Marxistické vidění světa obvykle nedovoluje objektivní pohled na vznik chudoby v zaostalém světě a dává vše za vinu bohatým lidem i zemím. Z toho vzniká jakési sebemrskačství, snášející na zlý Západ všechny viny za současný stav. Podobné zkreslování reality obviňuje Západ ze současného rozvratu na Blízkém východě. Tam sice částečná vina je, ale je zapotřebí správného hodnocení.

Rozeznat v současné situaci příčiny stavu není jednoduché a nelze tak učinit bez znalostí historických událostí, není možné historii přizpůsobovat ideologickým klišé. Někdy je zapotřebí poctivě přiznat, že vlivy nejsou jednoznačné.

Kolonialismus a marxismus

Oba jmenované fenomány přinesly do „třetího světa“ zásadní změny jejich tradičního života. Především to byla technická civilizace, které by nepochybně mnohé země v Africe a jižní Asii samy nikdy nedosáhly. Na druhé straně kolonialisté země ekonomicky využívali jak v oblasti lidské síly, tak i v těžbě surovin. Že na tom koloniální metropole vydělávaly, je nepochybné. To bylo ovšem jen do určité doby. Postupně začaly být s koloniemi problémy, které přesahovaly zisk, který z nich plynul, a metropole začaly uvažovat o tom, jakým způsobem se jich zbavit. Největší problém přitom byl s evropskými menšinami v těchto zemích.

Otrokářství je argumentem, který se často používá. Ale otrokářství bylo v Africe samozřejmostí, nepřinesli je tam kolonialisté, obchod s otroky kvetl na východním pobřeží organizován Araby dávno před tím, než se jej ujali Portugalci na západním pobřeží. Afričané sami otroky lovili a prodávali Evropanům, protože to bylo výhodné. Je ovšem pravda, že množství otroků kupované pro americké plantáže mnohonásobně předčilo cokoliv, co bylo předtím. Také bohatství amerických osad bylo založeno na otroctví.

Je nepravdivé tvrdit, že koloniální období přineslo koloniím a závislým státům jen nevýhody. Většina států na prahu své samostatné existence na tom nebyla hůře než ty, které kolonialismus nezažily. Je to ovšem dosti těžké srovnávat, protože i nezávislé státy (Čína, Japonsko) těžily z evropské technické civilizace a navíc měly svoji kulturu. Není žádný pádný argument k tvrzení, že kolonie na době kolonialismu nějak prodělaly a ve vývoji se zpozdily. Mohou pouze argumentovat porušováním lidských práv, které kolonialismus přinesl, ale i to je poněkud směšné, protože nezávislé země je v té době porušovaly také a koloniální země před kolonialismem ještě více, v podstatě je porušoval celý svět.

Mnohé bývalé koloniální a závislé země po získání samostatnosti se vydaly na jakousi marxistickou cestu. Totéž učinily latinskoamerické země. Výsledek byl obvykle velmi žalostný. Argentina, která se před válkou příliš nelišila od USA, se stala během padesáti let zaostalou zemí. To se dá říci i o ostatních. Arabské země obvykle jistý marxistický směr také přijaly a diktátoři, kteří ještě donedávna zde vládli, byli vlastně posledními z tohoto soudku. Výsledek je opět žalostný. Marxismus upozadil země „třetího světa“ daleko více než kolonialismus. Ale ono to je ještě trochu jinak, jak píši níže.

Příčiny blahobytu

Blahobyt nastal v zemích západního světa po válce shodou různých příznivých okolností, v té době už nikdo nemohl říci, že vznikl vykořisťováním kolonií. Jednalo se o země, které byly technicky vyspělé a měly vzdělané obyvatelstvo. Důležitým činitelem bylo zaměstnání žen. Tržní ekonomika v těchto podmínkách vytvořila příznivé podmínky pro investice a podnikání. Obyvatelstvo vychované v konzervativním duchu práce jako askeze a rovnováhy práce a odměny, uznávání zásluhovosti, vytvořilo svoji snahou a prací civilizaci, která dokázala mít i přebytky pro sociální systém. Když vidíme, jak proti tomu dopadlo (a dopadá dodnes) Československo a východní Německo, ve startovacím bodě po válce mající stejnou vyspělost, dokážeme dobře odhadnout zhoubnost komunistického režimu i v hospodářské oblasti.

