Není na světě tak špatná věc, aby neměla nějakou dobrou stránku, což platí i pro válku na Ukrajině. Než si o mně, vážení čtenáři, pomyslíte, že jsem morální obluda, která přehlíží ruská zvěrstva, nebo dokonce Putinův troll, prosím, abyste tento text dočetli až do konce a pak teprve soudili.

Války v přímém přenosu

Musím začít druhou polovinou šedesátých let minulého století, kdy běžela inverzní válka k té ukrajinské. Spojené státy byly přímo zapojeny do války se Severním Vietnamem zastupujícím mocenské zájmy SSSR, kdežto dnes je to putinovské Rusko, které se samo vmanévrovalo do přímé války s Ukrajinou, v niž vidí zástupce USA. Zatímco vietnamská válka byla první válkou v „přímém televizním přenosu“, pak válka ukrajinská je první válkou v ještě „přímějším přenosu“ na sociálních sítích. Ovšem s diametrálně rozdílným dopadem na západní veřejné mínění.

Drastické scény, které přinášely televizní týmy z vietnamského bojiště, vyvolaly v americkém veřejném mínění (a v západní Evropě) silné pacifistické hnutí a obrovské protestní akce. Na území USA vznikaly ilegální organizace, které pomáhaly odvedencům desertovat do Kanady a celou atmosféru té doby nejlépe vystihuje až skoro anarchistické hnutí „hippies“ s heslem „make love not war“. Zde má základy dnešní politický proud liberální demokracie, který slova jako válka, armáda a mocenské zóny vymazal ze svého morálního slovníku. Proto tehdejší američtí levičáci zděšeně přihlíželi, když byl americkým prezidentem zvolen „ten herec“ Reagan, nicméně právě proto, že nebyl příslušníkem pacifistického proudu, vítězně ukončil studenou válku.

Současný „přímý přenos“ ukrajinské války na sociálních sítích nevyvolává žádný pacifismus, ba právě naopak, přiměl země od Austrálie a Spojené státy přes Británii a Francii až po EU k dodávkám zbraní, spontánní podpoře ukrajinských utečenců a ke zformování jednotek zahraničních dobrovolníků.

Progresivismus liberální demokracie a mocenské bezčasí

Jak už to tak bývá, když pominul strašák komunistického Ruska, otevřely se liberálním demokratům dveře dokořán k ovládnutí veřejného mínění jak v USA, tak v Evropě, respektive v EU. Onomu pověstnému „pochodu nové levice institucemi“ již nic nebránilo v cestě a západní svět vykročil na cestu progresivismu, politické korektnosti, multikulturalismu, genderismu a ekologismu. I v institucích EU se dostali k moci politikové, jež formovala právě ona pacifistická šedesátá léta. Tehdy se začal k demokracii nenápadně připojovat přívlastek „liberální“, s nímž je kromě jiného spojena i relativizace hodnot. Jestliže demokrat říká, že „v demokratické společnosti má každý právo na svůj názor“, liberální demokrat dodává, „nejenže každý má právo na svůj názor, ale všechny názory jsou stejně hodnotné“.

Především liberálně demokratické elity v Bruselu propadly pocitu, že žijeme v „mocenském bezčasí“. I přes první zahřmění, jímž byla anexe Krymu v roce 2014, se až do 24. února letošního roku domnívaly, že globální rozložení sil bude až do konce věků neměnné, že budou navěky pohodlně žít v mocenském stínu USA, že tedy mohou ignorovat vlastní armády a tudíž budou mít dostatek času a finančních prostředků na svoje sociálně-inženýrské projekty, jako je třeba zelená energetika, boj proti uhlíkové stopě, vymýšlení práv pro stále menší menšiny a čím dál více regulačních zásahů do tržní ekonomiky v zájmu tím nejhloupějším způsobem vedeného boje proti klimatické změně.

