Žijeme v době, která se odvrací od multilateralismu zpět k přetlačování mezi velmocemi. K hlavním strůjcům eroze tohoto světového pořádku – Rusku, Číně a USA - se přidala i čínská chřipka, a to v době, kdy globální výzvy potřebují multilateralismus více než kdy jindy.

Žijeme v době, která se odvrací od multilateralismu zpět k přetlačování mezi velmocemi. Svět opouští cestu, na kterou se dal po zkušenostech s egoismem národních států, který ho mj. stál dvě světové války a desítky milionů mrtvých. Roste geopolitické napětí na Korejském poloostrově, podél hranice mezi Čínou a Indií a mezi Spojenými státy a Čínou. Rusko okupuje cizí území, čímž porušuje svoje závazky nejen z Charty OSN, ale i Budapešťského memoranda (1994); navíc po kauze Chodorkovskij vydalo zákon, že ruský ústavní soud bude posuzovat, kterým rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva se země bude řídit a kterým ne, čímž porušuje své závazky v Radě Evropy. Donald Trump vystoupí tu z UNESCO, tu zruší finanční příspěvky pro Světovou zdravotnickou organizaci. Dokonce i transatlantické spojenectví je pod vážným tlakem: nedávné Trumpovo rozhodnutí snížit počet amerických vojáků v Německu, stejně jako dosavadní neúspěch obchodních jednání mezi EU a USA jsou příznačné. A přitom právě Čína, Rusko a USA jsou stálými členy Rady bezpečnosti OSN, která má světu garantovat mír a bezpečnost.

V Arktidě se stupňuje strategická konkurence. Opatření v oblasti změny klimatu jsou žalostně nedostatečná. Vesmír je militarizován. A nástup technologií, jako je umělá inteligence, vytváří vážnou nejistotu.

A do toho přišla čínská chřipka. Kvůli ní poprvé v 75leté historii OSN bylo zrušeno letošní setkání světových vůdců na Valném shromáždění OSN v New Yorku. Zpráva o zrušení přišla týden poté, co bylo odvoláno setkání G7 v Camp Davidu, a měsíc poté, co G20 opustila plány na virtuální summit.

Dnes nám multilateralismus – hledání vícestranných řešení ve spoustě mezinárodních organizací a konferencí - přijde jako věc samozřejmá, ale není. Po staletí válek v Evropě se vztahy mezi státy rozvíjely na bázi sítí dvoustranných spojeneckých smluv. Tyto sítě se ale dominovým efektem rozpadly po sarajevském atentátu a tak se ukázalo, že ani tzv. Koncert velmocí (tj. velkých národních států) nedokázal zabránit 1. světové válce. Po ní svitla naděje: svět přestal jednat bilaterálně, ale zasedl za jednací stůl ve Versailles a založil multilaterální (vícestrannou) Společnost národů. Ta ale nebyla – jak se mělo o dvacet let později ukázat – schopna zajistit světu mír, protože pro její podstatná rozhodnutí byla potřeba jednomyslnost.

Podstatná část Evropy se z toho poučila tím, že multilateralismus po 2. světové válce obohatila o nadnárodní prvky, mj. o rozhodování kvalifikovanou většinou či o povinnost řešit vzájemné spory jen před speciálním soudem; tomu se říká účinný, efektivní multilateralismus. To je také podstata dnešní Evropské unie – a najednou máme v Evropě 75 let míru.

Tady člověk zpravidla narazí na neznalost rozdílu mezi spoluprací mezivládní a spoluprací nadnárodní. To je důležité i pro pochopení fungování Unie. Např. Rada EU je složena z ministrů jednotlivých členských států, kteří tam vnášejí národní zájmy, a tak tento orgán reprezentuje zájem členských států, který zpravidla spočívá v minimalistickém chápání svých unijních závazků. Rada EU nicméně rozhoduje kvalifikovanou většinou, což je nadnárodní, ne mezivládní prvek; mezivládní přístup je naopak typický rozhodováním jednomyslným. Naproti tomu Evropská komise – byť je také složena z nominantů za jednotlivé členské země – na základě jejich přísahy nezávislosti sleduje zájem na propojování Evropy a jejích občanů; to se projevuje zpravidla maximalistickým chápáním unijních závazků členských států.

Přiznejme si, že impuls k plnému návratu světa k multilateralismu mohou účinně vyslat jen USA (po prezidentu Trumpovi), nic podobného nemůžeme realisticky očekávat ani od Ruska, ani od Číny. Je proto na zbytku světa, aby v mezidobí zajistil alespoň omezené fungování multilateralismu – a to je příležitost pro EU, zejména nyní pod silným německým předsednictvím. Smlouva o EU přitom na několika místech podporu multilateralismu v rámci zahraničních vztahů Unie vyzdvihuje, teď jen jde o to převést tato slova v činy. Hledání nového šéfa Světové obchodní organizace k tomu může být vhodnou příležitostí.

Jediné poučení, které si můžeme vzít z dějin, je, že lidé si z dějin poučení neberou. Doufejme, že alespoň uvnitř Evropy půjdeme příkladem, uděláme výjimku z nepoučitelnosti, jako ji dědové našich západních sousedů udělali po 2. světové válce, a efektivní multilateralismus budeme nadále rozvíjet. Pokud ne, podle klasické poučky jsme odsouzeni k tomu, že si historii prožijeme znovu, a to proto, že ani největší státy EU proti dnešním globálním velmocem samy nemají šanci. A nezapomeňme, čeho je schopen egoismus národních států, ani na to, že původním leitmotivem dnešní Evropské unie bylo: Už nikdy Osvětim.

Autor je vysokoškolský učitel (katedra evropského práva PF UK)

Převzato z autorova blogu s jeho souhlasem.