Každý rok etnologové sestavují seznam vymřelých národů a nárudků nebo i těch, které k tomu spějí. Nevšiml jsem si ale, že by se nějak významněji komentoval zánik více jak dvousetmilionového etnika, ke kterému došlo před více než dvaceti lety. Na mysli mám sovětský "národ". Použití uvozovek je zde zcela úmyslné, jelikož se v pravém smyslu slova o žádný národ nejedná. Jak jsem se ale poučil ve Wikipedii, tak v současné době se místo etnologie používá častěji název kulturní a sociální antropologie. No a v takovém případě by to mohlo spadat i do její kompetence. Ať už je tomu jakkoliv, čtenáři od třicítky nahoru s pojmy "sovětský člověk", "sovětský lid" prakticky vyrůstali a měli ho dennodenně na talíři. Ti poněkud starší, kteří si ještě vzpomenou na 50. léta, jistě nezapomněli, že tehdy nám byli sovětští lidé příkladem ve všem: jak se šijou boty, tkají látky, dojí krávy, dobývá uhlí i frézují součástky. O vědě už vůbec nemluvě. Tehdy se ještě nesmělo nikam jezdit, do Svazu zejména. Později, když se hranice v obou směrech pootevřely, otevřely se i oči řady lidí. No a po Srpnu jsme sovětský lid měli na očích všude a mohli se přesvědčit co a jak.
"Sovětští lidé" - to byla jakási vyšší forma lidí obyčejných, nemělo to skoro daleko do neblaze známých hitlerovských "Übemenschů". Aby se jim zase ale nějak nekřivdilo, nemělo to onen neblahý genetický nádech německého pojmu, který se vztahoval převážně jen na blonďatá, modrooká individua, která měla do pátého kolena pouze spolehlivé předky. Ostatní byli odsouzení k vymření. Právě naopak - "sovětským člověkem" mohl byl šikmooký Jakut, tmavý Kirgiz, černovlasý Gruzínec a pochopitelně i světlovlasý Rus nebo Ukrajinec - bez ohledu na to, jestli měl nebo neměl i trochu tatarský výraz. Ti se navzájem mohli milovat, ženit i plodit potomky bez rasových zákonů. I každý občan bývalého socialistického Československa se tomuto vzoru mohl alespoň přiblížit. Musely být ovšem splněny jisté požadavky, které by měly být všeobecně známé a není nutno je zde rozebírat. Ti ostatní byli kandidáti na život v ústraní.
No a před třiadvaceti lety se stala zcela nečekaná událost. Země, se kterou jsme měli "jít ruku v ruce až na věky", se rozpadla a tím jsme prakticky přes noc ztratili vzor všeho našeho počínání a jednání. Více jak dvacet minulých let dokazuje, že jsme tuto ztrátu přece jen přežili celkem dobře, i když je dosud stále mnoho těch, kteří zastávají jiný názor. Bylo by jistě zajímavé poznat názor soudruhů z ulice Politických vězňů na tuto ztrátu.
Aby bylo pravdě učiněno zadobře, je nutno podotknout, že se zánikem homo sovieticus nevymřely stovky milionů obyvatel země. Naopak, zemská populace se nijak nezměnila, protože současně se zde objevili Ukrajinci, Gruzíni, Estonci - vyjmenovat je prakticky ani nelze. Ale rozhodně vynechat zde nelze především naše slovanské bratry Rusy. Všechny tyto národy existovaly zcela legálně i dříve, ale společenský rozdíl mezi nimi nebyl, alespoň oficiálně ne. Všichni táhli za jeden konec, navzájem se vážili a měli se rádi, společně mluvili rusky, bojovali za mír na celém světě a sloužili celému světu jako vzor. Dobře obeznámení lidé by mohli vědět, že i mezi sovětskými lidmi přece jen určité rozdíly byly - existovali tzv. "Nacmeni" (to platilo především pro sibiřské obyvatele), "Chochli" (obyvatelé ukrjinského venkova), kavkazští "Kaco" a podobně. No a samozřejmě i "Jevreji" - což se vždy a při jakékoliv příležitosti zdůrazňovalo. Ale vcelku všechny tyto dílčí národy od Brestu až po Kamčatku, od arktické Novoj Zemli až po velikány Pamíru žili spolu v míru a pohodě a také usilovně budovali nový řád na zemi. Při tom nezapomínali především na boj za mír a vítězství komunismu na celém světě. Přesně tak, jak si zpívali ve své – i nám dobře známé - hymně: "Sojuz něrušimyj respublik svobodnych splotila na věky velikaja Rus". Snad žádná jiná hymna na světě nebyla natolik prolhaná - její melodie s poněkud obměněnými slovy se zpívá dodnes.