Doktrína „uobchodování k demokracii“

Nedá se říci, že by liberální demokracie zcela ignorovala totalitní režimy jako třeba Severní Koreu, Čínu a konec konců i putinovské Rusko. Pro jejich „neutralizaci“ vypracovala zvláštní nenásilnou doktrínu, kterou lze výstižně popsat jako „uobchodování k demokracii“. Tato doktrína vychází ze zdánlivě neprůstřelné logické úvahy: „Nejvýkonnějším hospodářským systémem je tržní ekonomika, avšak ta může fungovat pouze v demokracii. Jestli tedy totalitní režimy chtějí obstát v dnešním světě, musejí uplatnit tržní ekonomiku, ale to se jim bez demokracie nepodaří. Budeme-li tedy v těchto zemích podporovat tržní mechanismy obchodováním a vývozem kapitálu, přimějeme tyto státy k demokratizaci a přestanou být pro nás hrozbou.“

„Uobchodování k demokracii“ uplatnily jednak Spojené státy a EU na Čínu, EU pak hlavně na postjelcinovské Rusko. Vynikalo v tom obzvlášť Německo, a to bez ohledu na to, která koalice zde v uplynulých dekádách vládla, ať už jako premiér za SPD Gerhard Schröder nebo Angela Merkelová z CDU/CSU. Výrazně pacifistickým německým politikům byla doktrína „uobchodování k demokracii“ jakoby šitá přímo na tělo, neboť mohli ignorovat geopolitické změny a nemuseli se zaobírat tak nepopulárními věcmi, jako je armáda, zbrojení a sféry mocenských zájmů. Toto vše pokládali za veteš 20. století, o níž slušný člověk nemluví, a Brusel prohlásil EU za „měkkou sílu“, která vše vyřeší vyjednáváním.

Doktrína „uobchodování k demokracii“ však nefungovala a fungovat nemohla, neboť není ničím jiným než výplodem „appeasementu“, usmiřováním vlastního svědomí (a samozřejmě i zdrojem obrovských zisků pro napojené). Totalitní režimy chápou takovou politiku vždy jako známku slabosti, která jen povzbuzuje jejich chuť k agresi. Čína a Rusko sice naoko převzaly tržní ekonomiku, ale velice chytře ji předělali na něco, co se dá nazvat ekonomikou oligarchickou. Totalitní režimy se sice chopily tržní ekonomiky, ale transformovaly ji pomocí vyprofilovaných oligarchů v ekonomický nástroj, jenž zůstal pod jejich kontrolou. Stačí tu a tam nějakého oligarchu zatknout, zavřít nebo vyhnat ze země či nechat popravit (v Číně), aby ti ostatní poslušně plnili pokyny vládních, respektive stranických špiček.

Krach doktríny „uobchodování k demokracii“

Že doktrína „uobchodování k demokracii“ na Čínu nefunguje, odhalili někteří američtí sinologové už před rokem 2010, ale první prezident, který jim naslouchal, byl až Donald Trump. Nefungovala ani na putinovské Rusko, přestože zde Němci založili na 4 800 dceřiných firem (Česko asi 160), zaručili Putinovi báječné zisky z přeorientování evropské energetiky z uhlí a jádra na ruský plyn a výstavbou baltských plynovodů vrazili geopolitický nůž do zad východním členům unie. Proto si Putin mohl vzít Krym a dočkal se ze strany EU jen bezzubých hospodářských sankcí, jež měly ukonejšit svědomí bruselských politiků.

Ačkoli to veřejně nebylo řečeno, tento bezstarostný a lehkomyslný postoj se podepsal na úspěšném odchodu Británie z EU, neboť tato země má ze své minulosti vyvinutý čich pro mocenské choutky, jejichž zápach se začal šířit z putinovského Ruska, a na druhém konci světa, možná méně výrazněji, z Číny. A samozřejmě jej nemohli necítit ani východní členové EU, pobaltské státy a hlavně Polsko a Maďarsko, které si za to od Bruselu vysloužily řadu poznámek do žákovské knížky. Je zajímavé, že obě země se poučily úplně jinak – Polsko bratří Kaczyńských vytvořením paralelní transatlantické vazby, Orbánovo Maďarsko pak ekonomickými smlouvami mimo rámec EU přímo s Ruskem. I v Česku někteří politikové, ale i mnoho obyčejných lidí, vnímali rostoucí ohrožení z východu, avšak zůstali jsme vzornými žáky EU, neboť v okamžiku, kdy se dala posílit transatlantická vazba, levice v Poslanecké sněmovně a nakonec Paroubkova sociálně demokratická vláda užší vztahy s USA torpédovala.

