Západní intelektuální debata o čemkoliv spojeném s Izraelem se stala „rukojmím“ radikálně levicových extrémistů, kteří se pomocí zkreslených informací, nepravd a progresivního jazyka snaží popřít a podkopat legitimitu Izraele jako židovského a demokratického státu. Nyní se podívejme na nejrozšířenější lži a pomluvy radikálních neomarxistických ideologů.
Sionismus je osadnicko-koloniální, etno-nacionalistický projekt
Jedná se o neustále opakované a nesmyslné klišé, kterou hlásají levicoví pseudointelektuálové. Jedná se o lidi, kteří sami sebe povýšili na „elitu“ a staví se proti samotné existenci Státu Izrael, tj. popírají veškerá práva Židům na jejich stát, ovšem to samé neupírají žádným jiným národům na celém světě.
Stát Izrael má ovšem platné, historické, politické a právní nároky na svrchované území a veškerou půdu, kterou v Zemi izraelské spravuje. Kromě dlouhodobých historických důkazů o židovské přítomnosti ve Svaté zemi, která je doložena ve spisech řeckých, římských, perských a dalších historiků i mnohých cestovatelů, kteří tuto oblast navštívili, potvrzují tato nezpochybnitelná a nevyvratitelná fakta i archeologické nálezy po celém Izraeli i v Judeji a Samaří. I tklivé verše o „návratu na Sion“ jsou ústředním tématem židovských modliteb po dvě tisíciletí.
Tyto židovské požadavky byly uznány legálně i Balfourovou deklarací z roku 1917. Ta byla poté schválena na konferenci v San Remu roku 1921, která tuto deklaraci transponovala Mandátem pro Palestinu do mezinárodně uznávaného dokumentu, který přijala a potvrdila Společnost národů.
Tato země nikdy nebyla součástí žádného politického subjektu od zániku Osmanské říše před více než sto lety a Izrael jako takový nekolonizoval území jiného státu nebo subjektu. Již více než 120 let je sionismus všeobecně uznáván jako národně osvobozenecké hnutí židovského národa nijak se nelišící od jiných etno-národních hnutí. Takové vyčlenění a odsouzení sionismu je totožné s vyčleněním a znevažováním židovského národa a odmítáním tohoto základního práva, které mají všechny ostatní národy.
Izraelské osady, které byly založeny po roce 1967 v Judeji a Samaří, byly plně v souladu s mezinárodními normami, na pozemcích, které nebyly v soukromém vlastnictví žádného místního „Palestince“ a ani nebyly součástí žádného suverénního palestinského subjektu. Obyvatelé izraelských osad nebyli do této oblasti násilně a nelegálně přemístěni v rozporu s mezinárodními úmluvami. Naopak jejich přítomnost podléhá dohodnutému procesu vzájemnému mírovému vyjednávání stanovenému v dohodách z Osla z let 1993-1995, jehož cílem je prostřednictvím jednání určit konečný trvalý právní status oblasti, včetně konkrétní otázky osídlení .
Popisovat Izrael jako „osadnicko-koloniální, etno-nacionalistický projekt“ ukazuje naprostou slepotu a nepochopení skutečného významu takové fráze a dokonce ukazuje značnou neznalost. Použití takové terminologie záměrně popírá historické, věcné a právní skutečnosti v praxi a ignoruje různé mezinárodně uznávané a přijímané dohody mezi tzv. Palestinci a Izraelem.
Izraelská kriminální beztrestnost
Tato široce tradovaná pomluva mezi představiteli levicových ideologů, politiky a některými novináři je prostě nepravdivá. Izraelský široce a mezinárodně uznávaný právní systém zajišťuje, že veškeré státní a vojenské činnosti, ať už ze strany úředníků, vojenských sil nebo jednotlivých vojáků, jsou pod přísným dohledem izraelských právních orgánů - civilních i vojenských - včetně jeho Nejvyššího soudu.
Takový právní rámec neumožňuje žádný prvek beztrestnosti. Veškeré vojenské zásahy Izraele jsou reakcí na agresi a teroristické činy radikálních palestinských uskupení a jsou plně slučitelné s mezinárodním právem na sebeobranu proti těmto násilným akcím.