Sedmdesát let společného života pro homo sovieticus skončilo. Vzpomeňme při této příležitosti na válečného štváče Churchilla, který zásadně i při jednáních se Stalinem vždy používal jen název Rusko. Takže ho Džugašvilli jednou napomenul, že Rusko už není, ale máme Sovětský svaz. Winston mu měl odpovědě něco ve smyslu, že to je záležitost časová, neb země se určitě jednou ke svému názvu vrátí. Nu, na čí slova roku 1991 došlo?
Najednou tyto národy, jejichž bratrství mělo být nerozrušitelné, už tak navzájem bratrské nejsou a dokonce nejsou ani tak svobodné. Jsou dokonce ochotny i naostro bojovat jak mezi sebou v jednotlivých republikách, tak dokonce i mezi republikami. V nejbohatším Rusku (jehož bohatství ale pochází především z nafty, plynu a jiných přírodních zdrojů převážně na Sibiři) jsou občané méně bohatších republik vítáni jako levná a podřadná pracovní sila - dokonce si pro ně vypůjčili německý pojem Gastarbeitři - na ulici se ale moc ukazovat nemohou a přežívat musí ve špeluňkách. Vznikl dokonce zcela specifický pojem "lidé kavkazského původu". Jenže jak na ulici poznat, jestli se jedná o kavkazce z Ruské federace nebo jiné republiky Společenství nezávislých států? Na značnou část Kavkazu si dělá historicky nárok Rusko stále. A co Tataři, Uzbeci a mnozí jiní? V socialistických dobách bylo v oběhu rčení na adresu Ameriky "… jenže vy tlučete svoje černochy". Kdy asi Obama bude oprávněn Putinovi oplatit stejnou mincí: " … no jo, jenže vy tlučete svoje černé"? Domyslet se už vůbec nedá, co by se mohlo stát, kdyby se v souvislosti s dnešními událostmi na Ukrajině dali na teroristickou dráhu i světlovlasí slovanští bratři pravoslavného vyznání, aby pomstili nejnovější pokoření. Vždyť už v těchto dnech jsou v ruských městech Ukrajinci prezentováni převážně jako fašisté, kteří myslí jen na utlačování svých ruských spoluobčanů.
Rozebírat zde všechny otázky spojené s rozpadem země sovětů a "zániku sovětských lidí" je zde nemožné. To je spíš záležitost pro mnoho disertačních prací budoucích generací historiků. Pokusme se zde zaměřit jen na několik aktuálních otázek spojených právě se vznikem nového Ruska.
Počátkem 90. let sovětští důstojníci byli ochotni platit veliké peníze, aby provdali svoje dcery za nějakého cizince a takto dostali své potomky za hranice obdivuhodné vlasti. O tom, že byli tehdy ochotni prodat komukoliv jakoukoliv zbraň a výzbroj, si také vrabci cvrlikali na střeše. Hospodářství bylo ruinováno (do značné míry i v důsledku Jelcinovy virózy), lidem nebyly vypláceny ani penze. Sám jsem tehdy svým moskevským přátelům dovezl dodávku plnou oblečení a potravin, abych jim pomohl přežít. Armáda byla krátce před rozpadem. Němci vydělili miliardy marek na výstavbu ubytování pro sovětské vojáky, jen aby vykoupili východní NDR. Američané pilně investovali další miliardy do likvidace sovětské výzbroje, aby se nedostala do rukou teroristů - sověti prodávali cokoliv a každému, kdo platil. Po Evropě (a zřejmě i po celém světě) se potulovaly stovky tisíc bývalých sovětských lidí, jen aby přežili. V těch dobách si západní váleční štváči mohli v podstatě koupit, co si umanuli, za fajku tabáku. A, světe div se, ani v těchto okamžicích, těžkých pro všechny následné státy rozpadlého Sovětského svazu, nikdo nikoho neohrožoval, nebyl okupován ani jeden metr čtverečný území.
