Svět se v Su Ťij zklamal, zemi hrozí brutální nastolení moci

Když první únorový den převzali barmští vojáci moc v zemi a uvěznili Aun Schan Su Ťij, bylo to pro většinu lidí překvapením. Přes zastřené výhrůžky armády málokdo čekal, že si vojáci zopakují státní převrat jako v roce 1990. A že – stejně jako tehdy – uvězní barmskou ikonu boje za demokracii.

Nositelka Nobelovy ceny míru a přítelkyně Václava Havla Aun Schan Su Ťij, jejíž strana stejně jako v roce 1990 vyhrála volby, se tak znovu ocitla ve vězení. A opět je zajatkyní barmské armády, která je kritizována za ukončení „křehké a rozvíjející se demokracie“. Zemí zmítají masové protesty.

Státníci jako například americký prezident Joe Biden, generální tajemník OSN Antonio Guterres či třeba japonský ministr zahraničí Tošimicu Motegi odsoudili puč jako útok na barmskou cestu k demokracii. Média pak psala o konci „křehké demokracie“. Všichni požadovali propuštění uvězněných politiků v čele s Aun Su Ťij. Což opět připomnělo rok 1990.

Jenže Barma žádnou demokracií nebyla. A i návrat Su Ťij a této polodemokracie je momentálně velmi nepravděpodobný. Tentokráte je to totiž jiné než ve zmíněném roce 1990, kdy se zdálo, že proti sobě stojí „zlá“ diktátorská armáda a „hodná“ Aun Su Ťij a její demokratická strana Národní liga pro demokracii (NLD). Tentokráte to není tak černobílé.

​Političkou náhodou

Vlastně není vůbec jisté, že tohle černobílé rozdělení vůbec někdy existovalo. Západ se totiž v Aun Schan Su Ťij zřejmě dlouho mýlil, a to v neposlední řadě kvůli tomu, že západní politici ji chtěli vidět jako demokratku a zastánkyni lidských práv za každou cenu. Ostatně, její příběh k tomu svádí. Je to dojemný příběh silné ženy, která se náhodou dostane do politiky a pak zápasu o svobodu obětuje svůj soukromý život i rodinu.

Vše to začalo už v roce 1988. Tehdy se třiačtyřicetiletá Aun Schan Su ŤIj vrací zpět do Barmy. Po 28 letech, které strávila v zahraničí, se jede postarat o těžce nemocnou matku po mrtvici. V cizině zanechává svého manžela, Brita Michaela Arise. Do nemocnice, kde je Aun Su ŤIj s matkou, začnou přivážet zraněné studenty z demonstrací za demokracii a proti vojenské vládě. Su Ťij je šokována. Sblíží se se studenty a ti ji přemluví, ať vystoupí na demonstraci.

Aun Su Ťij totiž není jen tak někdo. Je dcerou jednoho ze zakladatelů nezávislé Barmy, generála Aun Schana. Ten je idealizovaným hrdinou Barmánců (ale také zakladatelem tamní komunistické strany), který bojoval proti Britům a Japoncům za svobodu Barmy. Jenže zemřel, aniž by se jí dočkal.

Najednou se Aun Schan Su Ťij díky svému původu ocitne ve Šweitigoumské pagodě v Rangúnu, nejsvětější buddhistické stúpě v Barmě, a mluví – jak sama řekne – „jako dcera svého otce“ k půl milionu lidí. Takovou účast na shromáždění nikdo neočekával. A vlastně ani to, že její projev bude tak působivý. Přirozeně se tak postupně stává vůdkyní opozice, a to velmi zásadovou.

Odmítá sdílení moci s vojenským režimem. Oficiálně kvůli tomu, že vše mají rozhodnout volby, ale možná i z obavy, že by vojáci byli příliš silní a ona nedokáže prosadit to, co ona a lidé chtějí.

