Bleskový postup hnutí Tálibán způsobil nečekaně rychlé zhroucení dosavadního režimu. Proč k tomu všemu došlo?

Ještě nedávno to vypadalo nepředstavitelně, pak stačilo pár dní – a všechno bylo jinak. Těsně poté, co se vojska NATO stáhla z Afghánistánu, došlo k okamžitému útoku Tálibánu, který si téměř bez odporu podmanil celou zemi.

Naši afghánští přátelé a spojenci jsou buď v emigraci, skrývají se před smrtí a mučením, anebo jsou už mrtví. Mnozí z nich nezemřeli a nezemřou rychlou a bezbolestnou smrtí.

Jak a proč se to stalo? Proč afghánská vláda a armáda zkolabovaly tak rychle? Proč se Tálibán (celým názvem Tálibán al-Hak neboli „studenti cesty“ /Alláhovy/) chopili moci tak brzo a ustavili Islámský emirát Afghánistán? Proč jsme tam vlastně byly my, Západ, i my, Česko? A jaké budou následky pádu prozápadní afghánské vlády a vítězství tálibánců? Na tyto otázka existují jasné a srozumitelné odpovědi, ale nikoli příjemné. Musíme si pravdu říct přímo do očí, být brutálně upřímní a nic si nenalhávat.

Pád proamerické klientské vlády v Afghánistánu je největší geopolitickou porážkou Spojených států za posledních šestačtyřicet let od pádu Saigonu a Jižního Vietnamu v dubnu 1975. A taky neúspěchem NATO, protože americká i naše přítomnost v Afghánistánu byla operací NATO. Nebyla to vojenská porážka, protože v boji jsme poraženi nebyli. „Pouze“ jsme zemi opustili a doufali, že prozápadní vláda se alespoň ve velkých městech a v Kábulu udrží. Neudržela. Takže více než geopolitickou porážkou to byl geopolitický nezdar a ústup USA, ztráta pozice, prestiže a cti. Největší od Vietnamu.

Zodpovědnost za to mají do určité míry všichni čtyři američtí prezidenti tohoto století, avšak tu největší nese samozřejmě ten současný – Joe Biden. Stalo se to za jeho prezidentství a on to mohl kdykoli zastavit. Nezastavil.

Proč jsme byli v Afghánistánu?

Jakkoli se to může škarohlídům nelíbit, intervence v Afghánistánu na podzim 2001 byl plně oprávněná, spravedlivá a měla univerzální mezinárodní legitimitu. Z území Afghánistánu ovládaného Tálibánem teroristická síť al-Káida, kterou Tálibán chránil a hostil, podnikla útoky proti Americe 11. září 2001. A Talibán odmítli al-Káidu vydat spravedlnosti. Válka v Afghánistánu byla tudíž válkou z nutnosti, z povinnosti, nikoli válkou volby (jakou byla ta v Iráku v březnu 2003). Takto to tehdy vnímali všichni. Spojencem Ameriky a Západu bylo tehdy dokonce i Rusko s novým prezidentem Vladimirem Putinem.

USA byly členem NATO, původně založené pro ochranu a obranu západní Evropy před sovětským útokem. Členská země NATO byla 11. září napadena, takže byl aktivován Článek 5 Severoatlantické smlouvy, podle kterého útok na jednoho jest útokem na všechny. Proto jsme byli v Afghánistánu i my. Jako spojenci, když náš spojenec byl napaden. Bezpečnost naší země je založena na aliančním spojenectví; naše svoboda a bezpečnost závisí od našich spojenectví.

Tak to bylo vždy: československé legie před 28. říjnem 1918 nebojovaly na našem území, nýbrž v zahraničí, stejně tak před rokem 1945 naši letci v Británii či Svobodova armáda na východní frontě. Naše alianční spojenectví je pro naši svobodu a bezpečnost vitální; přitom platí, že kdo není ochoten spojencem být, nakonec žádné spojence mít nebude. Ochota být spojencem je nezbytná proto, abychom vůbec nějaké spojence měli. V tomto přeneseném smyslu se v Kábulu skutečně bojovalo o Prahu.

Na podzim 2001 jsme měli v Afghánistánu své spojence, síly tzv. Severní aliance, loajální vůči bývalé vládě mudžahedínů, kterou v roce 1996 svrhli Tálibán. Jejím nejúspěšnějším polním velitelem byl Ahmad Šáh Masúd, „Lev z Panšíru“, hrdina války za nezávislost proti sovětským okupantům. al-Káida ho zavraždila 9. září 2001, dva dny před útoky 11. září v Americe.