Klady ukrajinské války

Jenže 24. února 2022 padly kulisy a ukázalo se, jak úspěšně Putin vodil za nos celý ten eurounijní liberálně demokratický hlavní proud. V malém se opakuje totéž, co se stalo v roce 1914. Tehdy na jaře také všichni evropští politici tvrdili a novináři po nich opakovali, že válka v Evropě je nemožná, protože všechny evropské mocnosti jsou tak hospodářsky provázané, že to prostě nejde. A šlo. Jako nyní, když putinovské Rusko přepadlo Ukrajinu a tím vlastně zaútočilo na celou demokratickou Evropu – a přitom mu ta demokratická Evropa nepřestává jeho agresi financovat (jenom Česko utratí za ruský plyn 210 miliard Kč ročně). To je naprosto surrealistická představa, šílený svět, do něhož nás nedostal jen Putin, ale též naivní doktrína, že obchodováním a investicemi se dá udělat z totalitního vlka demokratický beránek. A tím se dostáváme k první kladu ukrajinské války, jímž je fakt, že zcela zdiskreditovala doktrínu „uobchodování k demokracii“.

Znovuvzkříšení NATO

Uplatnění doktríny „uobchodování k demokracii“ vedlo ke stejně naivní představě, že západní svět nemá nepřítele, což bylo pro NATO kritické, neboť obranný pakt, který nemá nepřítele, ztrácí smysl. Především EU ve vleku Německa začala pokládat NATO za čisté formální spolek, do něhož je škoda investovat. Valná část členských zemí, hlavně těch více na Západě, se zdráhala plnit závazky, jež z členství v NATO plynou, například závaznou sumu 2 % DPH na obranu, což dopálilo prezidenta Trumpa do té míry, že při jedné ze svých evropských návštěv toto EU vyčetl. Samozřejmě si tím udělal u bruselských elit další vroubek, aniž se cokoli změnilo.

Ke změně došlo až 24. února 2022, a to jako když kouzelným proutkem švihne, když ruská armáda vtrhla na Ukrajinu. Putin veřejně vyhlásil, že Rusko bojuje vlastně proti USA a NATO, začal vyhrožovat Západu jadernými zbraněmi a ústy ruských komentátorů prohlásil, že Ukrajina je pouze začátek. Nebylo to tedy NATO, kdo si z Putina vytvořil ikonu nepřítele, ale Putin, kdo se na piedestal nepřítele NATO a vlastně celého Západu sám postavil. To nepochybně otřáslo západním veřejným mněním a jak na sociálních sítích sílil děsivý proud videí z ukrajinské války, postoj veřejnosti k NATO se dramaticky změnil. Ve všech členských evropských zemí nyní Alianci podporuje naprostá většina obyvatelstva a o členství se ucházejí tak pacifistické země, jako je Finsko a Švédsko, přestože v čele vlád těchto zemí stojí ženy, které by podle feministických hypotéz měly dát přednost vyjednávání. Zbrojení přestalo být nežádoucím slovem a i v Německu se pokládá za sebezáchovnou nutnost, když Bundestag uvolnil na zbrojní výdaje bezprecedentní sumu 100 miliard Euro. Další klad ukrajinské války.

Německé probuzení z růžových snů

Oněch 100 miliard na zbrojení svědčí o tom, že ze všech evropských zemí byl 24. únor 2022 nejdrsnějším probuzením z růžových snů o „mocenském bezčasí“ pro Německo. Teprve nyní, následkem šoku z ruské agrese, vyplynulo na povrch, jak silné ekonomické vazby mělo merkelovské Německo s putinovským Ruskem, což je samo o sobě dalším kladem ukrajinské války. Kromě již výše zmíněných 4 800 německých firem, podnikajících v Rusku, se ukázalo, jak významné ekonomické postavení si v Německu vybudoval Gazprom, který zde založil dceřinnou akciovou společnost Nordstream AG v čele s bývalým premiérem Gerhardem Schröderem. A opět pod tlakem veřejného mínění, pobouřeného válečnými záběry ze sociálních sítí, musela nynější německá vláda všechny tyto aktivity na německém území zablokovat a Gazprom zemi opustil.

