19.3.2024 | Svátek má Josef


ESEJ: O neomarxismu a fabianismu

22.2.2020

V Praze se vice méně pravidelně schází jeden debatní spolek, takové shromáždění několika desítek chytrých hlav. Kavárnám se vyhýbá, ovšem sklenka chutného piva z nějakého minipivovaru nemůže vadit. Tu a tam novinář, publicista, spisovatel či dramaturg, několik filosofů, pár politiků včetně několika stále aktivních, a také zástupci různých zájmových sdružení a hnutí. Mezi nimi i takoví, kteří pilně dojíždějí z různých koutů republiky. Zkrátka velmi pestré společenství dobře fungujících mozků a zároveň spolek lidí, kterým není osud národa lhostejný.

Docházím tam rád, protože člověk se může dozvědět věci, které by jinak přehlédl. Po skončení hlavního programu se zpravidla zuřivě diskutuje v malých kroužcích dál. A to je na tom všem možná to nejlepší. Stejné to bylo i na setkání před několika měsíci. Ve chvíli, kdy jsem si říkal, že už bych mohl jít domů, jsem neočekávaně dostal otázku: „Když pořád píšeš o unijních neomarxistech, tak mi řekni, kteří to jsou?“ Asi mě jenom zkouší, pomyslel jsem si, a procedil skrze zuby: „Merkelová, Macron, v Bruselu Juncker, Schulze, Tusk a vůbec… celá Evropská komise… mám pokračovat?“ Ozvalo se dlouhé a táhlé ticho. Dotyčný se pomalu otočil a odebral se k baru. Byla to provokace, anebo pouhá neinformovanost, ptal jsem se sám sebe. Ale protože v této společnosti platí nepsané pravidlo kultivovanosti i v případě, že bychom se chtěli navzájem pozabíjet, usoudil jsem, že půjde nejspíš o to druhé. A rozhodl jsem se, že jednou stvořím následující řádky.

Zpět z temnot

Fabiánská společnost vznikla jako hnutí a fabianismus jako teorie hlásaná skupinkou londýnských krajně levicových socialistických vizionářů už koncem 19. století. Přesněji roku 1884. Pro zajímavost uvedu stručnou charakterizaci fabianismu česko-kanadského žurnalisty Petra Adlera, jehož prapůvodní vzdělání je ekonomie: „Naprosto zpitomělý britský druh socialismu, zastánci jakéhosi nepříliš přesně definovaného druhu družstevnictví, což je jako model pro řízení státu vskutku obdivuhodné…“ Postřeh zajisté pravdivý, ale nikoli vyčerpávající. Fabianismus si zasluhuje další průzkum už jen proto, že mezi námi jako připomínka dávno zapomenutých temnot straší znovu.

Fabianisté pojmenovali své hnutí po starořímském generálovi, který se proslavil zdržovací taktikou ve 2. punské válce Říma proti Hannibalovi. Quintus Fabius, řečený Cunstator (což znamená zpožďovač), oblehl svými legiemi Kartágo. Obležení čekali každým dnem útok a ono nic. Když už to trvalo několik měsíců, pozornost obležených přirozeně ochabla. Možná si mysleli, že už to tak bude napořád. Ovšem právě v této chvíli Fabius udeřil. A úspěšně. Tohle si dobře zapamatujte, pro pochopení fabianistické strategie politického boje to bude klíčové.

První fabianisté se proklamativně zřekli Marxova požadavku nelítostného třídního boje a krvavé proletářské revoluce. Naopak, hlásali pozvolný a nenásilný přechod jako jedinou schůdnou cestu k vysněnému cíli – zavedení socialistické či komunistické rovnostářské společnosti, jak ji v 19. století chápali. V mnohých encyklopediích můžeme najít větu, která tvrdí, že fabianisté se zřekli marxismu. K tomu však v pravém smyslu toho slova nikdy nedošlo, protože konečným cílem obou doktrín je jedno a totéž. Rozdíl spočívá jen v tom, že fabianisté k tomu volí mírnější a pomalejší prostředky. I za cenu, že onen pozvolný přechod potrvá možná celá pokolení. Fabianisté se tedy zříkají marxismu jen „na oko“, aby přelstili a zmátli své konzervativní odpůrce. Šokovou terapii krvavé revoluce nahrazují taktikou, která je méně provokativní a více stravitelná pro širší veřejnost. Stále však zůstávají přesvědčenými marxisty a mají značný dopad na formování britské levicové politiky. Tam koncem 19. a počátkem 20. století ovlivňují zejména labouristy (Stranu práce).

