Společenský vývoj světa se podobá klimatu. Ke konci minulého století, kdy dominovaly dva základní útvary USA a SSSR, bylo politické klima stabilní s minimem výkyvů, které sem tam pošimraly světovou veřejnost. Pak se však SSSR ekonomicky a následně i politicky rozpadl a rovnováha byla ta tam.

Nejdříve z toho byla spousta euforie. Mysleli jsme si, že ten nejlepší systém zvítězil, ale to slůvko „nej“ už pomalu vynecháváme. Pak řada lokálních, dříve poslušných kverulantů zvedla své hlavy a po počátečních přeháňkách začíná dost bouřlivé období. Ti, co museli držet ústa a krok, náhle přišli se spoustou doutnajících problémů a požadavků. A jali se je prosazovat a řešit. Rozpadaly se státy, probudil se nacionalizmus, nové ambice a vypukly lokální konflikty.

Jeden zbylý globální četník, USA, přestává situaci zvládat. Náhle nejde o to vystavit silnou zeď, udeřit silou, ale bránit se stovkám drobných kousanců a štípanců. Je to něco nového a není divu, že si občas počíná jako slon v porcelánu. Ten Západ, který udolal komunistického obra svými liberálními idejemi a fungujícími ekonomickými vztahy, je náhle v koncích. Snaží se vyvážet demokracii do konfliktních oblastí, kde to dříve jakž takž fungovalo s diktátory. A ono to nefunguje, ani když ji tam přivezou tanky a pak se tam staví školy. Dříve, než místní lidé mohou blíže poznat, co to ta demokracie vlastně je, přijdou jiní, agilnější, kteří strhnou moc na svoji stranu. Když si zrekapitulujete změny za poslední desetiletí, musíte smutně konstatovat, že skoro každá byla k horšímu nebo nic nevyřešila.

Mezi těmi lokálními zmatky a kousanci se však objevuje něco znepokojivého. Vzpomeňte si, jak znejistělý počátek minulého století začal zaplavovat komunizmus. Zpočátku se dalo dohromady pár anarchistů a výstředních kavárenských intelektuálů. Nikdo je nebral moc vážně, ale netrvalo mnoho let a jakou paseku způsobili. Nakonec zpolarizovali celý svět. Ne, že by se mi zastesklo po rovnovážném nukleárním bezpečí bipolárního světa, to v žádném případě. Spíš mám obavy, že dnes nám roste něco obdobného. Také to jako komunizmus není omezeno na jeden stát či národ. Slibuje to lidem lákavé, ale nereálné. Tak jako komunizmus to má svého jasného nepřítele. Gottwald tehdy říkal: „My se do Moskvy chodíme od ruských bolševiků učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry.“ Dnešní fundamentalističtí teroristé, zneužívající konzervatizmus islámu, mají také jasno v tom, kdo je nepřítel a jak s ním naložit. Ač se to nám, zhýčkaným až dekadentní západní demokracií, zdá nepochopitelné, získávají stále více příznivců a stoupenců. K žádnému jinému náboženství nekonvertovalo v posledních desetiletích tolik lidí jako k islámu. A většinou jsou to konvertité k těm fundamentalističtějším formám. Komunisté se vyloupli ze sociální demokracie a islámští teroristé z islámu. Lenina podporovali Němci a historicky na to doplatili. Islámský stát (kalifát) podporují konzervativní petrodolary a jen bůh ví, jak dopadnou. Západ už není tím západem, který udolal komunizmus. Erodovaly ho jeho vlastní hodnoty – liberální přistěhovalectví a v poslední době i nerozhodnost a politická korektnost, která z nás dělá hlupáky. Normálnost se moc nenosí a jen s dekadencí jste in. Jestliže si nad sebou sami občas povzdechneme, jak se musíme jevit těm hladovým, frustrovaným, ohroženým, kteří nám závidí blahobyt a současně námi opovrhují? Není to třídní nenávist, ale spíš geopolitická či geosociální nenávist. A nenávist je silnou a nakažlivou hybnou silou. V té je člověk dobrý a vytrvalý.

Každá z velkých válek byla jiná. Ta první statická zákopová, ta druhá dynamická a blesková. Ta třetí studená a rafinovaná. Přitom se každý konflikt stále více dotýká civilního obyvatelstva a určuje jeho osud. Jaká je ta čtvrtá, která právě začíná? Rozprostřená, atomizovaná, zákeřná a nenadálá? Navíc je nenápadná. Naše společnost, zabývající se spíše pseudoproblémy než reálnými problémy, ji zatím moc nebere na vědomí, jenže až se probudí, bude zřejmě pozdě. V této válce nám nepomůže ohromná průmyslová a vojenská síla, protože o tu nejde. V té poloze, v které se vyvíjí, máme na své straně z dlouhodobého hlediska více negativ než protivník a to je znepokojivé. Patří mezi ně především demografický vývoj, imigrační politika a postupné vyčpívání našich idejí. První válka trvala čtyři roky, druhá šest, třetí zhruba čtyřicet. Ta současná bude zřejmě ještě delší. Nejsme na ni vůbec připraveni, začíná nanejvýš chamberlainovská fáze sondování a usmiřování. Jak chcete hledat východiska a kompromisy s někým, kdo je nechce a neuznává? Donutit ho? Jak, když je všude a nikde?

Oč to měl jednodušší antický Řím, když ho sužovali barbaři. A přesto podlehl a zmizel v propadlišti dějin. Čeká nás totéž? Nebo se hegemonem stane Asie a Čína a obnovená bipolarita nás zbaví islámského fundamentalizmu? Spíše by ho využila k našemu oslabení. Zdá se, že ať tak či onak nás nečeká dlouhodobě zrovna zářná budoucnost. Co s tím? Buď „carpe diem“, užít si dokud to jde nebo „memento mori“ a snažit se zvolit rozumné vůdce, kteří se aspoň pokusí.