Kombinace amerického letectva, speciálních jednotek a vojáků NATO pak vedla k pádu Tálibánu na podzim 2001 a vzniku prozápadní vlády v Kábulu.

Proč Tálibán vyhrál tak rychle?

Protože to je afghánský způsob boje: v jeden moment se velitelé dohodnou, že už nebudou bojovat, tím jim jejich dosavadní protivníci slíbí ponechat životy i zbraně, anebo přímo přejdou na druhou stranu, proti které doposud bojovali.

V Afghánistánu nikdy centrální vláda neměla efektivní moc nad celým územím. Afghánistán v tomto smyslu není národním státem, ale spíše konfederací kmenů. Efektivní moc mají kmenoví vůdcové či stařešinové v jednotlivých údolích. Jejích shromážděním byla kdysi Loja Džirga a určité autoritě se těšil král Záhir Šáh, kterého však v roce 1973 svrhl jeho bratranec, jenž vyhlásil republiku, a pak to už šlo s Afghánistánem z kopce.

Tito kmenoví vůdcové či stařešinové rozhodnou, na kterou stranu se jejich údolí či kmen v konfliktu přidá – často bez boje. A podobně postupují i mnozí válečníci, vůdcové vlastních vojenských milicí. Notorickým příkladem je generál Rašíd Dóstum. Nejdřív bojoval v afghánské komunistické armádě prosovětského prezidenta Nadžíbulláha; ten kupodivu politicky přežil i pád a rozpad Sovětského svazu. V roce 1992 však Dóstum přešel na stranu proamerických mudžahedínů a společně s jejich polním velitelem Ahmadem Šáhem Masúdem vtáhli do Kábulu, kde ukončili Nadžíbulláhovu vládu. Vládní jednotky prostě přešly na stranu opozice a jiné přestaly bojovat. Nadžíbulláh však vítězi popraven nebyl. V roce 1994 byl založen Tálibán al-Hak, což původně byli afghánští studenti na pákistánských wahhabistických medresách. V roce 1996 se zmocnili vlády nad většinou Afghánistánu (kromě dvou území na severu; jedno ovládal Dóstum, druhé Masúd), vtáhli do Kábulu – a kromě jiných na sloupu elektrického vedení pověsili Nadžíbulláha a jeho bratra (před tím jim ještě uřízli varlata).

Když Američané roku 2001 vtrhli do Afghánistánu a místní kmenoví či územní vůdcové pochopili, že „bílá muž se zlobit“, tak stejně jako předtím téměř bez boje přijali vládu Tálibánu, nyní téměř bez boje přešli na americkou stranu. Stejně jako Dóstum, co začínal v prosovětské afghánské armádě a nyní byl generálem v armádě afghánské a proamerické…

Tento fenomén, přechod na stranu očekávaného vítěze téměř bez boje, se odehrál i nyní a završen byl v neděli 15. srpna, kdy tálibánci ovládli prezidentský palác v Kábulu a dosavadní prezident uprchl ze země (asi nechtěl skončit jako před pětadvaceti lety Nadžíbulláh). Ostatně, když velitelé a vojáci afghánské „národní“ armády viděli, že Američané opouštějí zemi a jsou smířeni s vládou Tálibánu, tak proč proti tálibáncům vlastně bojovat?

Jak upozornil britský publicista a profesor mezinárodních vztahů Anatol Lieven na stránkách Politico, mentalita Afghánců je stejná, jakou jsme měli v Evropě ve středověku: v afghánské společnosti je zvykem, že otec rodu pošle jednoho svého syna sloužit do jedné armády a druhého syna do opoziční, proti ní bojující armády. Podle Lievena to dělaly i anglické aristokratické rody během války růží v 15. století. Pokud synové nepadnou v boji a zvítězí jakákoli strana v občanské válce, ten druhý syn z poražené armády se může vrátit domů a nic se mu nestane, nikdo ho nezabije, je přece bratrem vítěze. Takže zatímco kdysi jeden syn zamířil do afghánské komunistické prosovětské armády, druhý syn šel k mudžahedínům; později byl jeden syn u Severní aliance, druhý syn u Tálibánu, no a dnes jeden syn bojoval za afghánskou „národní“ (proamerickou) armádu a druhý syn byl u tálibánců. Je to strategie, jež maximalizuje šance přežití rodu.

Jaké chyby udělali Američané?

Přesně takto rychlý pád prozápadní afghánské vlády a návrat Tálibánu k moci předpověděly americké tajné služby; „géniové“ z Bidenovy vlády jim ale nevěřili. Hlavním a jediným podstatným důvodem pro intervenci do Afghánistánu a svržení režimu Tálibánu byla naše bezpečnost. Z území Afghánistánu byly podnikány teroristické útoky, Tálibán teroristy chránil a hostil. Našim cílem bylo, aby z toho území už nikdy žádný teroristický útok proti nám podniknut nebyl. Tento cíl byl realistický a dosažitelný.

Prezident George W. Bush však tento cíl rozšířil i o cíl další, mnohem ambicióznější: a to vytvořit v Afghánistánu fungující islámskou demokracii s liberálními prvky. Tento úkol si kladl i pro Irák a v posledku pro celý islámský Blízký a Střední východ. Jenže tento cíl už realistický a dosažitelný nikdy nebyl. A hlavně ne v Afghánistánu. Toto rozšíření mise o cíl – nikoli pro nás nezbytný a každopádně nedosažitelný – bylo jedním z důvodů pozdějšího západního zklamání z Iráku, ale i Afghánistánu.

Když v roce 2008 kandidoval na prezidenta Barack Obama, označil Afghánistán a intervenci v něm za tu správnou, spravedlivou válku – na rozdíl od Iráku a invaze do něj, kterou označil za zbytečnou a škodlivou. Proto taky získal demokratickou nominaci a následně volby vyhrál on, nikoli Hillary Clintonová či Joe Biden, kteří oba za autorizaci použití vojenské síly v Iráku coby senátoři hlasovali (Obama byl zvolen senátorem až v roce 2004, tedy rok a půl po invazi do Iráku).

Barack Obama následně americké jednotky z Iráku v roce 2011 stáhnul, čímž tam vzniklo mocenské vakuum, které na jihu zaplnil šíitský Írán ajatolláhů a na severu fanatický sunnitský tzv. Islámský stát. Do bojů proti němu se později americké speciální síly musely do Iráku vrátit. Do Afghánistánu, oné správné války, však Obama po svém nastoupení do úřadu vyslal dalších sedmdesát tisíc amerických vojáků. Jejich počet v zemi dosahoval až výše sto deseti tisíců.

Když na prezidenta v roce 2016 kandidoval Donald Trump, považoval oba své prezidentské předchůdce za „hloupé“; za hloupý ostatně považoval i celý washingtonský zahraničně-politický establishment, ať už demokratický, nebo republikánský; liberální, anebo konzervativní. Hřímal proti tomu, jak vedou „nekonečné války“ v zahraničí, utrácejí peníze amerických daňových poplatníků a životy amerických vojáků pro svět a země, jež si to vůbec nezaslouží. Proto je prý nutné stáhnout americké vojáky ze světa: z Iráku, Afghánistánu, Jižní Koreje i z Evropy a starat se o sebe, o Ameriku; anebo když Evropa a Jižní Korea chtějí, aby je Amerika chránila, pak za to mají Americe platit.

V únoru 2020 se Trumpova vláda na jednáních s Tálibánem v Kataru dohodla, že se americká armáda z Afghánistánu stáhne v květnu 2021 a Tálibán se následně bude podílet na koaliční vládě. Těžko říct, jestli to byl cynismus Trumpovy vlády, anebo její naivita. Nikdy totiž nebylo reálné, aby Tálibán své sliby dodržel: proč by se měl podílet na koaliční vládě, když po odchodu Američanů mohou vládnout sami?

Později bylo datum odchodu z května 2021 posunuto o tři měsíce na srpen. V lednu přichází do Washingtonu nová Bidenova demokratická administrativa a Biden ruší mnohá Trumpova rozhodnutí (stejně jako v roce 2017 Trump zrušil mnohá bývalá Obamova rozhodnutí). Ale jedno neruší: Trumpovo rozhodnutí opustit Afghánistán. V tom jsou Trump a Biden stejní, chtěli z Afghánistánu vypadnout co nejdřív – bez ohledu na následky. Zodpovědnost za to, co se nyní v Afghánistánu stalo, má tak ze všech amerických prezidentů největší Biden; stalo se to za jeho vlády a kdykoli to mohl zastavit. Rozhodl se to nezastavit.