Mezi dvěma tucty zakladatelů fabianismu jsou jména, která nám dnes už mnoho neříkají. Jedinou výjimkou je spisovatel George Bernard Shaw. Ovšem většina těchto lidí tak jako tak končí v následujícím dvacátém století jako obdivovatelé Mussoliniho, Trockého a Stalina. Jakkoli se snažili alespoň zpočátku tvářit jako demokraté, nakonec se proměnili v zastánce různých diktatur zapříčiněných socialistickými vizemi. Také velmi poučné.

Nesmrtelné iluze

Podívejme se, co se stalo s fabianismem po druhé světové válce. Zdá se to nemožné, ale fabianismus hladce přežívá i tohle. V období prudkého poválečného hospodářského rozvoje a prosperity západních demokracií se fabianisté stahují do poklidného závětří universit. Tam se zprvu nenápadně, ale časem čím dál tím otevřeněji pokoušejí převychovávat své studenty v naději, že právě oni budou pokračovat v jejich představách o sociálním inženýrství. A snaží se, aby byli použitelní, až přijde ten správný čas. To znamená, že po odborné stránce musela mít jejich výuka určitou úroveň.

Klasickým příkladem je tzv. Frankfurtská škola. Vznikla jako „Institut pro sociální výzkum“ při Goetheho universitě ve Frankfurtu nad Mohanem už v polovině dvacátých let minulého století. Její zakladatelé pak prchli před Hitlerem nejprve do Ženevy, ale trvalejší útočiště jim poskytují až Spojené státy na půdě Kolumbijské university v New Yorku. Tři roky po skončení války se vracejí zpět do Frankfurtu, ovšem mnozí odchovanci Frankfurtské školy už na amerických, kanadských a také australských vysokých školách zůstávají. Tak se rozšiřovala a rostla obec marxisticky založených pedagogů ve stále větším počtu společensko-vědních fakult napříč celou západní akademickou společností.

Noví levicoví „učitelé“ si berou fabianistickou metodu za svou. Působí neradikálně, beze spěchu, a hlavně nevzbuzují velkou pozornost. Jejich vliv v západním školství roste a jejich počet se zvyšuje. Postupně se tak vytváří neorganizovaná politická armáda intelektuálů, jejíž sílu a politický vliv si plně uvědomujeme až dnes. A nezáleží na tom, zda se protagonisté myšlenky modernizace marxismu hlásí k tzv. levici či pravici. Tohle zastaralé a dávno neplatné politické dělení jim totiž bezvadně vyhovuje ke snadné manipulaci s tradicionalistickou setrvačností většiny voličů. Běžný volič totiž nemá mnoho času zabývat se politikou a jejími proměnami do hloubky, a proto často u volební urny raději použije svůj volební stereotyp. Ovšemže ke své škodě, protože pravicová strana už vůbec nemusí být pravicová a tradičně levicová může být od skutečné levicovosti na hony vzdálená.

Odchovanci těchto „nových marxistů“ odcházejí z universit a bez velikého humbuku obsazují řadu v budoucnosti strategických míst. Někteří jdou rovnou k vysokým korytům politických stran, jiní odcházejí do kariérních postů ve státních správách, kde zůstanou při troše šikovnosti „zabetonováni“ na věky. Co na tom může být divného, říkají ti, kteří jim k tomu pomáhají. Jsou přece mladí, vzdělaní a perspektivní. Právě tahle „tichá proměna kádrů“ umožnila neomarxistům získat ke konci tisíciletí rozhodující slovo v přeměně vedení, směřování a celého smyslu existence Evropské unie. A zajímavá je i další souvislost. Přesně ve stejné době se západoevropský neomarxismus začíná přelévat do nově uvolněného teritoria. Do zemí, které byly ještě před deseti lety satelity Sovětského svazu. A dělá to už osvědčeným způsobem. První jsou na řadě humanitní obory vysokých škol, a ve chvíli dostatku marxisticky poučených pedagogů následuje školství a výchova mládeže jako celek. Tím nejvhodnějším materiálem pro ideologické vymývání mozků je odjakživa mládež postrádající jakoukoli životní zkušenost. Vzpomeňme jen na Hitlerjugend a o pár let později i na našeho Pionýra nebo ČSM.