Na blahobytu ovšem má zásluhu též nízká porodnost a zaměstnání žen. Pokud bychom spočítali, jaké by byly příjmy rodiny bez zaměstnání ženy a s počtem dětí běžným v zaostalých zemích (4 – 8), určitě bychom došli k číslu, které blahobyt neobyčejně snižuje a ve východní Evropě by se možná nelišilo třeba od Sýrie v době před revolucí. Blahobyt je tedy v západních zemích do značné míry dekadenční, je na dluh nebo vytváří trvalý zánik populace. Lidé vlastně žijí na úkor budoucnosti, „projídají“ prostředky, kterými by měli zajišťovat budoucnost. To je totéž, jako když se v průmyslu neinvestuje do obnovy technologie a akcionáři podniku všechny zisky zkonzumují. Takové země jsou sice vzorem svojí životní úrovní, ale jejich budoucnost je nejistá.

Příčiny bídy

Pokud bychom chtěli za každou cenu bývalé kolonialisty obviňovat ze současné situace v zaostalých zemích, potom bychom jim museli vyčítat, že v těchto zemích zavedli zdravotnictví a hygienické poměry. Jestliže žena v takové zemi má průměrně šest dětí, dříve z nich čtyři zemřely. Dnes se dožije produktivního věku minimálně pět. To znamená zvyšování počtu obyvatel geometrickou řadou. Země se přelidnily a přírůstek blahobytu „projedly“ velké rodiny. Během jedné generace se v Sýrii zvýšil počet obyvatel z 8 milionů na 22. Většina z nich žila na předměstích ve slumech na okraji existence a je zdrojem radikálního islámu. Tyto země jsou ve stavu podobném jako Evropa v devatenáctém století. Jenže tenkrát byl ještě svět neosídlený a bylo se kam stěhovat. Původní obyvatelstvo v některých případech zaniklo, ale vyspělé národy se zachovaly i pod koloniální nadvládou. Dnes se není kam stěhovat, jedině násilím a na úkor jiných národů.

Proto také můžeme říci, proč chudí chudnou a bohatí bohatnou. Na jedné straně je poměrně silný trend bohatých bohatnout a chudých chudnout, je to přirozený mechanismus, protože v bohatých zemích je sídlo kapitálu a žijí zde akcionáři, proto zisky putují tam. Nějaká rozvojová pomoc to obvykle nevyváží. Ale to je problém nepříliš podstatný, je ho vidět i ve východní Evropě a to neznamená, že tyto země chudnou, pouze asi ty bohaté nikdy nedoženou. Podstatný fenomén je přelidněnost na základě lepších hospodářských výsledků, když přírůstek obyvatel „zkonzumuje“ všechny prostředky a ještě vytvoří dluhy. Zastavit populační rozvoj je jedinou možností. Zato bohaté země vymírají a mají tzv. „dekadenční blahobyt“. Prostě jeden by měl být vzorem druhému, bohaté země by měly stabilizovat obyvatelstvo stejně jako zaostalé. Potom bychom neměli přistěhovalecké tsunami.

Příčiny islamismu

Po rozkladu sovětského bloku odezněl v islámských zemích marxistický směr a lidé hledali ve svých tradicích, jak ideově pokračovat. Náboženství, nejdříve považované za zaostalost, se dostalo opět na výsluní zájmu. K tomu pomohl vliv Saúdské Arábie a jejích peněz, které investovala do mešit a islámského vzdělávání. To posléze přinášelo plody v přesvědčení, že islám vše vyřeší, tak jako to měl udělat dříve marxismus. Z dřívějších „sekulárních“ dob zůstali u vlády diktátoři, kteří uplatňovali vizi jednotných států, potlačovali extremistické skupiny a nutně narazili na vzrůstající islámské vědomí, které mělo „vše vyřešit islámem“, což také znamená ostatní náboženské skupiny podřídit nebo zlikvidovat. Tak se z diktátorů, možná nezamýšleně, stali obhájci náboženských menšin, především křesťanů.

Islámské země patřily k těm, které zaplavila vlna mladých lidí z vysoké porodnosti předchozí doby, což snižovalo možnosti řešení sociálních otázek a zvyšování blahobytu. Proto také marxismus neuspěl, protože ani on neměl řešení pro populační vlnu. Do této nepříznivé situace, když mladí lidé zakládali v mladém věku rodiny, které každý rok rodily dítě a pohybovaly se na hranici obživy, najednou přišlo zdražení obilí.

Přijetí Hitlerových myšlenek v Německu kdysi ve třicátých letech bylo vlastně řešení podobné situace, i tam byla vysoká porodnost, život na hranici obživy a najednou přišla hospodářská krize. Dnes místo nacismu je tu islamismus. Problémy se řeší expanzí.