Stát Izrael čelí pokračující palestinské agresi a terorismu, ať už v podobě periodické masivní raketové palby proti svému suverénnímu území, včetně měst a vesnic, nebo tunelům vyhloubeným pod a na jeho suverénním územím, které využívají teroristé z Hamasu k průniku na izraelské území s jasným cílem: zavraždění co největšího množství Izraelců. Stejně tak se Izrael musí bránit proti záměrnému, každodennímu nasazování výbušnin proti izraelským vojákům rozmístěným podél dělicí čáry Izrael-Gaza, vypouštění výbušných a zápalných zařízení připevněných k balónům, které mají způsobit masové požáry zemědělské půdy, záměrnému znečištění ovzduší hromadným spalováním pneumatik a dalším teroristickým skutkům proti izraelským obyvatelům - většinově nevinným civilistům. To vše opravňuje Izrael k tomu, aby přijal příslušná preventivní opatření na svou obranu proti tomuto bezuzdnému teroru.
Popis těchto akcí ve smyslu „trestní beztrestnosti“ svědčí o úmyslném nedostatku povědomí a záměrném pokusu zkreslit realitu a neznalosti příslušných ustanovení mezinárodního humanitárního a trestního práva.
Izrael je rasistický stát, který praktikuje apartheid
Tato falešná, nactiutrhačná a lživá obvinění představují nebezpečnou zbraň palestinské politické války proti Izraeli po celá desetiletí. Nedávno tato urážlivá a nepodložená obvinění podpořila také západní levicová pseudointelektuální propaganda. Palestinský vůdce Jásir Arafat pronesl tuto jedovatou pomluvu ve svém prvním projevu Valného shromáždění OSN v roce 1974. Toto nepravdivé a kruté obvinění bylo přijato západními nevládními organizacemi na zdiskreditované konferenci OSN o rasismu v roce 2001 a od té doby si udržuje svou důležitost v radikálních neomarxistických kruzích, které se snaží delegitimizovat Stát Izrael.
Globální používání termínu „apartheid“ jako prostředku k pošpinění Izraele ztělesňuje naprostou neznalost rasistického fenoménu apartheidu a ještě širší nepochopení charakteru Izraele jako otevřené, pluralitní a demokratické společnosti. Jakékoli srovnání Izraele s bývalým režimem apartheidu v Jihoafrické republice bylo bezprostředně odmítnuto těmi, kteří důkladně rozuměli starému systému apartheidu, zejména Jihoafričany. Cílem takové propagandy je kromě delegitimizace samotného základu existence Státu Izrael také cynická manipulace s mezinárodním společenstvím a podpora zavedení mezinárodního sankčního režimu proti Izraeli, který by byl založen na těch samých akcích jako proti bývalému režimu apartheidu v Jižní Africe. Jihoafričtí černošští aktivisté v oblasti lidských práv, kteří psali v knize „Israelophobia“ z Jeruzalémského centra v roce 2020, odhalili toto zneužívání bývalého jihoafrického systému apartheidu.
Naopak Izrael je multirasová a pestrobarevná společnost. Arabští občané a obyvatelé Izraele se těší ústavní rovnosti a svobodě projevu. Využívají silnou a vlivnou politickou přítomnost v izraelském parlamentu (Knesset) a hrají ústřední roli ve všech sférách izraelské společnosti. Arabští soudci slouží v izraelském soudním systému, včetně soudců Nejvyššího soudu. Izraelští Arabové slouží jako vedoucí a vedoucí pracovníci nemocničních oddělení a izraelských univerzit, slouží v izraelských diplomatických a konzulárních sborech a plní také vyšší funkce v policii a armádě.
Každá náboženská komunita v Izraeli má svůj vlastní náboženský soudní systém uplatňující právo šaría, kánon drúzů a židovské právo. Na rozdíl od arabských a dalších zemí, ve kterých je jedno náboženství prohlášeno za státní, nebo západních zemí, kde je zatím převládajícím náboženstvím křesťanství, nebo dokonce od těch muslimských zemí, jako je Írán a Saúdská Arábie, kde jsou určité oblasti, města a silnice využívány pouze muslimy. Ženy jsou považovány v muslimských státech za bytosti druhé kategorie a homosexuálové za zločince zasluhující smrt, izraelské právo považuje judaismus, islám a křesťanství za oficiální náboženství a ústavně zajišťuje úplnou svobodu a rovnost všem. Podněcování nebo praktikování rasismu v Izraeli je trestným činem, stejně jako jakákoli diskriminace na základě rasy, náboženství a pohlaví. Izraelské školy, univerzity a nemocnice nerozlišují mezi Židy a Araby.