Co se v tzv. západoevropském politicko-hospodářském bloku tak radikálně změnilo? Téměř vše. Jak jsem už uvedl, v určitém kritickém období se Evropská unie mění na nástroj z popela povstalých marxistů a fabianistů, které zde souhrnně nazývám neomarxisty. Z původního projektu EHS (Evropského hospodářského společenství), jehož cílem bylo zajišťovat prosperitu a blahobyt signatářských států, se stal pomocí tzv. Maastrichtské smlouvy výrazně politický projekt těch, kteří ovládli unijní vedení. Hospodářská prosperita se stala pouhým prostředkem k dosažení znovuoživeného revolucionářského politického zadání. Bodem zvratu je konec komunistické hegemonie nad částí Evropy a rozpad Sovětského svazu, jinými slovy konec prvního kola studené války. Málokdo tehdy tušil, že celou západní demokracii čeká ještě obtížnější druhé kolo a že k zásadnímu střetu dojde v tak blízké době.

Maastricht: Evropa vzhůru nohama

Maastrichtskou smlouvu podepsaly členské státy původní evropské dvanáctky v roce 1992. Odmítlo jen Dánsko. Znamenala také přejmenování EHS na EU, ale důležité je, že díky ní dochází k prvním „úpravám“ dosavadních výsostně demokratických pravidel. Hlasovací systém ve většině řídících orgánů byl z dosavadního principu jednomyslnosti (tj. práva veta každé členské země) změněn na většinový. Počet zástupců v řídících orgánech byl stanoven lidnatostí členských zemí, takže rozhodující slovo si přivlastnily ty největší a hospodářsky nejsilnější státy. Německo, Velká Británie, Francie a snad ještě Itálie a Španělsko. Unijní právo dostává povinnou přednost před právem jednotlivých zemí. Národy jsou v novém systému viditelně potlačeny a národní státy ztrácejí krok za krokem svou suverenitu. Mnozí kritici to ze slušnosti označují deficitem demokracie, ale ve skutečnosti jde o vážný pokus odstranit demokratický způsob řízení celého evropského společenství úplně a beze zbytku.

Vidíme, že v nové konstrukci vedení unie se ani v nejmenším nejedná o národy a jejich lid. Je to jen příprava půdy pro znovunastolení tentokrát nové formy diktatury marxistů. O průchodnost plánovaných změn se mají postarat neomarxisté na klíčových místech národních vlád členských zemí. A aby to šlo snáze a rychleji, tak především těch velkých, které neomarxisté mají - anebo si alespoň myslí, že mají - už nějakou dobu pevně ve svých rukou.

Jenže Maastrichtská smlouva byla jen počátkem nového projektu nových marxistů. Aby mohl být dotažen do konce, je nutné nabourávat fungující svobodu a demokracii až do úplného předefinování jejich významu. Demokracie v neomarxistickém pojetí dostává přívlastek „liberální“ či „pluralistická“, ale ve skutečnosti jde o demokracii jen pro neomarxisty a jejich spřežence. Ostatní většina má pokud možno dobrovolně zůstat „politicky korektní“, jinak řečeno držet hubu a krok.

Tohle si také dobře pamatujeme. Komunisté nám celých čtyřicet let také vtloukali do hlav, že jejich demokracie je „demokracie lidová“ (jaký to nesmysl), anebo že „svoboda je poznaná nutnost“ atd. Lid musel být prostě zticha. „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ Jaký jiný cíl může mít dnešní „politická korektnost“?

Pomaloučku, polehoučku

Jde tedy o pokus, který má zahájit likvidaci demokratických svobod a demokracie jako takové. Jak? Typicky fabianistickým způsobem, krok za krokem, čili dobře známou „salámovou“ metodou. Začnou vynucováním tzv. „politické korektnosti“. Ta vyvolá vlnu autocenzury, navodí strach lidí svobodně vyjádřit svůj názor a odtud je už jen krůček k otevřené cenzuře, která bývá vždycky odůvodňována nějakou „vznešenou“ myšlenkou, nejlépe poukazováním na lidská práva těch, kteří vás chtějí ovládnout a podrobit. Vzpomeňme jen, kolikrát náš národ už podobnou mocenskou hru končící obrovským podvodem na občanech zažil.