Přesto dnešní uzdravené Rusko - stále ještě minimálně druhá největší mocnost na světě a absolutně největší stát na Zemi - trpí psychózou, že je vytrvale někdo ohrožuje a hodlá ho napadnout. Snad mají tyto své "obavy" Rusové dokonce nějak zakódované ve své DNA. Na jedné straně trpí mamonem velikosti a růstu, byli a jsou ochotni kdykoliv při jakékoliv vhodné příležitosti urvat, kde se co dá. A mají pro to vždycky historické zdůvodnění. Většině Rusů pýchou nad jejich mocí, silou a jedinečnosti div hruď nepuká. Na druhé straně trpí stihomamem a komplexem méněcennosti.
Pojem "sovětští lidé" jako vyšší formy lidí obyčejných bezpochyby vymyslely bolševické elity imperiálního Ruska, zřejmě aby vzbudily v porobených národech iluzi, že i oni jsou aktivní součást imperia a podílejí se na jeho slávě. A skutečně se jim to dobře podařilo. Rozdáváním medailí, čestných titulů různých hrdinů, národních a nadnárodních umělců a podobně se snadněji zapomínalo na bídnou situaci, zejména když zprávy z druhé strany pomyslné barikády byly přísně cenzurované a propaganda běžela na plné obrátky. Ale vždyť i dnešní Rusko stále ještě představuje imperii snad dokonce stovek kdysi podmaněných národů, jejichž etnická různorodost nemá v Evropě vůbec obdoby. Vždyť minimálně čtyři pětiny země byly kdysi ukořistěný ve válkách a nájezdech. Za těchto okolností hesla vykřikovaná na ulicích v Moskvě a jinde "Rusko Rusům" musí působit velmi velmi paradoxně. Jedno z prvních státnických opatření Putina byla postupná likvidace nezávislých sdělovacích prostředků.
Obraťme se ale k některým dalším paradoxům spojeným s pojmem sovětskyj čelověk a jeho následníci. Sovětský svaz byl extrémně ateistickým státem. V žádné jiné zemi nebylo zničeno a spustošeno tolik kostelů a modliteben. A přesto po sedmdesáti letech nařízeného ateismu pravoslavná církev povstala během krátké doby jako Fénix z popela. Pravoslaví je dnes dokonce opět považováno za jednu z nejcennějších hodnot správného Rusa a ani armáda se bez popů neobejde - dříve to byli politruci. Dnes jsou ateisté v Rusku asi ve stejné situaci jako homosexuálové. Přitom hlava státu byla bezpochyby v dobách jeho komsomolské kariéry jistě ochotna bez jakýchkoliv zábran udat svého nábožensky založeného spolužáka a tím způsobit jeho vyloučení ze studii (coby důstojník KGB to měl již jako služební povinnost). A přesto se tento člověk dnes nestydí veřejně obnažovat svoji mužnou hruď ozdobenou pravoslavným křížem a mluvit o nějaké víře v Boha. O líbání prstenu moskevskému patriarchovi už ani nemluvě. A není v tom vůbec sám.
Jen málokdo z mladých Moskvanů ještě nedávno věděl, co kdysi stálo na místě nejoblíbenějšího koupaliště města. Někteří mohli vědět, že koupaliště bylo zřízeno na základech pro plánovaný grandiosní Palác sovětů. A jen ti starší si mohli vzpomenout, že tam kdysi stála významná katedrála. Není mi znám žádný jiný případ, kdy by nějaký civilizovaný stát dokázal v mírových dobách zbořit vlastníma rukama svoji nejvzácnější katedrálu. Přitom katedrálu, která byla vybudována na oslavu vítězství v tzv. "Vlastenecké válce". A právě taková katedrála musela ustoupit velikášskému plánu výstavby Paláce sovětů s grandiózní sochou Lenina. Dovede si někdo z dnešních Rusů představit, že by třeba Památník vítězství ve Stalingradě musel ustoupit nějaké jiné stavbě? Za podpory věřících, soukromých sponzorů a především s přispěním státu byla zbořená katedrála vybudována znovu. Současně po celé zemi byly postaveny nebo obnoveny tisíce dalších modliteben. Církvím byl velkoryse navrácen zabavený majetek i její pozice ve společnosti. Hlava pravoslavné církve i nižší církevní hodnostáři patří v dnešním Rusku k nejváženější vrstvě obyvatelstva s nesmírným vlivem. Toto všechno možná i s úmyslem nahradit ztracenou komunistickou víru nyní již požehnaným náboženským zápalem pravoslavného rusismu. Pokud pro české "soudruhy" je Rusko stále ještě "vzor" všeho počínání a jednání, nebylo by dobré, kdyby si to uvědomili třeba i při řešení otázek spojených s návratem majetku českým církvím (zejména když právě oni jsou prapříčina všech současných potíží)?
