi, naplněnými hezkými slovy i slibujícími frázemi, a realitou politických kroků a činů, kde nutně vznikají do očí bijící rozpory mezi slovy a činy. Problém je, že nikdo nevidí a ani nenabízí řešení, které by splňovalo znaky demokracie a demokratického rozhodování. I když pokusy mimo nereformovatelné EU struktury již existují a ačkoli zatím jsou dosti bezzubé, jsou pod těžkou palbou EUhujerů i oficiálních struktur EU (komise i vlád členských zemí).

Soudruzi socialisté všech evropských stran však dělají chyby, a to velmi často chyby zcela fatální, protože získali pocit, že po svém vítězném ‚dlouhém pochodu institucemi‘ a ‚vzdělávacím systémem‘, včetně epidemického šíření ‚tlamocvičných fakult‘ a jejich absolventů, jim nehrozí žádná politická odpovědnost, protože zmanipulovaný občan není schopen ani vytušit, kam vlastně svými činy směřují v mlze politické korektnosti.

Jenže stále zřetelněji se ukazuje, že to nevědí ani oni sami, viz např. úlet s vytvářením ‚zelených pracovních míst‘ (Vaněk, 2017) nebo snaha přerozdělovat po Evropě nekompatibilní islámskou kolonizační vlnu.

‚Dolce far niente‘, ke kterému původně cílili, se stalo skutečností, welfare (blahobyt) pro tuto úzkou skupinu, která sama o sobě ráda uvažuje jako o elitě, je velkoryse zajišťován. Jenže kázat vodu a pít víno se nedá utajit na dlouho.

Evropským soudruhům se to jaksi vymklo z rukou, kulminačního bodu bylo dosaženo a ten přetěžko poslepovaný EU vozík se řítí z kopce neřízený, nebržděný, odpadávají z něho součástky a někteří kovaní soudruzi stačili vyskočit, dokud to šlo.

A ti ‚hloupí a nechápající občané‘ začínají vytahovat hlavy z chomoutů a kopat do rozporky, protože pochopili, že za nic neodpovídající politik je nepotřebný politik. Kdekoli a kdykoli.

A také že v sousloví ‚odporný politik‘ je adjektivum ‚odporný‘ zcela zbytečné, tedy oxymóron…

Již se blýská na horší časy.

*********

Literatura a zdroje:

[1] Browne, Anthony. 2006 (česky 2009). Úprk rozumu. Politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británii. (The Retreat of Reason. Political correctness and the corruption of public debate in modern Britain.). [editor] Zdeněk Kárník. [překl.] Milena Turner. PNK. Praha : The Institute for the Study of Civil Society (čeky Dokořán), 2006 (česky 2009). str. 157. ISBN 978-80-7363-240-3.

[2] Fuchs, Alfréd. 1938. Propaganda v demokracii a diktaturách. Praha : Fr. Borový, 1938.

[3] Fuchs, Jiří. 2017. Vyšší humanita, nebo totalita? Praha : (C) Academia Bohemica, o.p.s., 2017. ISBN 978-80-904469-6-0.

[4] Cholínský, Jan. 2017. Co nás politiky ohrožuje zvenčí. Neneviditelný pes. [Online] 26. červenec 2017. [Citace: srpen. 2017 2017.] http://neviditelnypes.lidovky.cz/analyza-co-nas-politicky-ohrozuje-zvenci-f1e-/p_politika.aspx?c=A170723_225555_p_politika_wag. ISSN 1212-673X.

[5] Kučera, Jakub. 2018. Zelené Německo, ušmudlané Česko? Česká pozice - Lidovky.cz. [Online] (C) MAFRA , a.s., 6. květen 2018. [Citace: 20. srpen 2018.] http://ceskapozice.lidovky.cz/zelene-nemecko-usmudlane-cesko-dmj-/tema.aspx?c=A180504_004900_pozice-tema_lube. ISSN 1213-1385.

[6] Slupecký, Jiří. 2006. Eko-fasci, eko-nazi nebo eko-marxisté? Neviditelný pes. [Online] 1. únor 2006. [Citace: 2. únor 2006.] http://neviditelnypes.lidovky.cz/. ISSN 1212-673X.

[7] Taylor, Paul Anthony, a další. 2010. Nacistické kořeny ‚bruselské EU‘. Heerlen : (C) Zdravotní nadace Dr. Ratha, 2010. ISBN 978-90-76332-61-1.

[8] Vaněk, Tomáš. 2017. Bludy zelené obludy. Neviditelný pes. [Online] 30. srpen 2017. [Citace: 12. září 2017.] http://neviditelnypes.lidovky.cz/politika-bludy-zelene-obludy-djf-/p_politika.aspx?c=A170828_202739_p_politika_wag. ISSN 1212-673X.

[9] Weber, David. 2006. Starfire (1.) Povstání (Insurrection;1990). [překl.] Jiří Engliš. Frenštát pod Radhoštěm : Polaris, 2006. 80-7332-074-6.

[10] Žantovský, Petr. 2017. Role médií v éře digitální propagandy. Parlamentní listy. [Online] 2. květen 2017. [Citace: 10. srpen 2017.] . ISSN 1804-7238.



OVĚŘENO: Menstruační kalhotky si ženy oblíbily
OVĚŘENO: Menstruační kalhotky si ženy oblíbily

Český startup Snuggs na jaře minulého roku uvedl na trh menstruační kalhotky. Nyní přichází hned s několika novinkami. S kalhotkami pro silnou menstruaci, novou antibakteriální ochranou funkční vrstvy, dále modelem s vysokým pasem, před týdnem expandoval na Slovensko a bude následovat Německo.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.