Další krok neomarxistů ukazuje, že konstruktéři nové Evropy na chvíli svou fabianistickou trpělivost ztratili. V roce 2004 přišli až příliš rychle s návrhem tzv. Evropské ústavy, která by znamenala okamžitou ztrátu posledních zbytků suverenity členských zemí a úplné dokončení započaté centralizace. O všech důležitých věcech by rozhodovala jediná centrála. O zahraniční politice, zahraničním obchodu, společné měně, jediné emisní bance, společné armádě, společné policii atd. V těsném sledu by následovala ještě tvrdší likvidace soběstačnosti zemědělské výroby ve vybraných zemích a řada dalšího omezování svobodného hospodářského života. Dobrým příkladem je energetika, ale těch oblastí je mnohem víc. V neposlední řadě jde i o vnucená pravidla pro přijímání nelegálních imigrantů. Z národních vlád by se staly jen jakési regionální správní útvary podřízené centrále, útvary lišící se od sebe pouze jazykem, kterým ten či onen národ hovoří. Oni snad netuší, že si tento systém ještě dobře pamatujeme z období čtyřicetileté sovětské komunisticko-marxistické nadvlády.

Pak přišlo první škobrtnutí. První referenda ve Francii a Holandsku Evropskou ústavu odmítla. Neomarxisté se na rok a půl zastavili. Po tomto varovném signálu museli najít cestu, jak dosavadní podmínku národních referend obejít. Proto jsme se rychle dočkali ve spěchu vytvořené tzv. Lisabonské smlouvy. Ta však není ničím jiným než „překlopením“ návrhu Evropské ústavy do velmi obtížně čitelných zhruba patnácti set stránek textu v naději, že si nikdo nenajde čas zabývat se tak rozsáhlým dokumentem do všech podrobností. Ale našli se i takoví, kteří si těch patnáct set stránek přečetli a dlouho odmítali takovou smlouvu podepsat. Vzpomeňme na prezidenta Václava Klause. Novinkou v Lisabonské smlouvě oproti návrhu evropské ústavy byla jen malá skulinka, pověstný článek 55 dovolující členské zemi za jistých okolností unii opustit. Obtížnost hraničící s neproveditelností průchodu touto skulinkou už déle než tři roky zakoušejí Britové. A vzal bych jed na to, že se bruselští neomarxisté budou ještě dlouho usilovně snažit Britům jejich odchod z unie za každou cenu „osladit“.

Trojští koně

Vraťme se k hlavnímu tématu, jímž je neomarxistický pokus o celkovou proměnu dosavadního světa. Vraťme se k neomarxistické revoluci. Noví marxisté se podobně jako ti původní neobejdou bez dostatečně deprivované masy lidí ochotné k radikálním změnám. Jen tak mají naději své plány provést. Potřebují náhražku Marxova proletariátu, který se jim během vývoje kapitalismu v západních demokraciích (a nejenom tam) poněkud vypařil. Než zatroubili k frontálnímu útoku, museli vyřešit základní otázku. Kde vzít onu nespokojenou masu, bez níž si jakoukoli velkou revoluci nelze představit?

Nabízelo se jediné, i když ještě nevyzkoušené řešení. Aktivovat převážně muslimské obyvatelstvo těch nejchudších afrických a některých arabských zemí a přinutit je k masové emigraci. Ale jak to celé udělat? Především musí rozbít jejich země uměle vyvolanými válkami, takže ti nebožáci budou chtít odejít sami. A když nebudou, tak je najatí pašeráci „uprchlíků“ popostrčí do člunů hlavněmi samopalů. Zároveň je třeba využít, lépe řečeno zneužít, po staletí pěstovanou náboženskou povinnost každého „řádného“ muslima zúčastnit se svaté války, džihádu. Chtějí se přece dostat se na kobylku demokracii tam, kde je už dobře zakořeněna. Podřídit si tu část světa, v níž vládne tzv. židovsko-křesťanská západní civilizace. A k tomu se přece ze všeho nejlépe hodí odvěcí zapřisáhlí nepřátelé jak Židů, tak křesťanů.