Není tomu tak dávno, kdy parta poblázněných děvčat využila výšeuvedenou nově zbudovanou katedrálu jako místo pro svůj politický protest. Taková nehorázná věc by se neměla beztrestně stát v žádné civilizované společnosti. Ale trest v podobě několika let v nápravné kolonii? K tomu by asi nedošlo ani v tradičně přísně náboženském Irsku nebo Polsku. Ale právě v Rusku a právě kvůli této katedrále s pohnutou historii? Vždyť to není tak dávno, kdy zde tisíce dalších kostelů a modliteben byly podstatně horším způsoben zneuctěny, sloužily jako stáje, sýpky, sklady anebo byly prostě ponechány osudu. A nikdo se nad tím nepozastavil, nikdo ani nehlesl o zneuctění, něco v tom smyslu, že Rusko a pravoslaví jedno jest. Pokud někdo namítne, že to bylo přikázané a věřící neměli jinou možnost, pak by byla na místě i otázka, jestli k víře v Boha je potřeba souhlasu načalstva. Nebylo by pak možné, že dnešní Rusové jsou pravoslavní jenom proto, že to Putin dovoluje? Nebo dokonce že si to přeje, že mu to vyhovuje? A co kdyby se mu to nehodilo? Nejlépe se k této otázce asi vyjádřil Fernandel v jedné scéně známého seriálu Don Camillo a Peppone.
Ještě před náboženským klérem za největšího nepřítele byl bolševiky považován carismus. Snad jedině Petr Veliký a Kateřina Veliká to měli u bolševiků jakž takž dobré a jejich sochy a činy byly trpěny. Svého posledního cara i s jeho rodinou ale brutálně postříleli. Lidé s povoláním tzv. historiků měli co dělat, aby vysvětlili dějiny podle přání VKSb. A naráz došlo k obratu přesně o 180 stupňů. A titíž tzv. historici mají opět co dělat, aby vysvětlili dějiny úplně jinak. Nejen že cara i s rodinou našli a vykopali, slavnostně uložili do památné hrobky, dokonce ho i s rodinou prohlásili za svaté. A prezident - bývalý bolševik - při tom asistuje se slzami v očích. Ve stejné době mumie toho, kdo k vraždě dal příkaz, leží na nejposvátnějším místě Ruska, on sám pak shlíží s kamenných podstavců na náměstích mnoha ruských měst. A jak se zdá, tak celý národ toto všechno bere jako zcela normální a je dokonce na svoji historii i současnost pyšný.
Bělogvardějci byli ještě nedávno v očích všech největší zrádci národa, naopak jako příklad skutečného vlastenectví sloužili pouze rudoarmějci. Dnes jsou potomci bělogvardějců všude na světě vyhledáváni, váženi jako ochránci staroruských pravoslavných tradic, zatímco o bolševicích se televizních pořadech mluví s pohrdáním. Kozáci byly prezentováni převážně jako carští pochopové (viz třeba staré filmové záběry z první ruské revoluce roku 1905). Dnes jejich znovuzrození následníci opět nagajkami brutálně mlátí svoje jinak smýšlející spoluobčany veřejně na ulicích (viděno v Soči, na Krymu a v dalších ruských a ukrajinských městech; při tom statut těchto nových kozáků se mi nepodařilo zjistit - patří k armádě, policii nebo se jedná o soukromé milice vládnoucí politické strany jako kdysi u nás?). Celkem veřejně se mluví o bolševickém teroru za sovětské éry. Ale není známo, že by nějaký bývalý bolševik byl nějak potrestán, nesl i tu minimální odpovědnost za své činy. Právě naopak. Vypadá to skoro tak, že za minulý bolševický teror mohou nějací Marťané - nebo snad že by to byli výlučně dobře známí židobolševici a skuteční praví Rusové za nic nemohou? To by ruskému vkusu docela vyhovovalo. V každé zemi se v podstatě může stát prezidentem i bývalý člen tajných služeb. V jaké zemi se ale takový prezident veřejně sejde s agenty vypovězenými ze spřátelené země a zazpívá si s nimi staré kágebácké písně?