​Skrytí komunisté

Bylo by ovšem chybou myslet si, že Aun Su Ťij si oškliví armádu jako takovou. Nebo to, že by vojáci měli nějaký podíl na moci. Mnozí z generálů byli ostatně spolupracovníky jejího otce a chovali ji prý jako malou na kolenou. Armáda má navíc v Barmě stále docela dobrou reputaci – jako svorník, který drží zemi pohromadě, i jako instituce, kde se lze po společenském žebříčku vyšplhat výše. Minulý rok podporovalo podle průzkumu veřejného mínění 87 procent obyvatel Barmy demokracii, ale zároveň 56 podporovalo vládu vojáků. I když to vůbec nejde dohromady.

Ale zpět k Su Ťij. Když zakládala svoji politickou stranu, bylo to i s několika bývalými vojáky. Předsedou strany byl Aun Dži, bývalý brigádní generál, který se jako člen tehdejší vládnoucí junty podílel na krvavém potlačení studentských protestů v roce 1962. Později se s juntou rozešel, stejně jako s Aun Su Ťij. Při jejím diktátorském řízení strany to není zpětně viděno nic divného, ale generál zašel ještě dál a některé významné členy NLD rovnou obvinil, že jsou to jen skrytí komunisté.

V roce 1990 vyhrála NLD volby, ale vojenská junta výsledek neuznala a Su Ťij uvrhla do domácího vězení. S přičtením toho normálního v něm tahle vůdkyně barmské protivojenské opozice nakonec strávila celkově téměř patnáct let. Domácí vězení bylo sice komfortní, ale vydržet ho psychicky bylo velmi těžké. Vojenská junta ji zatím očerňovala, snažila se ji na veřejnosti vykreslit jako prostitutku, zaprodankyni zahraniční moci (to kvůli jejímu britskému manželovi).

​Bojovnice za demokracii

Vojáci na ni vytvářeli tlak, aby se vzdala politické činnosti, nebo odešla do zahraničí. Součástí nátlaku bylo i to, že její manžel musel po vypršení víza odjet ze země a nemohl se nastálo či na delší dobu vrátit. Do jeho smrti na rakovinu v roce 1999 ho Su ŤIj viděla jen párkrát, i když za jejich setkání lobbovali třeba i papeži či generální tajemník OSN. Stejně tak byl problém setkat se s jejich dvěma dětmi. Su ŤIj to ale nezastrašilo, spíš zatvrdilo a přesvědčilo o tom, že má pravdu.

Su Ťij se zároveň stala ikonou západního světa a získala za svůj boj za demokracii spoustu cen, včetně Nobelovy ceny míru za rok 1991. Norský Nobelův výbor, který ji uděluje, chtěl tímto aktem ukázat podporu lidem, kteří se snaží dosáhnout demokracie, lidských práv a etnického usmíření mírovými prostředky. Tehdy to znělo opravdově, ale už po čtvrt století to vypadalo jako nechtěná parodie. Jenže to v té době ještě nikdo netušil.

Barma se stala uzavřeným obskurním režimem svíraným mezinárodními ekonomickými sankcemi a ovládaným vojáky, kteří oficiálně vyznávali socialistickou ideologii, ale řídili se i radami astrologů. Jenže nakonec došli k závěru, že diktátorský režim není to pravé. Přáli si větší zahraniční investice, stabilnější režim, bohatství pro sebe a zároveň se báli nejdůležitějšího spojence, komunistické Číny. Zahájili proto experiment s řízenou demokracií a větším prostorem pro tržní hospodářství.

​Nová ústava

V roce 2008 sepsali vojáci novou ústavu, podle které sice existuje civilní vláda, ale moc drží nekontrolovatelná armáda. Ta má v parlamentu čtvrtinu křesel, takže bez ní ústavu nelze změnit. Kontroluje taky klíčová ministerstva a vláda může v některých případech civilní režim dokonce odstranit.

Prezidentem navíc nesmí být ten, kdo má manžela, manželku nebo děti s cizím státním občanstvím, což bylo zaměřeno přímo proti Su Ťij (manžel i děti byli britskými občany). Takovou konstituci si pak armáda nechala „schválit“ ve zmanipulovaném referendu.