Obvinění Izraele z toho, že je rasistický a apartheid uplatňující stát, ukazuje základní neznalost izraelské demokracie a nedostatečné pochopení bývalého jihoafrického systému apartheidu, který byl nakonec v roce 1994 opuštěn.
Sionisticko-osadnický koloniální projekt okupuje mezinárodně uznávanou palestinskou zemi
Jedná se o běžnou, zavádějící a mylnou představu převládající v západní levicové propagandě, která pronikla do mezinárodních organizací, jako je OSN a její specializované agentury, a dokonce i do Mezinárodního trestního soudu. Dokonce se těmto propagandistům podařilo ovlivnit levicové politické strany ve Velké Británii, Irsku, Německu, Francii a Spojených státech a také některé liberální židovské komunity v těchto zemích.
Ať už politicky nebo legálně, neexistuje nic jako „mezinárodně uznávaná palestinská země“ nebo „palestinské území“. Palestinská suverénní entita nikdy neexistovala, a proto neexistuje nic jako suverénní palestinská země.
Kromě spousty nezávazných, politicky generovaných rezolucí iniciovaných arabskými státy v OSN a opakovaně přijímaných automatickou většinou ve Valném shromáždění OSN od začátku 70. let, nevyjadřujících nic jiného než jen „zbožné přání“ těchto států, které je sponzorují a podporují, neexistuje žádné závazné, směrodatné, mezinárodní odhodlání, rozhodnutí nebo prohlášení, které by uznalo palestinskou státnost nebo palestinskou zemi.
Naopak OOP a palestinské vedení se v dohodách z Osla zavázaly vyjednat otázku trvalého stavu území, čímž potvrzují skutečnost, že jakýkoli odkaz na „palestinskou půdu“ nemá žádný právní základ, dokud nebude dosaženo trvalé dohody. Jakýkoli takový odkaz na palestinskou půdu, území nebo stát předjímá výsledek vyjednávací záležitosti zaměřené na určení konečného osudu území.Takové vyjednávání ještě nedosáhlo uskutečnění.
Izraelští vojáci páchají mimosoudní popravy
Ve světle mnoha videí ukazujících náhodné útoky Palestinců nožem na izraelské kolemjdoucí je neuvěřitelné vidět, jak krajně levicoví propagandisté vytvořili a distribuovali očividně falešné vyprávění, odvážně a otevřeně obviňující Izrael z toho, že chladnokrevně popravuje lidi.
Dále je nesmírně šokující, do jaké míry jsou tyto lži přijímány mezinárodními médii, předními západními a arabskými politickými osobnostmi a dokonce i různými zahraničními a izraelskými akademiky, kteří spěchají obvinit izraelské policejní a bezpečnostní síly z provádění „nevybíravých“, „barbarských“ nebo „mimosoudních“ poprav, když se brání proti těmto útokům.
Tím, že se mezinárodní média a některé přední západní politické osobnosti nechávají ovlivňovat takovými manipulativními výmysly, dávají povzbuzení a licenci palestinskému vedení, jakož i neomarxistickým aktivistům, aby pokračovali v podněcování k násilí a ospravedlňování politiky poskytování plateb těm, kteří páchají teroristické činy proti Izraelcům. Tvrzení palestinských vůdců považovaná mezinárodním společenstvím za „umírněná“, ospravedlňují takové teroristické útoky slovy jako „nedostatek naděje“ nebo „zoufalství“ ze strany pachatelů takového teroru, a nelze je tedy podle morálního standardu považovat za přijatelná. Naopak, mezinárodní právo kriminalizuje jakoukoli formu podpory a pobídky ke spáchání teroristických útoků.
Boj palestinských partyzánů je spojen s globálním hnutím BLM (Black Lives Matter) prostřednictvím vzájemně propojené vize demontáže rasistických osadnických koloniálních struktur a systémů
Jakýkoli pokus o uvedení mezinárodní veřejnosti v omyl tvrzením, že palestinská teroristická taktika odpalování raket na izraelské civilní obyvatelstvo, nedovolené skrývání postavení raket a skladišť zbraní mezi vlastním civilním obyvatelstvem a úmyslné vedení ekologické války prostřednictvím žhářství představují „partyzánský boj“, je urážkou skutečných partyzánů v celých dějinách lidstva.
Podobně současné pokusy neomarxistů o falešné spojení a srovnání mezi palestinskou teroristickou kampaní proti Izraeli a jeho občanům s hnutím BLM, nejsou ničím jiným než zavádějícím a neuváženým pokusem využít rozjetého projektu BLM, které se sice snaží prezentovat jako ušlechtilé protirasistické hnutí, ale ve skutečnosti se jedná o uskupení marxistické, rasistické, antisemitské, antikřesťanské a protibělošské.
Obléhání Gazy je kolektivním trestem pro palestinské obyvatelstvo za demokratickou volbu špatné stran, Hamasu
Všeobecně se přijímá, že kontroly nad Gazou se zmocnil Hamas, mezinárodně uznávaná teroristická organizace sponzorovaná a zásobovaná Íránem. Hamas a další teroristické organizace v Gaze, například Palestinský islámský džihád, proměnily tuto oblast v základnu pro rostoucí teroristické útoky proti Izraeli. Za tímto účelem Hamas v Gaze vyrábí, pašuje a skladuje rakety, zbraně a střelivo pro použití proti Izraeli a jeho civilní populaci. Pravidelně odpaluje náhodně směrované rakety na izraelské civilní cíle, což je v rozporu se všemi přijatými normami mezinárodního humanitárního a trestního práva.
S ohledem na tuto uznávanou situaci ozbrojeného konfliktu namířeného proti Izraeli a jeho civilnímu obyvatelstvu má Izrael výsadu zabránit pašování zbraní a materiálu, které by mohly sloužit válečným účelům Hamásu, a to i prostřednictvím námořních a pozemních blokád. Instituce takové blokády je v mezinárodním právu zavedená praxe.
Navzdory pokračujícím deklarovaným nepřátelským záměrům správy Hamasu v Gaze, výstavbě tunelů a výrobě raket pro jejich použití proti izraelským občanům udržuje Izrael pokračující civilní politiku umožňující přepravu komodit přes různé pozemní přechody, vstup civilního obyvatelstva do a z pásma Gazy s důrazem na evakuaci palestinských pacientů za lékařským ošetřením v Izraeli, podporu projektů mezinárodního společenství a koordinaci operací a pomoci v zemědělství, dopravě, obchodu a průmyslu.
Tel Aviv je kolonizované město Yaffa
Vnímání vzniku Státu Izrael jako „katastrofy“ („nakby“) a kolonizující entity odráží neustálé a pokračující nepravdivé palestinské vyprávění, které odmítá vytvoření národního státu pro židovský lid v kterékoli části tehdejší britské mandátní Palestiny.
Tato absolutistická „kultura zrušení“, přijatá radikálními levičáky, sankcionuje a podporuje nekompromisní boj proti Izraeli jako svatou a spravedlivou věc pro „palestinský lid“.
Stát Izrael nebyl založen jako alternativní kolonizující entita místo arabského státu. Naopak byl založen jako plod dekolonizace bývalé turecké Osmanské říše spolu s dalšími hnutími za nezávislost v regionu na počátku 20. století. Již před jeho zrodem židovští průkopníci a uprchlíci z celé diaspory akceptovali a podporovali existenci arabských obyvatel této oblasti. Izrael vždy zamýšlel existovat společně v míru s arabským státem v oblasti mandátní Palestiny. To představuje základní zásadu izraelské Deklarace nezávislosti.
Zkreslení a prezentace izraelského znovuzrození jako „katastrofy“ slouží k padělání a převrácení historického příběhu z jednoho ze základního odepření práva na existenci židovského státu za pomoci agrese, lží a reakcionismu. Prostřednictvím dobře organizovaného mezinárodního vymývání mozků lidí po celém světě a podněcování se palestinské vedení společně s radikálně levicovými fanatiky na Západě snaží podporovat tento falešný a fiktivní příběh,který má za cíl převrátit pravdu a nahradit skutečná historická fakta o událostech z roku 1948. Ti, kdo se přihlásili k tomuto falešnému příběhu, místo aby se spoléhali na historická fakta a důkazy, jsou ve skutečnosti manipulováni, aby se stali účastníky tohoto podvodu.