Až dnes si mnozí Ukrajinci uvědomují, že byla zásadní chyba vzdát se jaderných zbraní

Takže válka. Největší v Evropě od roku 1945. Za totéž, co udělal ruský prezident Vladimir Putin ve čtvrtek 24. února 2022, zamířilo po skončení druhé světové války v Norimberku (a v Tokiu) několik desítek lidí na šibenici. To jen pro perspektivu. Rozpoutání války, zločin proti míru, nevyprovokovaná agrese.

Jak jsme se dostali až sem? Rusko od roku 1991 uznávalo existenci i hranice Ukrajiny. Ale v roce 2014 najednou prohlásilo, že ty hranice ve skutečnosti neuznává, a přivlastnilo si Krym. A nyní zpochybnilo právo Ukrajiny na existenci samotnou.

Projev Vladimira Putina v pondělí 21. února, v předvečer útoku na Ukrajinu, byl pravděpodobně ten nejnebezpečnější od konce studené války. Už ne řeči o tom, že chce garance, že Ukrajina nebude přijata do NATO a nebudou na ní americká vojska včetně jaderných zbraní. Ne, on ví, že Ukrajina by do NATO přijata nikdy nebyla a ani žádné americké atomovky by se na ní nenacházely. On řekl něco jiného: Ukrajina jako stát neexistuje, nemá právo na existenci. Je součástí Velkého Ruska (stejně jako Bělorusko) a jen dočasně, jakýmsi nedopatřením, tam vládne „kyjevský režim“.

Jinými slovy, Putinova řeč byla projevem post-studenoválečného revizionismu a revanšismu. Zpochybněním celé evropské bezpečnosti po studené válce. A snahou o obnovu Ruska coby impéria.

Donedávna nemyslitelné

Pro srovnání – je to totéž, jako kdyby britský premiér řekl: „Já vím, že jsme před sto lety, v roce 1922, uznali nezávislé Irsko. Ale sorry, změnili jsme názor, Irsko bylo vždy součástí Spojeného království, takže vás obsadíme.“ Nebo že by prohlásil francouzský prezident: „Já vím, že jsme před šedesáti lety, v roce 1962, uznali nezávislé Alžírsko, ale merde, je to celé jinak, ať žije Alžír francouzský, opět vás obsazujeme.“

Nemyslitelné? Pro Západ samozřejmě ano; pro Putina ne. Pro něj je to nejen myslitelné, ale i správné. Je to projekt obnovy Velkoruské říše. A na realizaci tohoto projektu ve čtvrtek 24. února rozpoutal otevřenou válku proti Ukrajině.

Na začátku týdne se uvažovalo o tom, kterou variantu od nejmírnější k nejdrastičtější si vybere: 1. Připojení oblastí kontrolovaných separatisty v Doněcku a Luhaňsku k Rusku. 2. Připojení celého Doněcka a Luhaňska k Rusku, tedy válka s Ukrajinou. 3. Obsazení celé východní a jižní Ukrajiny od Charkova až po Odesu a jejich připojení k Rusku; zbylá Ukrajina bude kus země mezi Lvovem a Kyjevem. A pro jistotu taky obklíčení Kyjeva, až z nezávislé Ukrajiny zbude jen fragment. 4. Obsazení celé Ukrajiny až po Užhorod a připojení k Rusku. Tedy krvavá válka, následná ukrajinská guerilla na západní Ukrajině a ruské represe vůči civilnímu obyvatelstvu. Nyní jsou varianty 1 a 2 pasé, zbývají 3 a 4 – a vše nasvědčuje tomu, že se rozhodl pro čtvrtou. Tedy nejkatastrofičtější, nejhorší scénář.

Co nyní máme dělat my? Dodat Ukrajině maximum zbraní a munice, dokud to stále jde. A samozřejmě sankce; ty dosavadní byly velice mírné. „Atomovou bombou“ mezi sankcemi by bylo odpojení Ruska od mezinárodního bankovního systému SWIFT; zmrazení účtů bohatých Rusů v západních bankách a na dobu neurčitou převzetí do nucené správy jejich nemovitostí na Západě; v Londýně, na francouzské Riviéře atd.

Ruský podraz

To však není všechno. Prozatím byl Putin vždy aktivní a Západ reaktivní, tedy reagoval až na kroky ruského prezidenta. A ten byl úspěšný, protože podnikal kroky, o kterých Západ ani nepřemýšlel, které západní státníky ani nenapadlo udělat – a vycházelo mu to. Takové to rčení, že jsme v 21. století, ale Putin se chová jako v 19. století, je neuvěřitelným projevem naivity. Lidská přirozenost se totiž v dějinách nemění, lidé jsou stále víceméně stejní. Názor, že po roce 1945 nebo po roce 1989 jsme se my v Evropě tak radikálně zlepšili, jsme „novými, lepšími lidmi“, je stejně naivní, jako byla komunistická utopie. Ne, jsme stále stejní, jako ve 20. století, 19., 18., 17. atd.

Takže je nutné přejít do ofenzivy a udělat krok či kroky, které na oplátku nečeká Putin. Např. propagandistickou a psychologickou válku zaměřenou přímo na ruské obyvatelstvo ve smyslu: „Vaši vládcové vám lžou; víte, co se děje na Sibiři? Číňané ji postupně skupují, osidlují a vy přicházíte o vlastní území. A vaši vládcové to vědí, na rozdíl od vás, a nečinně tomu přihlížejí.“ Případně začít trousit na mezinárodních fórech poznámky typu, že ehm, součástí historické Číny byla i Sibiř… Ale věříte, že by se k tomu odhodlali západní politici, ať už ti z Evropy, anebo ze Severní Ameriky? Ani já ne. Ale možná už je ten nejvyšší čas, aby se k tomu odhodlali.

