EU selhává v boji s dezinformacemi a vměšováním ze strany Ruska a Číny

Dezinformace a s nimi spojené vměšování ze strany Ruska a Číny představují dlouhodobě globální problém, kterého nezůstaly ušetřeny ani členské země EU.

Rusko a Čína se snaží různými kanály šířit dezinformace, aby ovlivnily mínění světové veřejnosti nebo u ní alespoň vyvolali zmatení a nejistotu pomocí různých protichůdných informací.

Současná pandemie je bohužel živnou půdou pro šíření dezinformací či přinejmenším nepodložených informací, které rozdělují společnost. Jak řekla Christine Czerniak, technická vedoucí týmu Světové zdravotnické organizace, který má na starosti pro boj s informačním chaosem kolem covid-19, „infodemie je mnohem víc než mylné informace nebo dezinformace.“ Pod pojmem infodemie se rozumí šíření nadměrného množství často neověřených a zavádějících informací o určitém problému.

Zahraniční vměšování (nejen) v podobě šíření dezinformací nepředstavuje vážný problém jen pro evropské země a jejich veřejnost, ale zasahuje EU i přímo v jejím srdci - uvnitř jejích hlavních institucí. Rusko, Čína nebo třeba i Írán chtějí zasahovat do práce Evropského parlamentu prostřednictvím svých lidí. Ví se také například o tom, jak se Írán snaží ovlivňovat rozhodování v případě lidskoprávních rezolucí proti arabským státům.

Akční plán boje proti dezinformacím

Šíření vlivu cizích mocností pomocí dezinformací představuje přímé ohrožení pro svobodu a demokracii v celé EU. Na problém samozřejmě musela reagovat i EU jako celek. V říjnu roku 2018 vytyčila Evropská komise v reakci na tento problém tzv. Akční plán proti dezinformacím, který stanovoval velmi obecné zásady, jak by měla EU dezinformacím čelit.

Následně vznikla také evropská legislativa zabývající se dezinformacemi. Za zmínku stojí především Digital Services Act (DSA) a také Code of Practice on disinformation. Dosavadní legislativa a vůbec celý dosavadní způsob boje s dezinformacemi a cizím vměšováním je bohužel zatím nedostatečný. Není divu, že současná evropská strategie proti dezinformacím bývá oprávněně z mnoha důvodů kritizována.

Dosavadní legislativa zdaleka nestačí

Peter Cunliffe-Jones, odborník na dezinformace a hostující výzkumník na westminsterské univerzitě, upozorňoval v nedávném článku na Politico.eu na celkem tři problémy týkající se současného evropského přístupu a představil návrhy na zlepšení boje s dezinformacemi, které mohou být pro Evropu velmi inspirativní.

Nejprve se ale zastavme u problémů. První problém se týká odpovědnosti, kterou legislativa dává soukromým technologickým společnostem, aby rozhodovaly o tom, co je škodlivý obsah. Málokdo má námitky proti odstraňování dětské pornografie, příspěvků podporujících terorismus nebo vyloženě nenávistných projevů ohrožujících bezpečnost nebo dokonce život některých lidí či skupin obyvatel. Potíž ale nastává v případě, kdy máme rozlišit, co se považuje za dezinformaci a určit, jaký obsah je opravdu škodlivý.

Druhý problém je ten, že se řeší až samotné následky. Přestože technologické firmy identifikují škodlivé dezinformace, jejich stažení už nedokáže zvrátit způsobenou škodu, jako to dokážou jiné aktivnější přístupy, například výuka dezinformační gramotnosti a ověřování faktů.

A konečně třetí potíž spočívá v tom, že dosavadní přístup nepamatuje na širší problém už zmíněného informačního zmatku neboli infodemie.

Peter Cunliffe-Jones také ve svém článku říká, že pokud chce EU začít vážně bojovat proti dezinformacím, měla by podle jeho výzkumu zaujmout úplně jiný přístup. Navrhuje následující řešení:

Vlády členských států by se měly dohodnout na transparentním přístupu k moderování obsahu. K tomu je důležitá shoda na společných definicích a standardech důkazů. Upřednostňovat by se mělo požadování opravy dezinformací před pouhou cenzurou.

Evropské vzdělávací systémy by měly přehodnotit svůj přístup k výuce mediální gramotnosti. Mediální gramotnost, která se dnes vyučuje ve většině Evropy, není tak účinná proti nepravdivým informacím jako dezinformační gramotnost - mediální gramotnost zaměřená na konkrétní znalosti a dovednosti v oblasti dezinformací.

Členské státy musí přijmout opatření proti nepravdivým tvrzením domácích politiků v jejich oficiálních funkcích, což je jedna z nejnebezpečnějších forem dezinformací. EU samozřejmě nemůže nařizovat postupy v národních parlamentech, ale Evropský parlament by mohl např. požadovat po poslancích a úřednících, aby opravovali zavádějící výroky, které pronesou v parlamentu. Zní vám takový nápad jako z říše sci-fi? Nejedná se o nic nereálného. Například ve Spojeném království se to vyžaduje od ministrů.