V období budování komunismu bylo ve všech státech zakázáno především vlastnictví cizí valuty - v Sovětském svazu zejména. V novém Rusku tento zákaz nejenže padl, vlastnictví tvrdé měny se stalo otázkou prestiže i pro malého člověka. Dalo se to dobře pochopit v dobách hospodářské nestability. Podivuhodná je ovšem skutečnost, že v Rusku dosud na každém kroku se všechno točí kolem dolarů a eura. Snad jen cena základních potravin je v hlavách převážné většiny Rusů zafixována v rublech - všechno ostatní dokážou okamžitě přepočítat na dolary. Paradoxní pak je skutečnost, když sám president udává státní výdaje mnohdy právě v dolarech. Američané byli vždy pyšní na svoje dolary, pro Němce pýcha na jejich marky převyšovala dokonce pýchu na dokonalá auta. Jak je to pak s měnovou pýchou nových Rusů? Rusko je bez výjimky pro každého správného Rusa nejlepší země na světě - zkrátka "ródina". Za takových okolností by stálo za to porovnat, kolik Američanů, Němců, Čechů žije v Rusku a kolik Rusů žije v Americe, Německu, Anglii, na Kypru nebo dokonce i v tom mrňavém Česku. Kolik cizinců studuje na ruských vysokých školách a kam posílají na studia svoje ratolesti nejen ruští multimilionáři a miliardáři, ale i nejvýznamnější a nejpatriotičtější političtí hodnostáři? Kde trénují nejlepší sportovci, vydělávají významní umělci, bádají mnozí ruští vědci? Jak je to za takových okolností s pýchou na svoji vlast-ródinu? Pokud Rusové hovoří o tzv. "Západu", použijí zpravidla termín "v Evropě", kam se sami logicky neřadí . Za Asiaty se jistě také nepovažují. Kam tedy vlastně geopoliticky patří? Nebo se v Rusku otvírají okna do Evropy pouze tehdy, když jim teče do bot?
Před třiadvaceti lety bylo mnoho zastánců názoru, že na světě už zavládl mír a nastala reálná možnost, ba dokonce nutnost zrušit NATO a zcela odzbrojit a rozpustit armády. I události posledních dnů dokazují, že podobné rady mohly mít také velmi neblahé důsledky. Jistá shoda mezi 29. zářím 1938 a 16. březnem 2014 se nedá rozhodně nijak popřít. Teď je jenom otázka, kdy se celá Ukrajina ocitne v situaci, v jaké byli naši rodiče 15. března 1939. Skoro to vypadá tak, že se na tom už pracuje a možná i zvací dopisy zde i jinde se sestavují. A pak už by neměl být daleko i okamžik, kdy "sovjetskyj čelověk" také povstane jako Fénix. Možná - vlastně zcela jistě - pod jiným jménem, ale se stejnou historickou úlohou. A k ní bude bezpochyby patřit i povinnosti bojovat za mír na celém světě. Už nyní ne zcela bezvýznamní lidé veřejně vyhlašují, že Rusko může Ameriku proměnit v radioaktivní popel. Takže se máme na co těšit. Melodie hymny i úvodní slova jsou stále k dispozici. Baťuška car Vladimir Vladimirovič, slunéčko zlaté, má ještě 10 oficiálních let prezidentování před sebou. Pokud by se Rusko bez něho neobešlo ani pak, není problém dát milovanému vožďu další možnost.