Den 31. října 2017 (jenom letos, nikoli permanentně) vyhlásilo Německo národním svátkem. Běžní lidé nemuseli do práce a politici uspořádali ve Wittenbergu „Staatsakt“, státní akt, státní jednání. Považovali to tedy za událost státu, Německa, nikoli církve. Přesto je to pro mnohé – zejména pro zarputilé katolíky a zarputilé luterány (a protestanty vůbec) – „pouhý“ teologický spor, který před půltisíciletím rozštěpil křesťanství a po roce 1054, kdy se od římskokatolické církve oddělila církev pravoslavná, způsobil další štěpení, (a tím údajné oslabení) církve. Jiní zdůrazňují Lutherovu roli ve vyvolání reformace, (a tím nákroku k modernímu světu, k nové době, k individualismu a k úplně novému pojetí lidské svobody).

Nás v IVK méně zajímá onen teologický spor. Nám jde více o to, zda Martin Luther před pěti sty lety uvolnil kámen, který „už potom nebylo možné zastavit a který svět navždy změnil“ (jak řekla 31. října ve svém projevu ve Wittenbergu Angela Merkelová), a zda ho změnil v pozitivním směru nebo zda „arcikacíř a lotr“ Luther rozštěpil církev (nadpis v Echo 24), vyvolal třicetiletou válku, svým spisem proti Židům málem ospravedlňoval Hitlerovo řádění a svou ženitbou s řádovou sestrou (v roce 1525) porušil celibát a svůj mnišský slib, a tím přispěl k dnešním postojům papeže Františka?

Nejsem teolog, a proto mám sklon zdůrazňovat to neteologické, podobně jako němečtí politici. Německá kancléřka nikoli náhodou ve svém projevu dělala totéž (málokdy s ní mohu souhlasit), nikoli náhodou německý prezident Steinmeier (také ve Wittenbergu, ale už v květnu letošního roku) řekl, že Lutherem byl „změněn svět, nejen svět víry“. Dále hovořil „o jeho odvaze, o pevnosti jeho víry a o síle jeho slov“. Zaujal mne jeho výrok, že „by s námi byl dnes Martin Luther velmi spokojen“, o čemž velmi pochybuji. Jeho silné spirituální cítění a jeho zásadovost by asi dnešní svět přijmout nemohl.

Vím, že někteří jiní budou zdůrazňovat tragické důsledky následných náboženských válek, že budou říkat, že v průběhu času Luther velmi silně přitvrzoval svůj boj s církevním establishmentem, (zejména svým dílem z roku 1545 „Proti římskému papežství, založenému ďáblem“), ale je vůbec možné v souboji s nic nevidícím a nic neslyšícím establishmentem nepřitvrzovat? Je možné, abychom v konfrontaci s dnešním chováním evropských elit my nezačali přitvrzovat? Máme na vybranou? Měl Luther na vybranou?

Má pravdu německá kancléřka, že tehdejší církevní „reformátoři zůstali uvězněni ve středověku“ a že dnes je třeba „učit se toleranci“ a že je „tolerance duší Evropy?“ To skutečně řekla, to není špatný překlad. Ona to samozřejmě dále rozvíjela jako obhajobu „heterogenity a kulturní různosti“ a nepřímo to využila jako obhajobu svých údajně tolerantních postojů k masové migraci.

Já vidím v Lutherovi (podobně jako v Husovi) člověka vzpouzejícího se své době, odmítajícího postoje církevního establishmentu, privatizujícího (a personalizujícího) náboženskou víru (a konec konců i pohled na ekonomiku – viz známé úvahy Maxe Webera o zásluze Lutherovy reformace ke zrodu a šíření kapitalismu) a rezolutně odmítajícího jakýkoli hodnotový relativismus (asi by mu byl bližší papež Benedikt než papež František). Nemyslím, že tento jeho přínos je správné snižovat tím, že

- protestantské Německo bylo po tři následující století baštou absolutismu;

- že moderní dobu zahájila renesance, nikoli reformace;

- že Luther nebyl originální a rozsáhle si vypůjčoval od Augustina, Wycliffa, Husa a dalších,

jak argumentuje ve svém kritickém článku Daniel Johnson (Standpoint, listopad 2017).

Nejsem obhájcem rebelství (jakkoli jsem byl v mládí oslněn Camusovým „Revoltujícím člověkem“). Nemyslím si, že každý uvolněný kámen či kamínek vyvolá tu správnou lavinu, ale nemohu přijmout tezi, že Luther způsobil dnešní odklon od víry a že přispěl k přijetí ideologie relativismu. Je možné věřit v to, že přirozená, spontánní evoluce povede vždy (nebo ve většině případů) k pozitivnímu vývoji? Že není občas třeba „přibíjet na vrata“ nějaké papíry s tezemi polemizujícími s dneškem? I když se to elitám nelíbí? Někdo na té cestě odvaluje balvany velké, někdo aspoň malé. Luther asi ty velké.

Týden, 6.11.2017