A konečně, nejlepším způsobem, jak čelit dezinformacím, jsou informace. Pokud jde o témata, která jsou obzvláště náchylná k dezinformacím, je zásadní, aby oficiální zdroje poskytovaly občanům místo, kde mohou najít skutečná fakta. Jednoduše řečeno, dobře zacílená komunikace je základ.

Pouze legislativa to nevyřeší

Jelikož se jedná o hrozbu ohrožující celou EU, je samozřejmě nutné reagovat na hrozby ze strany nepřátelských aktérů v Pekingu a Moskvě společně. Jednoduché to samozřejmě nebude. Ani pár schválených legislativních opatření nás před dezinformacemi spojenými s vměšováním cizích mocností rozhodně neochrání. Lotyšská europoslankyně Sandra Kalniete, která byla pověřená vypracováním návrhů předpisů proti zahraničnímu vměšování, správně připomíná, že „žádné legislativní opatření nemůže být přijato dostatečně rychle, aby reagovalo na veškerý technologický vývoj v reálném čase, je to jako snažit se závodním autem dohnat kosmickou loď.“

9. listopadu představila Sandra Kalniete svůj návrh zprávy Zvláštnímu výboru pro zahraniční vměšování do všech demokratických procesů v Evropské unii, včetně dezinformací. Tento výbor byl zřízen v loňském roce s cílem identifikovat možné oblasti, které by mohly vyžadovat legislativu EU. Návrh zprávy řeší široké spektrum oblasti od mediální gramotnosti přes kritickou infrastrukturu až po roli diaspory při vměšování nepřátelských velmocí.

Podle návrhu zprávy by Komise měla nastavit mechanismus pro sledování mezer v legislativě, které mohou být zneužity cizími mocnostmi. Dále také vyzývá k tomu, aby zahraniční služba EU, Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ), disponovala odpovídajícími kapacitami pro řešení manipulace s informacemi ze strany Číny.

Členské státy EU musí také „poskytnout alternativy financování, aby zabránily tomu, že se velké části jejich kritické infrastruktury dostanou do vlastnictví třetích zemí.“ Konkrétně se ve zprávě poukazuje na případ řeckého přístavu Pireus patřící nyní Číně a čínských investic do podmořských kabelů v Baltském moři. Zpráva dodává, že kritickou infrastrukturou mohou být i média.

Zpráva požaduje, aby pravidla EU omezovala množství údajů, které mohou platformy o uživatelích uchovávat, a dobu, po kterou mohou být tyto údaje využívány, a také, aby po platformách vyžadovala, aby pravidelně zjišťovaly, vyhodnocovaly a zmírňovaly rizika manipulace s informacemi a zásahů do nich.

Otázka uchvácení elit

EU by se dle zprávy měla též zabývat otázkou „uchvácení elit,“ což je metoda, kterou cizí mocnosti, jako je např. Čína, využívají své národní diaspory a vzdělávací instituce, aby pracovaly ve prospěch svých zemí. Zpráva proto odsuzuje rozhodnutí maďarské vlády otevřít v Budapešti pobočku čínské Fudan University a zároveň donutit Středoevropskou univerzitu akreditovanou v USA k přemístění. Důvodem ke znepokojení je dle zprávy i „rostoucí finanční závislostí evropských univerzit na Číně“. Vyzývá Komisi a země EU, aby zajistily řádné financování a transparentnost financování.

Návrh zprávy poukazuje na to, že existují důkazy o „ruském vměšování a manipulaci s informacemi online v mnoha liberálních demokraciích“ včetně britského referenda o brexitu a francouzských a amerických prezidentských voleb.

Zpráva rovněž uvádí, že Rusko, Čína a další autoritářské režimy nalily „více než 300 milionů dolarů (tj. 259 milionů eur) do 33 zemí, aby zasahovaly do demokratických procesů, a tento trend se zjevně zrychluje.“

EU musí ukázat svoji sílu

Zmíněný zvláštní výbor má o návrhu zprávy hlasovat v březnu. Je nepochybně dobře, že zpráva zmiňuje reálně existující problémy. Na druhou stranu však má jen proklamativní povahu a sama o sobě nic změnit nemůže. Na řadu pak musí přijít konkrétní kroky. Jakékoli zasahování jiných států do rozhodování institucí EU je nepřípustné. Evropa musí ukázat svoji sílu a začít hledat účinné způsoby, jak vměšování zvenčí udělat přítrž.

Ani sebelepší legislativa však zdaleka nestačí. Nutné je vytvořit dostatečné povědomí celé společnosti o závažnosti zasahování cizích velmocí. Od všech aktérů v Evropě to vyžaduje zlepšení komunikace. Zde bych ještě rád zopakoval a zdůraznil, že nejlepší obranu proti lživým informacím představují dobře podané a pravdivé informace.

S tím musí jít ruku v ruce i patřičná dezinformační gramotnost obyvatel. Pokud si většina lidí v Evropě začne být vědoma škodlivosti dezinformací a bude je schopná rozpoznat, budeme to moci vnímat přinejmenším jako velmi dobrý začátek.