Islámská světovládná politická doktrína vyhovuje novým revolucionářům jak svou dobyvačností, tak i primitivní krutostí a bigotní odolností proti reformám. Lenin svého času uvažoval o použití muslimů ve své revoluci také, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. O tom existují písemné doklady. Ale proč to udělal, o tom se můžeme jen dohadovat. Možná pochopil, že proměnit muslima na bolševika je nad síly jakékoli revoluce, kdo ví. Zato nynější revolucionáři jeho dávné rozhodnutí zřejmě zhodnotili jako chybu a rozhodli se ji napravit. Ostatně stejně neměli mnoho na výběr. Rusko a Čína jdou svými vlastními cestami, ostatní Asie a Jižní Amerika se nezdají dost výbojné. Bezmála dvoumiliardová světová masa muslimů se tak stala jejich poslední reálnou nadějí.

Jenže každá legrace něco stojí. Vyvstává otázka, kdo bude tak grandiózní sociálně-inženýrský projekt, který má vyvolat novodobé stěhování národů, financovat. Proto noví marxisté zkouší opakovat dějiny. Podobně jako v Leninově případě, rozjezd revoluce mají zaplatit ti, které pak revoluce smete z povrchu zemského. Tohle je však jen povrchní odhad skutečného stavu věcí, jak uvidíme dál.

Druhou a nedílnou součástí plánu jsou tedy nejen tichý souhlas, ale především důkladná a pokud možno utajená peněžní podpora ze strany těch nejbohatších kapitalistů. Těch, kteří řídí obrovské nadnárodní společnosti usilující o hospodářskou, finanční a ve svém konci i politickou globalizaci. V té souvislosti vás jistě napadnou jména jako George Soros nebo Bill Gates a možná i jména dalších „filantropů“, kteří se do štědrého financování světového neomarxismu pustili už dávno. Máme zde jimi placené university a další instituce vyučující v mezích a potřebách světového názoru, kterému ve svém „newspeaku“ (novořeči) říkají progresivní. Slovo „pokrok“ bylo odjakživa marxistickým zaklínadlem, to si také dobře pamatujeme. Kdo nebyl za komunistů pokrokář, dostal nálepku „zpátečníka“ a bylo vymalováno.

Hrstka sebevrahů

Zdá se, že této „elitě“ by svět fungující v podobě „nového světového řádu“ (NWO) s jedinou celosvětovou vládou náramně vyhovoval. Samozřejmě pod slibem nedotknutelnosti jich samotných, vždyť oni tu změnu umožňují. Oni přece ovládají a řídí světový finanční systém, bez kterého by žádný nový světový řád, ani ten neomarxistický, nemohl dost dobře existovat. Homogenizovaná a nepříliš inteligentní pracovní síla jakési nové „kávové“ rasy, která by nutně vznikla díky nepřestávající imigraci z Afriky a Asie do Evropy, Spojených států, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu, by nepochybně optimalizovala jejich korporátní zisky. Jenže globální finance už dávno nejsou jen zásoby zlata, ale především potištěný papír. Otázkou však je, zda takto uměle vytvořené peníze zmohou opravdu všechno. Ve své neutuchající hamižnosti jsou ochotní spojit se i se silami, které se jejich „světovému“ finančnímu systému nakonec vysmějí, jediným škrtem pera ho zruší a nahradí ho jiným. Svým vlastním.

Ostatně i již zmiňovaný Lenin se kdysi vyjádřil, že kapitalisté prodají revolucionářům provaz, na němž je revolucionáři později oběsí, jen když za něj dostanou dobrou cenu. Nic nového pod sluncem. Co k tomuhle všemu ještě dodat? K slibům nedotknutelnosti jediné - sliby se slibují a blázni se radují. A ještě mě napadá, že tohle nemohou být doopravdy šťastní a přející lidé. Spíše se podobají nebezpečným lidským zrůdám.

Na závěr

Dovolte mi ještě malou poznámku. Britský žurnalista a politický komentátor Douglas Murray ve své knize „Podivná smrt Evropy“, která vyšla před nedávnem i v českém překladu, považuje unijní neomarxisty a jejich přisluhovače za intelektuální elitu. V tomto ohledu se však nekonečně plete. Při bližším zkoumání zjistíme, že nejde o nic jiného než o nebezpečně škodlivý intelektuální odpad.