Vraťme se na počátek. V roce 1991 se SSSR rozpadl vzájemnou dohodou Ruska, Běloruska a Ukrajiny. Černomořská flotila v Sevastopolu se octla v ukrajinských rukách, v Rusku, Bělorusku, Kazachstánu a na Ukrajině se nacházely sovětské jaderné zbraně. Tyto země se najednou staly jadernými mocnostmi, ovšem dohoda zněla, že Bělorusko, Ukrajina a Kazachstán se jaderných bomb vzdají ve prospěch Ruska a Černomořská flotila bude ruská a zakotví v Sevastopolu. Všichni to tehdy akceptovali. Nikoho nenapadlo, že by Rusko vznášelo nároky na území jiných republik. V prosinci 1994 bylo v Budapešti podepsáno memorandum tehdejšími prezidenty Ruska, Ukrajiny, USA a premiérem Velké Británie, podle něhož se Ukrajina vzdává svých jaderných zbraní ve prospěch Ruska a Rusko garantuje její územní integritu.

Nikoho nenapadlo, že Rusko poruší své čestné slovo. Jako to neudělala Británie vůči Irsku či Francie vůči Alžíru…

Dnes (a vlastně již od roku 2014) si mnozí Ukrajinci říkají, že vzdát se jaderných zbraní byla chyba. Všechno dnes mohlo být jinak… Poté, co Putin provedl, provádí a Ukrajině provádět bude, je jasné, že žádná země, která má jaderné zbraně, se jich už nikdy nevzdá a mnohé se kvůli své bezpečnosti budou naopak snažit o jejich získání.

Velký „politický myslitel“, gangster Al Capone říkával, že „vlídným slovem a revolverem dosáhnete více než pouze vlídným slovem“. Mnozí už vědí – i ti, kdo to předtím nevěděli – že na Putina pouze vlídné slovo nestačí. Že potřebují i nějakou formu „revolveru“. Pro Finsko a Švédsko to může být vstup do NATO.

Ukrajina – v tom nejlepším možném zbývajícím scénáři – může stát před dilematem, jestli preferovat územní integritu za cenu ztráty nezávislosti, tedy stát se ruským satelitem, anebo preferovat nezávislost alespoň části Ukrajiny za cenu ztráty mnoha území. Ať už si totiž Putin myslí cokoli, ať už v minulosti ukrajinský politický národ neexistoval a byl součástí ruského, nyní rozhodně existuje a součástí Ruska být nechce. Kdyby ta otázka nastala, nejspíš by se ukrajinský politický národ rozhodl jako Adenauer v roce 1949: raději svobodné a nezávislé Německo západní než neutrální Německo celé – pod sovětským vlivem.

Rusko rozpínavé

Jenže je otázkou, zda Putin hodlá ponechat Ukrajinu vůbec nějakou, jakkoli drasticky územně okleštěnou, anebo ji hodlá jako samostatný stát zničit úplně a učinit z ní pouhou gubernii své říše. Geopoliticky by to znamenalo, že nikoli „NATO se blíží k hranicím Ruska“, jak tvrdila ruská propaganda, ale že Rusko se dramaticky přiblíží k hranicím zemí NATO. Slovensko, Maďarsko a Rumunsko by nově hraničily s Ruskem přímo; a Polsko, vzhledem k tomu, že pro všechny praktické účely je Bělorusko již součástí Ruska, by celou svou východní hranicí – a severovýchodní s tzv. Kaliningradskou oblastí – čelilo Rusku. Bezpečnost těchto zemí by se Ruskou okupací Ukrajiny dramaticky zhoršila.

Špatné zprávy nekončí

Avšak stále nejsme u konce. Po Ukrajině (a již de facto absorbovaném Bělorusku) totiž může Putin vznést nárok i na Pobaltí. Bylo součástí nejen Sovětského svazu, ale i carské Ruské říše (to však byla i Varšava). Zatím byl v tomto velice opatrný: Pobaltí je součástí NATO. Kvůli Ukrajině NATO do války s Ruskem nepůjde, ale bylo-li by pod jakoukoli záminkou napadeno Pobaltí, celé NATO by do války s Ruskem jít mělo. Proto nyní bude nutné maximálně posílit vojenskou přítomnost armád zemí NATO v Pobaltí. Přítomnost to musí být natolik mohutná, že odstrašení případného ruského útoku bude zajištěno. Odstrašit útok proti Ukrajině se nepovedlo; v případě Pobaltí už možnost reparátu mít nebudeme. Pak bychom ve válce s Ruskem byli všichni.

Hlavní regionální mocností ve střední Evropě je Polsko. Když vidí, jak Ukrajina po Budapešťském memorandu dopadla, určitě nejednoho polského politika či bezpečnostního analytika právě teď napadá: „Proč by na evropském kontinentu měly mít kromě Američanů a Rusů jaderné odstrašení jen dvě země, Británie a Francie? Proč ne taky my?“ A kdyby jim někteří namítali: „To nedělejte, to by bylo příliš provokativní“ a Poláci jim odpověděli: „Vidíte, jak dopadla Ukrajina vzdor Budapešťskému memorandu; my však tak dopadnout nechceme“, kdo by jim mohl věrohodně a přesvědčivě namítnout, že nemají pravdu, že se mýlí?

Tou střízlivou odpovědí je: nikdo.

LN, 26.2.2022

Autor je publicista působící v Občanském institutu