Mladí lidé tvořící většinu obyvatelstva arabských zemí se pohybovali ve dvojím ohni. Ve svém tradičním prostředí si nedovolili přinášet západní vzor, odmítali západní organizace nesoucí s sebou ideály vedoucí k escapismu a úpadku populace. Na druhé straně jiné řešení neměli a islamismus je vlastně ani podat nemohl, protože středověká ideologie samozřejmě řešení neobsahuje. Výsledkem potom je likvidace práv neislámských menšin. Pro tyto menšiny je samozřejmě sekulární diktátor přijatelnější. Dnes třeba Asada v Sýrii brání právě dobrovolníci těchto menšin. Všechny islamistické skupiny, včetně těch prozápadních a prý demokratických, chtějí zavést právo šária, což už bylo vyzkoušeno nějakou dobu v Egyptě a znamenalo tažení proti křesťanům. Naštěstí se podařilo v Egyptě sekulární diktaturu obnovit, jinak bychom měli vystěhovaleckou tsunami egyptských křesťanů.

Zásahy západních velmocí v arabském světě pouze spustily vlnu chaosu a násilí, nejsou esenciální příčinou, byl to spouštěcí moment, rozbuška. Přesto to nemůžeme akceptovat a omlouvat, protože šlo o účelové jednání. Obamovi nejde o lidská práva a demokracii, není tak hloupý, aby nevěděl, že toto v těchto zemích nefunguje, každému musí být jasné, že tím šíří islamismus, protože většina obyvatel je islámská a právě od islámu si lidé slibují lepší život. Demokratická a tolerantní islámská vláda neexistuje, islám ji nedovoluje, proto jakákoliv islámská skupina je potenciálním šiřitelem útlaku a násilí, ať už se tváří jakkoliv. Přesto, že Rusko podporuje problematického a násilnického Asada, chrání vlastně křesťany, šíity, alavity a ostatní menšiny v Sýrii před likvidací. Obama a jeho pokrytecky demokratická politika podporuje islám, jeho šíření a tím eskalaci násilí.

Ztráta amerického snu a zkáza Západu

Americký sen není jen individuální idea. Je to idea přistěhovaleckého státu, který dává příležitost příchozím, aby se uplatnili a dosáhli postavení shodného s domácími. Americký řád sice umožňoval svobodu, ale vyžadoval striktně přizpůsobení životního stylu. Pro většinu přistěhovaleckých menšin z Evropy to nebyl problém, pokud bylo přizpůsobení obtížnější, žila skupina v etnickém ghettu a v další generaci se už rozplývala v prostorách celého státu. Kdo se nepřizpůsobil, obvykle se musel vrátit nebo živořil v etnickém ghettu. Tolerance byla v oblasti náboženství a kultury zachovávané doma, ve vlastních chrámech, ale nikoliv ve veřejném životě.

Dnes nastává atak na původní americký sen. Ameriku prý ovládali zlí WPM (bílí protestantští muži), což je špatně. Musí vládnout všichni. Ale jaká kultura bude tedy vyžadovaná? Omylem multi-kulti ideálu je, že může být kultura disparátní, tedy že nějak všichni budou uplatňovat svoji a žádná nebude vládnoucí a vyžadovaná. Takový svět nemůže existovat, jak jsem už mnohokráte vysvětlil. V takovém světě se bude šířit kultura agresivní a pohlcovat ostatní. V takové „otevřené společnosti“ se obrovsky přelidněný svět stísněných slumů bude tlačit do prostorů, kde se jim nebude bránit. Tomu samozřejmě napomohou neprozřetelně otevřené hranice a všechny ty naivní ideály „otevřeného světa“ (jeden svět!) hlásané liberály pravicovými i levicovými. Je nutno tuto tsunami zastavit v každém případě, každý musí být zodpovědný za svůj osud a snažit se uživit sám. Každá kultura musí být zainteresována na řešení svých problémů sama a svými metodami, kterým lidé dané země rozumí, nespoléhat na druhé. Každý za své! Přes hranice se může pomáhat a radit.

I když bychom mohli zaostalému světu nabídnout vzor jak vymírat, degradovat bez fyzické práce a špatně vychovávat děti v lenošení a gamblerství, takový vzor nikdo nepřijme. Všechny tradiční teorie jej nesnášejí a považují za degeneraci, tradiční řády jej neobsahují, protože kdykoliv některá lidská skupina takto žila, zanikla. To můžeme zcela přesvědčivě prorokovat i Západu, pokud se nezmění. Postup životaschopných proti evropské kultuře úpadku a slabosti vidíme na šíření islámu v západoevropských zemích. Staneme se další koloniální zemí, kterou budou osidlovat jiné národy. Nebudeme Amerikou, budeme Sýrií.

Proti někdejším koloniálním dobám je jen jedna maličkost: My zatím vládneme a Západ má vyspělý průmysl a může postavit velkou armádu. Pokud se vzpamatuje, může vše zvrátit. Musí ovšem chtít. Dokonce i původní americký sen může být vzorem, nikoliv ovšem současná americká situace.