Nový prezident využil nespokojenosti Ukrajinců. Jeho sliby však vyžadují spoustu peněz

Po nadějích spojovaných s Majdanem se podle průzkumů vrátila obrovská skepse Ukrajinců. Dohoda o klidu zbraní s povstalci a Kremlem je zatím ve hvězdách, Mezinárodní měnový fond dočasně pozastavil finanční toky na Ukrajinu a nadcházejí i tuhé vnitřní boje o pozice. Proto se s napětím čeká, s čím přijde nový ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Ruský prezident Vladimir Putin nedávno prohlásil, že vztahy jeho země s USA „jdou z kopce, jsou stále horší. Současná administrativa v uplynulých letech schválila desítky rozhodnutí o sankcích proti Rusku.“ Vztah obou mocností není skvostný a jejich soupeření se projevuje například na Blízkém východě, ve Venezuele či na Ukrajině.

Z toho zaprvé vyplývá, že americký prezident Donald Trump zřejmě nebude ruským agentem. A zadruhé, přičteme-li k americko-ruskému napětí čínsko-americkou obchodní válku, že USA nasazují k udržení svého výsadního postavení ve světě obrovské množství sil a finančních prostředků. Světový řád po studené války byl do značné míry jejich produktem, ale tato éra pozvolna končí.

Globální význam Washingtonu oslabuje, čemuž se američtí představitelé snaží čelit. „Prevencí“ proti tomuto procesu měly být například invaze do Afghánistánu a Iráku, vyzněly však nakonec opačně. Dalším pokusem, o poznání úspěšnějším, jak zabránit nástupu geopolitických konkurentů – v tomto případě Ruské federace –, byla podpora tzv. oranžové revoluci na Ukrajině na přelomu let 2004 a 2005.

Stejné politické proklamace

Tehdejší kyjevské demonstrace proti prezidentským volbám, které byly v českých médiích často prezentovány myšlenkovou zkratkou „prozápadních, prodemokratických sil“, vedly k odstranění spíše promoskevské hlavy státu Viktora Janukovyče. V opakovaném hlasování zvítězil Viktor Juščenko, což bylo leckdy vykládáno jako nástup občanských svobod, ekonomické prosperity a především změny orientace Ukrajiny – odtržení od imperiálního „magnetismu“ Moskvy a směřování do NATO či Evropské unie. Nestalo se.

Asi nebude náhodou, že po Západem masivně podporovaném Majdanu na přelomu let 2013 a 2014 se objevily tytéž politické proklamace. Proto je třeba uvést maďarsko-amerického odborníka na mezinárodní bezpečnost George Friedmana, jenž o oranžové revoluci napsal: „Rusové spatřovali v událostech na Ukrajině pokus USA přičlenit Ukrajinu k NATO, a tím přivodit rozklad Ruska. Upřímně řečeno, v ruském vnímání těchto záležitostí byl velký kus pravdy.“

V českém prostředí je smutným zvykem nemít kritický názor, zejména jde-li o konflikty velmocí, z nichž jedna je spojencem. Zatímco v minulosti existovala „koloniální norma“ reflektovat postoje Sovětského svazu, dnes nezřídka dominuje takřka přepólovaná představa, která obvykle přináší kopii protiruské propagandy, jež dnešní Rusko nálepkuje coby nový Sovětský svaz.

Nedlouho před Majdanem totiž tehdejší ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová promluvila o potlačení ruské snahy o opětovné sjednocení eurasijského prostoru… Z mnoha důvodů je to absurdní.

Příkladem dvojího metru – u nás „argumentačně“ podporovaného nálepkami o ruských trollech a proruských webech –, ideologického posuzování agresí velmocí, se stala i Ukrajina, jejíž území bylo ve 20. století obětí řady mocenských choutek včetně kremelských.

O vztahu Kremlu k Ukrajině se v minulosti vyjádřil i polsko-americký politolog Zbigniew Brzezinski (1928–2017). Tento vlivný poradce amerických prezidentů napsal: „Bez Ukrajiny přestává být Rusko eurasijským impériem. Rusko se bez Ukrajiny může snažit o imperiální status, ale v případě úspěchu by se stalo především asijským imperiálním státem, jenž by byl pravděpodobně zatažen do vyčerpávajících konfliktů s probuzenými státy Střední Asie, které by za podpory sousedních islámských států na jihu bránily svou nedávno nabytou nezávislost.“

Důsledky dějin

K porozumění současnosti a soudobé historii Ukrajiny je třeba se podívat na její dějiny po hladomoru za stalinské éry. Nešťastná země, jež se v uplynulých desetiletích stala hříčkou v konfliktech vlivnějších států i domácích oligarchů, postrádá totiž minulostí vymezené národní hranice a především nedisponuje hranicemi s (pra)dávnými kořeny. Obojí se promítá do aktuálního vývoje země, zejména války o území dvou loutkových lidových republik – Doněcké a Luhanské – na východě země, konfliktu, který propukl již v roce 2014 a dosud stál život více než 13 tisíc lidí.