V roce 2010 proběhly volby, kterých se NLD nezúčastnila s poukazem na nedemokratičnost ústavy. Do hry vstoupila až v doplňovacích volbách o dva roky později, když demokratizace vedená vojáky pokročila a Su Ťij konečně vyšla z domácí vazby. Stala se poslankyní. A zatímco celý demokratický svět tleskal obnovení demokracie v Barmě, pro Aun Su Ťij vyvstalo dilema: zda a jak spolupracovat s vojáky, kteří zemi nadále vládli.

Jeden z diplomatů, kterého citoval časopis The Economist, uvedl, že se Aun Su Ťij rozhodla už v roce 2011. Jedinou možnost, jak dosáhnout svých politických cílů, prý viděla právě ve spolupráci s mocnou armádou. A tak ji přestala kritizovat. Rozmíšky tu byly, ale podle některých kritiků Aun Su Ťij to bylo spíše proto, že vojákům svým způsobem záviděla.

Podle politického analytika Richarda Horseyho citovaného v článku časopisu The Atlantic byl problém v tom, že si myslela, že šéf junty generál Thein Sein (který byl tehdy na postu prezidenta) dělá demokratizační reformy, které chtěla a měla dělat ona sama. A že za to sklízí uznání, které má patřit hlavně jí.

Obhájkyně genocidy

V roce 2015 vyhrála NLD už řádné volby a pro Aun Su Ťij, jejíž strana už vedla i několik ministerstev, byl zřízen speciální post jakési státní tajemnice či kancléřky. Tedy civilního vůdce země s pravomocemi v některých ohledech většími než prezident, jehož post zůstával Su Ťij zapovězen. Záhy se ovšem na demokratické fasádě režimu objevily dvě velké skvrny.

První z nich bylo vyhánění muslimských Rohingů z většinově buddhistické Barmy. Snaha zbavit se jich jako údajných přistěhovalců z Bangladéše a „nebezpečných muslimů“ se sice táhne barmskými dějinami už od šedesátých let minulého století, ale nikdy nešlo tak jako v letech 2016 a 2017 o téměř milion lidí. Nikdy taky nedošlo k tak rozsáhlému násilí včetně hromadného znásilňování a vypalování vesnic. Su Ťij nic neudělala.

OSN označila postup Barmy vůči Rohingům za etnickou čistku na pokraji genocidy. Muslimská Gambie zastupující Organizaci islámské spolupráce pak Barmu v listopadu 2019 zažalovala u Mezinárodního soudního dvora OSN v Haagu. Hájit zemi se do něj vypravila samotná Su Ťij, což mnohé překvapilo.

Podobné překvapení se pojí se zjištěním, že byli v Barmě za „vlády“ Su Ťij pronásledováni novináři. Nejznámějším případem bylo odsouzení dvou žurnalistů za jejich zveřejnění masakru Rohingů ve vesnici Inn Din barmskými bezpečnostními silami. Su Ťij je už předem označila za vinné, odsouzeni byli na sedm let za „prozrazení státního tajemství“. Později ale dostali prezidentskou milost.

Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva pak vydal zprávu, podle které jsou od doby, co je NLD u moci, novináři v Barmě pronásledováni na základě vágních zákonů. Nemohou tak pracovat beze strachu ze zatčení.

Disidentka v zajetí moci

Jak se tohle mohlo stát se s bývalou ikonou lidských práv, se pokusil vysvětlit v rozsáhlém portrétu Aun Su Ťij Ben Rhodes. Bývalý zahraničně-politický poradce amerického prezidenta Baracka Obamy do Barmy dlouhá léta jezdil a s Aun Su Ťij i jejími spolupracovníky se pravidelně stýkal.

Ve zmíněném profilu pro americký časopis The Atlantic ji pak popsal jako člověka, kterému si dlouhá léta nikdo nedovolil klást nepříjemné otázky. Všichni (a rádi) v jejích často neurčitých projevech taky nacházeli přesně to, co sami chtěli. Zároveň málokdo pochopil, že jinak se může člověk chovat jako disident, a jinak když má moc, o kterou může přijít.