Co to znamená?

Ve svém projevu 16. srpna vinil Joe Biden všechny, jen ne sebe. Afghánskou armádu za to, že nebojovala, Trumpa za to, že tak kdysi rozhodl. Má racionální zrnko pravdy v tom, že pokud obyvatelé nějaké země nejsou ochotni bránit tu míru svobody, kterou mají, nemůžou spoléhat na to, že jejich svobodu budou cizí armády bránit věčně.

Mám určité pochopení pro názor, že Američané, Západ i my jsme po dvaceti letech měli už Afghánistán opustit. Mám pro tento názor pochopení, ale nesouhlasím s ním. Rozhodně však nemám pochopení pro způsob, jakým Američané Afghánistán opustili. Stáhli své jednotky o měsíc dřív, už v červenci, ne až v srpnu, nechali tam sofistikované zbraně jako kořist pro Tálibán a stáhli vojáky dřív, než stihli evakuovat své civilisty a afghánské spolupracovníky s rodinami. Apely na Tálibán, aby se nedopouštěl ukrutností, pak byly patetické a opět těžko říct, jestli více cynické, či naivní.

Rychlostí událostí byla ale Bidenova vláda zaskočena. Ještě 8. července Biden v televizi říkal, že srovnání s Jižním Vietnamem je nepatřičné a že nenastane žádný pád Kábulu jako předtím Saigonu. Přesně to se však stalo, dokonce historie se zopakovala i s tou helikoptérou na střeše americké ambasády – duben 1975 Saigon, srpen 2021 Kábul.

A o víkendu, co padl Kábul (15. srpna), americký ministr zahraničí Blinken dával rozhovor jedné televizi za druhou, že vietnamský scénář se prý opakovat nebude, protože afghánská armáda je mnohem silnější a lépe vycvičená než byla jihovietnamská… Říkal to doslova v tentýž moment, když Tálibové vstupovali do prázdného prezidentského paláce. Biden následně vyslal do Kábulu pět tisíc vojáků, aby chránili letiště.

Jak jsem uvedl, mám určité pochopení pro názor, že po dvaceti letech je čas opustit Afghánistán, leč nesouhlasím s ním. Mnohem lepším řešením mohlo být v zemi ponechat tisíc, dva tisíce příslušníků speciálních jednotek a po zemi strategicky rozmístěné základny zabijáckých dronů. A těmi každoročně, periodicky sekat hlavičky tálibánců. Pokud se někdo chce stát šahídem – mučedník pro Alláha –, je správné mu to přání promptně splnit. Tak by se v Afghánistánu udržovala křehká rovnováha; centrální kábulská vláda slabá a zkorumpovaná, v horách tálibánci a v údolích místní vůdci a stařešinové přidávající se jednou na tu, podruhé na druhou stranu…

Jak by to trvalo dlouho?

Jak by bylo potřeba. Třeba sto let. Americké jednotky jsou v Německu už šestasedmdesát let a je dobře a správně, že na evropském kontinentu jsou, i když pro to, aby byli právě v Německu, teď žádný důvod není (mnohem významnější by bylo, kdyby byly v Polsku). V Jižní Koreji jsou jedenasedmdesát let.

Třemi nejdůležitějšími funkcemi státu, amerického, českého, zkrátka každého, jsou bezpečnost, bezpečnost a opět bezpečnost. Bezpečnost občanů, jejich životů, majetků, svobody, práv a ústavního režimu. Nikoli doma utrácet peníze jako opilý námořník v přístavu. Proto taky vojáci Armády České republiky byli v exotických zemích jako Kosovo, Afghánistán, Mali; proto piloti našich nadzvukových stihaček chrání vzdušný prostor nad Pobaltím a Islandem. Kvůli bezpečnosti této země. A pokud to bude nutné pro naši bezpečnost, budou i v dalších zemích světa, které většina lidí ani neumí najít na mapě.

Když jsou naši (tj. západní) vojáci v zahraničí, je to dobré pro svobodu tamních lidí, např. žen anebo menšin. Ale to není a ani nemá být primární účel toho, proč tam naši vojáci jsou. Tím je vlastní bezpečnost, bezpečnost a ještě jednou bezpečnost. Svoboda místních lidí je jen takový příjemný bonus pro ně.

Když George W. Bush po 11. září 2001 napadl a obsadil Afghánistán a Irák, všichni to vnímali jako trestní expedice proti nepřátelům a všichni chtěli být přáteli a spojenci Ameriky, dokonce i Vladimir Putin. Amerika měla ve světě respekt. Když však Bush misi rozšířil (a tím naředil) o šíření demokracie a nedařilo se, všem byl pro smích. Putin se z přítele stal nepřítelem.

Řecký historik Thúkydidés v 5. století př. n. l. psal, že lidé bojují ze třech a jenom ze třech důvodů, kterými jsou strach, zájem a čest. Každý konflikt v dějinách lze vysvětlit jednou z těchto tří motivací (zájmem mohou být i tak odlišné cíle, jako jsou dobývání a kořistění či obrana svobody).

Ještě když 3. září 1939 premiér Chamberlain žádal Dolní sněmovnu o vyhlášení války Německu za napadení Polska, říkal, že zastavit Hitlera je v zájmu Británie. Mnozí poslanci začali křičet „čest, čest!“, je to záležitostí naši cti bojovat, když jsme Polákům dali čestné slovo. Tehdy ještě čest hrála pro západní státníky velkou roli při rozhodování o vstupu do války. Je projevem krize a dekadence Západu (v mnoha případech už vlastně post-Západu), že nyní čest takovou roli nehraje.

Ale mnohé společnosti a kultury světa jsou svou koncepcí cti posedlé (mnohdy falešnou až perverzní, viz vraždy dívek ze „cti“). Proto překotné stažení Ameriky z Afghánistánu, jakkoli odůvodňované, budou vnímat jako ztrátu její pozice, prestiže a cti. To samozřejmě jen povzbudí nepřátele a protivníky Ameriky. Mnozí budou vnímat Ameriku v dostizích o moc a vliv ve světě jako slabého a pomalého koně, proto se budou poohlížet po koních silnějších a rychlejších…

Dějiny se mohou opakovat

Být ukrajinským prezidentem nebo prezidentkou Tchaj-wanu, měl bych nyní velké obavy o osud své země. Obavy, že pokud ji napadne Rusko nebo Čína, americká vláda tohoto prezidenta Joe Bidena nám příliš nepomůže, pokud vůbec nějak.

To je další paralela s Vietnamem; po pádu Saigonu poslední šéf jihovietnamské vlády (který se do exilu v USA dostal) řekl, že „být nepřítelem USA je nebezpečné, ale být jejich spojencem je smrtící.“ Tehdejší syrský prezident-diktátor Háfiz Asad (starý řezník z Damašku, otec Bašára, mladého řezníka z Damašku) tehdejšímu americkému ministrovi zahraničí Henrymu Kissingerovi řekl: „Zradili jste (Jižní) Vietnam, jednoho dne prodáte Tchaj-wan, a my zůstaneme, až vás unaví Izrael.“

Jenže dívejme se na věci v perspektivě: Amerika prohrála lokální konflikt – Vietnam, ale vyhrála globální konflikt – studenou válku proti Sovětskému svazu. Pád Afghánistánu coby spojence není koncem světa. Po Vietnamu byl zvolen prezidentem USA Jimmy Carter, který nám i světu dal ten nejlepší dárek, jaký mohl: Ronalda Reagana. Carterova neúspěšná politika, domácí i zahraniční, způsobila, že v roce 1980 byl zvolen Ronald Reagan, jehož vítězství ve volbách vedlo k vítězství Ameriky ve studené válce a k naší svobodě.

Nyní však prezident Ukrajiny a prezidentka Tchaj-wanu budou mít spoustu neklidných nocí a bolení hlav přes den. Nejkatastrofálnější scénář návratu Tálibánu k moci v Afghánistánu by však byla destabilizace Pákistánu (tálibánci jsou většinou etničtí Paštuni, kteří obývají afghánsko-pakistánské pomezí a žijí na obou stranách hranice), země s jadernými zbraněmi; a následné zmocnění se těch zbraní lidmi, kterým by se v žádném případě do rukou dostat neměly.

Amerika není „zpět“, jak se po odchodu Trumpa chvástal Biden. Ne, Amerika není a ani nebude zpět, dokud se prezident USA bude jmenovat Joseph Robinette Biden junior. Jste-li v úzkých, na jeho pomoc nespoléhejte, alespoň nebudete tak zklamaní, jako nyní jsou naši afghánští přátelé a spojenci. Tedy ti z nich, kteří ještě nejsou mrtví.

LN, 21.8.2021

Autor je publicista působící v Občanském institutu