V případě západní hranice Ukrajiny byla ve 20. století řada změn či snah o ně. Poněkud se dnes zapomíná na události dané první světovou válkou (Halič tehdy náležela Rakousku-Uhersku) a na expanzi Piłsudského Polska krátce po jejím skončení. Příliš se nezmiňují změny spojené s agresemi Velkoněmecké říše nebo aktivitami banderovců ani demarkační linie po druhé světové válce.

Tehdy byla k Sovětskému svazu připojena polská Halič s Volyní i bývalé československé území Podkarpatská Rus (z ukrajinského pohledu Zakarpatská Ukrajina). Na východě byly zase moderní ukrajinské hranice stanoveny svévolnými administrativními zásahy komunistického režimu, který se příliš neohlížel na etnické otázky, což je nejvíc vidět na osudech Krymu, kde převažovala (pro)ruská populace.

V daném kontextu je zřejmé, že strategicky položená Ukrajina byla v dějinách vystavena různým vlivům. Civilizační vliv tu často prosazovaly litevské, polské a později především ruské úřady. Také pod sovětskou vládou, jež oficiálně odmítala nacionalismus, se odehrávala masivní rusifikace – a někteří Rusové se na Ukrajince dodnes dívají prostřednictvím etymologického výkladu jejich národního pojmenování neboli jako na krajany, kteří prodlévají „u kraje“ a hovoří dialektem ruštiny. Navíc nemalé procento současných obyvatel Ukrajiny používá takzvaný suržyk, směsici obou jazyků.

Změna společenské nálady

V důsledku oranžové revoluce se k moci se dostaly nové elity, jejichž neschopnost řešit obrovský počet problémů výrazně změnila společenskou náladu. V prezidentských volbách v roce 2010 ztratil opěvovaný prezident Juščenko popularitu (v prvním kole získal jen 5,4 procenta hlasů) a post neobhájil. Dokonce se do prezidentského paláce vrátila předchozí hlava státu Janukovyč, jenž ve druhém kole zvítězil nad další vůdkyni oranžové revoluce Tymošenkovou, přezdívanou kvůli jejímu vstupu do politické arény Plynová princezna.

Janukovyčův návrat však zjitřenou atmosféru, v níž se mísilo a mísí ekonomické, politické, náboženské a etnické napětí, nezklidnil. Obrovské ekonomické potíže, s nimiž se neuvěřitelně zkorumpovaná i nevýkonná ukrajinská státní správa dodnes potýká, vedly k dalšímu občanskému neklidu. Už v roce 2013 se hovořilo o potřebě až 160 miliard eur k oživení ekonomiky. Astronomickou částku ale nebyla tehdy Evropská unie, jež s Kyjevem diskutovala o asociační dohodě, ochotná poskytnout.

Moskva však ano, a to především proto, že se cítila ohrožena poškozením svých ekonomických nebo dalších zájmů na Ukrajině. Západem zprostředkovaná úmluva mezi Janukovyčem a opozicí o narovnání poměrů byla sice podepsána, to ale nebránilo takřka obratem uskutečněnému svržení prezidentské kliky.

Ozbrojený konflikt

Po puči a následném chaosu nastala řada událostí, které nelze interpretovat jinak než jako nástup ukrajinského šovinismu, další úpadek občanských práv a snahy o likvidaci (stranické) opozice. Dodnes jsou opomíjeny hrůzné činy, jež po státním převratu, na začátku vleklé války, spáchaly radikální národovecké skupiny Ukrajinců a byl vystupňován již dříve provozovaný kult banderovců.

Také z těchto důvodů vypukla válka, během níž ruské speciální síly obsadily strategický poloostrov Krym, pro Kreml důležitý zejména kvůli dlouhodobému pronájmu vojenských základen. S klíčovou pomocí ostře se vměšující Ruské federace vznikly i dva pseudostáty – Doněcká a Luhanská lidová republika –, nárazníkové regiony, jimiž měl být Kyjev do značné míry držen v geopolitickém šachu.

Pokračování ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny nezabránily ani minské dohody – Minsk I a Minsk II. Nejen Moskva, ale ani její konkurenti neprojevili totiž snahu válku na Donbasu zastavit. Mimo jiné proto, že některým zájmovým skupinám umožňuje obrovsky se obohatit. S tím souvisí mimořádná korupce, z níž byl viněn i bývalý ukrajinský prezident Petro Porošenko, představitel ukrajinských elit, jež po kerčském námořním incidentu německý exministr zahraničí Heiko Maas obvinil ze snahy zatáhnout Berlín do konfliktu s Ruskem.

Prezidentské volby

Tyto a další machiavellistické činy včetně označování jinak smýšlejících za zrádce vlasti a agenty Kremlu měly rovněž ovlivnit letošní volby hlavy Ukrajiny. V nich však ve druhém kole s převahou zvítězil Volodymyr Zelenskyj – obdržel přes 73 procent hlasů. Oblíbený televizní bavič s vazbami na s Porošenkem rozkmotřeného Igora Kolomojského, jenž je podezřelý z defraudací. Jednoznačná porážka Západem hýčkaného „čokoládového krále“ Porošenka byla nasnadě, protože zklamal široké vrstvy Ukrajinců a porazil by ho kdokoliv s čistým štítem.

Po počátečních nadějích spojovaných s Majdanem se podle průzkumů vrátila obrovská skepse Ukrajinců. Ukrajinská společensko-ekonomická situace je mimořádně tíživá. Potenciál země, odkud po desetiletí odcházejí miliony obyvatel na Západ i Východ, zůstává nevyužit. Anektovaný Krym je navzdory protiruským sankcím nenávratně ztracen, zatímco rádoby státy Doněcku a Luhansku neustále zlepšují své vztahy s Ruskem.

S napětím se čeká, s čím přijde nový ruskojazyčný prezident Zelenskyj, člověk bez jakýchkoli zkušeností ve veřejných funkcích. Skvělým prezidentem z lidu byl zatím pouze v oblíbeném seriálu. Dlouho se zdály nesporné jen jeho sliby – v kampani slíbil vyšší platy, důchody a životní úroveň, lepší cesty, vymýcení korupce a mír s Rusy. Vše, nač je třeba spousta peněz, jichž se však nedostává – nebo jen na úvěr ze zahraničí.

Řada pozorovatelů proto Zelenského považuje za produkt zoufalství ukrajinských voličů, někteří dokonce za šarlatána, jemuž kmotr Kolomojskyj (donedávna v emigraci) doporučil, aby země nesplácela dluhy Západu a aby jí USA a EU pohledávky odpustily coby náhradu za nákladnou válku s Putinem. Britskému deníku Financial Times měl sdělit: „Je to vaše hra, vaše geopolitika, Ukrajina vás nezajímá, chcete poškodit Rusko a Ukrajinou se jen obhajujete.“

Účelové nástroje

Zdá se, že nad Ukrajinou se duha naděje neklene. Dohoda o klidu zbraní s povstalci a Kremlem je zatím ve hvězdách. Mezinárodní měnový fond dočasně pozastavil finanční toky do země, což zdraží zahraniční peníze pro Kyjev, a nadcházejí i tuhé vnitřní boje o pozice. Chuť nové hlavy státu Zelenského na co nejbližší parlamentní volby byla píchnutím do vosího hnízda. S podporou nového zákonodárného sboru by se jeho mocenská situace výrazně zlepšila, proto se okolo jeho snahy rozpustit parlament okamžitě strhla mela.

ZE!prezident, jak se mu přezdívá, je de facto perfektní marketingový produkt, jejž se podařilo zobchodovat díky mimořádné naštvanosti Ukrajinců. „Sluha lidu“ či „Sluha národa“ se nazýval jeho populární seriál; stejně byla pojmenována jeho nová strana, s níž se pokusí uspět v klání o „Verchovnuju radu“.

Takové nástroje k uchopení moci generují prakticky každé ukrajinské volby. Sluha národa (SluNa) ještě „voní novotou“, ale již se podle průzkumů těší téměř 50procentní podpoře. Veze se na vlně prezidentovy popularity, spíše však na vlně nespokojenosti se silami vyprodukovanými Majdanem. Vzdorovat nástupu konkurenčních oligarchů chce mimo jiné poražený exprezident Porošenko, který svou dosavadní stranu alespoň nově přejmenoval, byť pořád mává přežitým heslem „Jazyk, armáda a víra“.

A jak to vypadá s geopolitickým zaměřením Kyjeva? Zelenskyj vyrazil na začátku června na svou první zahraniční cestu do Bruselu – to však není jednoznačné sdělení. Jednak Rusko obsah jednání ocenilo, jednak se západní či východní orientace ukrajinských politiků musí posuzovat opatrně. Ukrajinští prezidenti odjakživa používají osvědčenou „metodu“ – dle okolností a výhod to hrají na obě strany. U Zelenského, plodu politického marketingu, tomu nemůže být jinak.

Autor je politolog

LN, 22.6.2019