Pokud jde o Rohingy, Su Ťij asi skutečně cítila obavy z islámu, který může podle ní vytlačit většinový buddhismus. A tak nechala armádě volnou ruku. Nehledě na to, že si nechtěla kvůli „muslimům“ popudit mocnou armádu. A vojákům to vyhovovalo.

Proč ji ale tedy armáda v únoru vlastně svrhla, když jí její přístup vyhovoval a moc vojáků nebyla ohrožena? Oficiálně byly důvodem zásahu armády nesrovnalosti a podvody v loňských parlamentních volbách, kde ještě více než v těch předchozích NLD vyhrála. A to na úkor dále ztrácející nacionalistické strany USDP podporované vojáky. Armáda tvrdila, že tím bylo ohroženo další fungování země a podle ústavy zasáhnout musela.

Učinila tak v posledním možném okamžiku. Těsně před tím, než měl zasednout nově zvolený parlament. Junta tvrdí, že zorganizuje nové a férové volby a za rok odevzdá opět moc civilním politikům. Nikdo to ovšem nebere vážně.

Důchodce zasahuje

Skutečným důvodem převratu mohlo být to, že vůdce armády generál Min Aun Hlain měl dojem, že ztrácí autoritu ve prospěch civilního režimu. Zároveň měl letos odejít do důchodu a bál se, že ho vláda Aun Su Ťij neochrání před případným vydáním do zahraničí kvůli genocidě Rohingů, uvádí například odbornice na Barmu Kristína Kironská z Univerzity Palackého v Olomouci.

Nebo že přijde o svou moc, protože původně chtěl být v politice, jenže jeho strana USDP u voleb propadla. A možná se bál o peníze, které získali jeho příbuzní díky jeho postavení. Jenže převrat nakonec neproběhl tak hladce, jak Min Aun Hlain předpokládal. Tedy převrat ano, ale jeho pokračování už ne.

Po chvíli zdánlivého klidu zachvátily Barmu obří protesty, kdy lidé požadují návrat demokracie. Ať už si pod ní představují cokoli. Vzniklo hnutí občanské neposlušnosti, které organizuje stávky, demonstrace i blokádu důležitých ulic a křižovatek a proti kterému policie posílená armádou zasahuje stále tvrději. Celkově zabili příslušníci bezpečnostních sil do čtvrtka 4. března přes 50 lidí, ale z toho 38 právě ve čtvrtek.

Zdá se, že k hnutí se přidávají kromě politiků NLD a mladých lidí také příslušníci etnických menšin. A dokonce i někteří policisté. V některých částech země vznikají primitivní paralalelní opoziční vládní struktury. Část protestujících vsází zřejmě na zahraniční zásah, ale přes slovní odsuzování převratu nikdo takovou akci nechystá.

Hrozí brutální zásah

Co bude dál, nikdo neví. Vojáci zřejmě doufají v získání podpory obyvatel a „normalizaci“, kdy bude zakázaná NLD a některé další strany a sami se postupně převléknou z uniforem do civilních obleků. A budou řídit zemi dál. Aun Su Ťij naopak asi doufá, že se zopakuje starý scénář a vojáci jí nakonec propustí a dohodne se s nimi na nějakém kompromisu.

Je ovšem otázkou, zda by si protestující přáli jakékoli pokračování vlády důstojníků stojících v čele převratu. Byť by jejich vládu kryla slavná Aun Schan Su Ťij a další pokus o vojensko-civilní režim.

Momentálně se zdá, že možnost takového kompromisu klesá. Morálka armády padá a vojáci by se museli, pokud by ustoupili, zřejmě vzdát větší části moci. Což část z nich za žádnou cenu nechce. Začíná se mluvit o tom, že se možná armáda štěpí a zastánci tvrdé linie chystají brutální vojenský zásah podobný roku 1988.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce