Kolega Petr Honzejk z Hospodářských novin to na internetu schytal s článkem Zanechte všech nadějí, Rusko nikdy jiné nebude za prý necitlivý přístup k otázce, kdo může za současnou ruskou politiku. Kritika nebyla tak docela oprávněná. Ovšem někteří její protagonisté správně postřehli, že geografické úvahy už mají blízko k jiné debatě, té o ruské „vině“ za Putina.

Jenže Petr Honzejk nepsal o tom, že „Rusové“ nebudou jiní, ale „Rusko“, a to je rozdíl. Přesto to schytal za to, že přiděluje kolektivní vinu, ačkoli prý jsou mnozí Rusové proti válce, jen to nemohou říkat nahlas.

A ještě jiná výtka zněla – že je vyznavačem překonaného geografického determinismu. Tedy názoru, že klima a zeměpisné umístění nějakého národa nebo země nějak předurčuje jeho podobu, povahu a dějiny. Podívejme se na tuto otázku.

Geografický determinismus provází evropské myšlení od starého Řecka a má různé podoby. Některé jsou jistě zjednodušující a překonané, třeba že jižní národy jsou prohnané a severní udatné. Jiné ale nelze odmávnout jako intelektuální veteš.

Těžko asi polemizovat s tezí, že anglické uvažování o sobě nějak ovlivnila ostrovní poloha, že Švýcarsko se přímo zrodilo jako země chráněná horami – a to v trochu jiném smyslu platí i o české kotlině.

Kdo se zabývá Blízkým východem, okamžitě vidí na mapě, kde se například uchovaly náboženské menšiny zastrčené v horách, takže k nim nedolehla státní moc, jaký vliv měla poušť, přítomnost velkých řek nebo přístup k moři a velkým přístavům. O tom, co v posledním století udělala „objektivně existující“ ropa a plyn s ekonomikami i politickými systémy, ani nemluvě.

Geografické okolnosti mají vliv i jinak. Na území dnešních Spojených států se na jihu mohlo uchytit pseudofeudální uspořádání s velkými plantážemi a otroky, zatímco sever nabízel půdu jen tak úrodnou, aby tak tak uživila farmáře a jeho rodinu a k žádné reprodukci modelu „pán a rab“ tam dojít nemohlo.

Stejně tak hrál roli faktor neexistující západní hranice – po celé generace mohli američtí nespokojenci odcházet mimo dosah vlády – to pomáhalo budovat svobodný systém, lidi nebylo možné ovládat jinak než s jejich souhlasem. Tak bychom mohli pokračovat. V tomto případě velká rozloha vedla k decentralizaci a individualismu.

Vždy samozřejmě platí, že klimatické a geografické úvahy jsou užitečné hlavně při zpětném vysvětlení událostí a nepředurčují osudy národů ani je nedrží v zajetí.

Petr Honzejk citoval knihu Roberta Kaplana a jeho tvrzení, že ruské vlády se vždy cítily ohrožené ze západu kvůli faktu, že mezi Ruskem a Německem leží obrovská plochá krajina bez přírodních bariér. Rusko bylo v průběhu dějin ze západu opakovaně napadeno a snažilo se tedy podle Kaplana zabezpečit preventivní expanzí. Na tomto tvrzení není nic protiruského, a dokonce ani kontroverzního.

Zaprvé konstatuje totéž, co řada jiných autorů, včetně ruských, kteří tím ospravedlňují ruskou politiku plánovitého rozšiřování území na všechny strany, kdykoli se naskytla příležitost. Tedy že nejde o hrabivost nebo imperialismus, ale objektivní potřebu.

A za druhé popisují naprosto reálné chování ruských vlád v období několika set let neustálé expanze, ať vládli carové, generalissimové, nebo prezidenti. Rusko během tohoto období vlastně jednalo jako koloniální velmoc, která ale expandovala po souši a neprožila žádné období dekolonizace, nepočítáme-li rozpad Sovětského svazu, který za katastrofální událost nepovažuje jen Vladimir Putin, ale i relativně velká část Rusů.

Nafouknutí do gargantuovských rozměrů Rusko nasměrovalo nešťastným způsobem i jinak. Musí vyvíjet obrovské úsilí, aby ze vzdálené metropole nějak spravovalo rozlohu jedenácti časových pásem, což může vyvolávat centralistické impulsy – rozloha vedla k pokusům o silnou státní moc, nikoli naopak.

Rusko se také musí vyrovnávat s četnými a stále nespokojenějšími menšinami, jejichž podíl vzhledem k vyšší porodnosti stále roste – to jsou kořeny války v Čečně.

A je tu samozřejmě ruská verze „ropné choroby“. Ta ničí obvyklé ekonomické impulsy, ale především v podmínkách, kdy vláda nežije z daní, ale naopak peníze přerozděluje, se demokracie buduje špatně. Ruské elity se přitom s obyvateli nedělí moc velkoryse, a už vůbec ne s těmi, v jejichž oblasti se ropa, zlato, diamanty a další vzácnosti těží. Místo blahobytu jim vláda může nabídnout příběh o vnějším ohrožení.

Ve výčtu faktorů, které vyplývají z polohy a podoby Ruska a mají vliv na jeho politiku, bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Mluvíme tu o přírodních faktorech, nikoli „duši národa“ a dalších spekulativních jsoucnech. A zdůrazněme slovo „faktory“, nejsou to obruče.

Rusko není vězněm své polohy, může mnohé změnit, například místo centrální správy zavést federalismus. Nebo dospět ke stejnému závěru, že neurózy z ohrožení je možné se zbavit pomocí dohod, garancí, a systematickým vytvářením důvěry – to je recept, na kterém stojí evropská integrace, ale Kreml se této cesty zřekl.

Tedy opravdu neplatí nutně, že „Rusko jiné nebude“, ale v posledku je to hlavně na Rusku. A na Rusech.

Autor je komentátor Českého rozhlasu