Co je a co není fašismus dnes

Český rozhlas přinesl tuto zprávu: Ruský prezident na úvod varoval před snahami přepsat dějiny vítězství nad fašismem a potlačit roli Sovětského svazu. „Dnes bohužel pozorujeme nejen pokusy pozměnit a zkreslit události této války, ale také cynickou a neskrývanou lež, drzé očerňování celé generace lidí, která tomuto vítězství dala prakticky vše,“ prohlásil ruský prezident Vladimir Putin.

Může to znít hnidopišsky, pokud člověk trvá na přesném pojmenování jevů a vadí mu posouvání významu slov. Nejde jen o záměnu pojmů rasa a etnikum či nájem a pronájem (viz článek JAZYK: Delfín není ryba a netopýr není pták), jde také o stokrát opakovanou lež o německém (ukrajinském, litevském nebo o klero- či sociál-) fašismu, kterou s goebblsovskou umanutostí donekonečna opakovali sovětští propagandisté.

Samozřejmě ne každý může považovat za zdroj všeho moudra Wikipedii. Přesto definice fašismu, kterou zde nalezneme, má mnohem blíž k realitě, něž jak to papouškují současní ruští politici a jejich tuzemská pátá kolona:

Typickými rysy fašistických ideologií jsou zejména rovnostářský kolektivismus, autoritativní a vůdcovský princip, vypjatý nacionalismus, militarismus, kult modernity, mládí a síly jakož i silná ekonomická role státu chápaného korporativisticky. Fašismus principiálně připouští soukromé vlastnictví, a to včetně soukromého vlastnictví výrobních prostředků; avšak pouze za předpokladu, že tyto výrobní prostředky budou sloužit kolektivnímu prospěchu. Konkurenční prostředí volného trhu je přípustné v mikroekonomice, avšak v makroekonomickém měřítku vládne korporativismus a často monopolismus. Řízení podniků probíhá na principu tzv. „Tripartity“, tedy zástupců majitele, pracujících (odborů) a státu (vůdce).

Jinými slovy, jedná se o jednu z forem socialismu, stejně jako národní socialismus německý, nebo tzv. inter-nacionální socialismus sovětský. Jejich dalším společným principem je nenávist. Její krutost je obdobná a z daného pohledu není podstatné, zda je více zaměřena nacionálně, etnicky („rasově“), nebo třídně.

Pokud si rysy fašismu a jím deklarované nenávisti promítneme na současné Rusko a jeho zahraničněpolitické aktivity, má tato země k fašismu mnohem blíže, než kterýkoli jiný současný stát Evropy. Příkladem takové nenávisti je etnická diskriminace Kavkazanů (běžný ruský výraz „čelověk kavkazkovo licá“ odpovídá významem českému „kavkazská držka“), nesrovnatelně drsnější než proticikánské nálady v Evropě.

V úvodu zmíněný citát současného ruského vůdce je tedy plně v duchu nejhorších sovětských a ruských tradic, brilantně popsaných v knihách George Orwella. Německo a s ním i (skoro)celá Evropa byla osvobozena od německého nacionálního socialismu či italského fašismu, ale současně byla podstatná část Evropy od Finska přes Pobaltí a Polsko až po Rumunsko a Bulharsko okupována obdobně obludným režimem, a to na dobu nesrovnatelně delší. Že této lumpárně tleskala významná část tuzemské populace v roce 1945, lze pochopit euforií plynoucí z právě ukončené krutovlády. Že něco takového může obhajovat obyvatel jakékoli ruské kolonie po zkušenostech druhé poloviny dvacátého století, je napováženou.

Patřím k té nevelké skupině tuzemců, kteří měli možnost porovnat památníky „důsledků norimberských zákonů“ s pozůstatky nápravných zařízení pro tzv. „třídní nepřátele“. Tuzemské památníky Svornost, Rovnost, Bytíz či jiné uranové lágry jsem neviděl. Zato Terezín, Buchenwald s desítkami dodnes stojících táborů na nedokončené železniční trati Vorkuta-Urengoj východně od ústí Obu jsem porovnat mohl. Počátkem devadesátých let již nebyly uvedené severosibiřské tábory provozovány, přesto stavby a jejich oplocení dávaly tušit srovnatelné podmínky s tím, co stálo o padesát let dříve v Německu, Polsku a jinde po Evropě. Obyčejní ruští občané však neměli svého generála Eisenhowera, který by je přivedl do ještě fungujícího gulagu a tu hrůzu jim ukázal.

Texty Solženicina mohou oslovit jen někoho, ale přímé setkání s místy, kde se dalo ušetřit na stavbách plynových komor a krematorií proto, že mráz byl levnější než smrtící plyn a že mrtví či polomrtví byli pravidelně přehazováni za plot jako potrava pro vlky a medvědy, to se prostě musí vidět, aby člověk pochopil, kdo drze očerňuje celou generaci lidí, která tomuto vítězství dala prakticky vše. Konkrétně tyto tábory byly téměř výlučně určeny pro příslušníky Rudé armády, kteří se provinili pouze tím, že jako příslušníci prvosledových jednotek došli až do té části Evropy, kde viděli to, co viděli, a představovali tak nebezpečí očitých svědků evropského životního stylu pro sovětské občany, léta masírované bolševickou propagandou.

Není se co divit obyvatelům Ukrajiny, Estonska, Lotyšska, Litvy či Polska, že netouží znovu poslouchat, jak se vlastně mají dobře, protože se o ně stará velký ruský bratr. Případně že jejich zmizelý soused nebyl unesen tajnou službou či že celé etnikum (jako třeba krymští Tataři) jsou zrádci a zaslouží si deportaci na druhý konec impéria.

Kdo si však hodlá notovat se současným ruským vedením, měl by to činit pouze za sebe. Osobně mne uráží, když mne jako Čecha kdokoli hází do stejného pytle s vyznavači a pochlebníky současného fašismu, ať sedí ve volené funkci nebo jen servilně protestuje na sociálních sítích či podél komunikací proti pohybu vojsk, která by nás případně mohla před rozpínavostí současného fašismu ochránit, protože naše armáda toho sama schopná není.