Německá media začala dokonce propírat úlohu Gerharda Schrödera a objevily se úvahy, zda by neměl být připsán na seznam osob, postižených sankcemi. Oproti tomu je bývala kancléřka Angela Merkelová stále pokládána za tabu, přestože právě ona bývala v Kremlu u Putina pečená vařená (kam se na ni hrabe Orbán nebo Le Penová), a pokud se dá někdo označit jako architekt nadstandardních vztahů mezi Německem a Ruskem, pak je to ona. Za jejího premiérování se Německo stalo největším obchodníkem s ruským plynem přinejmenším v Evropě (100 % zemního plynu jde do Česka přes německé překupníky) a zasadila se o stavbu plynovodů Nordstream 1 a 2, přestože byla z několika stran varována, že strká EU Putinovi do chřtánu. Bude zajímavé sledovat, zda se některý německý investigativní novinář pustí „stopou peněz“, zda se rozkryjí peněžní toky mezi Gazpromem a německou politickou scénou, ale obávám se že ne, poněvadž by z toho mohl vzniknout skandál, který by ohrozil politickou strukturu Evropské unie.

Nicméně politiku merkelismu musel současný kancléř Scholz opustit, což je největší politická změna v Německu od sjednocení. Tváří v tvář Putinově agresi jsou Němci tlačení k přehodnocení Green Dealu, neochotně uznávají, že uhlí budou muset spalovat i nadále, a německá vláda dokonce nepřímo uznala chybu, jakou byl odklon od jádra, když uveřejnila, že musí jaderné elektrárny uzavřít nikoli ze zeleného principu, ale kvůli končícím zásobám jaderného paliva a též kvůli tomu, že nevyhovují bezpečnostním předpisům Mezinárodní agentury pro atomovou energii, když jim chybí desetileté periodické kontrolní prohlídky – poslední proběhla před 13 lety – což je u akurátních Němců něco opravdu nevídaného.

Když ke střízlivějšímu přístupu k zeleným energiím připočteme zrušení zákazu vývozu zbraní a například zařazení zbrojovky Rheinmetall na seznam firem ESG, takže se konečně po dvou letech dočkala bankovního úvěru, a byť zdráhavé přistoupení k doposud nejširším ekonomickým sankcím vůči Putinovu režimu, dojdeme k závěru, že Německo provedlo politické salto, které je z hlavy utopických projektů alespoň částečně postavilo na nohy reálného světa.

Jelikož je EU ve vleku Německa, prošly podobnými salty i jiné členské země. Ale nedělejme si příliš velké iluze, setrvačnost bruselských byrokratických struktur je obrovská, jinak by nemohl zůstat na postu místopředsedy EK Frans Timmermans, který by měl být zapsán do Guinessovy knihy rekordů za nejstupidnější výrok 21. století, když prohlásil, že Putin začal agresi na Ukrajinu jen proto, aby zhatil Green Deal. Ostatně by se měla poděkovat celá Evropská komise, neboť každý slušný politik po takovém debaklu, jaký se vyklubal z eurounijní doktríny „uobchodovat Putina k demokracii“, by odstoupil. I tyto poznatky jsou kladem ukrajinské války.

Mravní obroda

Zdálo se, že 24. února 2022 drží Putin všechny trumfy v ruce, kdyby nenarazil na zemi, kde ještě lidé nezapomněli, co znamenají pojmy vlast, vlastenectví a rodina, jež liberální demokraté v zájmu progresivismu též odsoudili do starého železa. Obroda tradičních hodnot, jako je právě vlast, národní stát a klasická rodina, je dalším kladným poselstvím této války. Navrácení tradičních hodnot do evropského povědomí a zpětné přisouzení rolí, které jim patří, je možná ještě větší klad ukrajinské války než krach doktríny „uobchodování k demokracii“.

Jsme svědky renesance pojmu národ a národní stát přímo před našima očima. V přímém přenosu se před námi rodí z utrpení a krve novodobý ukrajinský národ. Nikoli etnicita a etnická práva, o nichž tak rádi hovoří eurounijní politici, ale ona údajně zastaralá myšlenka národa slaví na Ukrajině svůj triumf. Nyní je zřejmé, že Putin právě s etnicitou počítal, předpokládal, že rusky hovořící Ukrajinci jeho invazi podpoří. Nestalo se tak, občané Ukrajiny, byť etničtí Rusové se postavili tvrdě na odpor bok po boku etnických Ukrajinců a u všech probíhá za ruského bombardování a při konfrontaci s ruskými zvěrstvy proces národního uvědomění. Vždyť i prezident Zelenskij jako herec a komik provozoval své estrády výlučně v ruštině, když vyrostl v ruskojazyčné rodině. A nyní je právě on tvůrcem ukrajinského vědomí jednoho národa.

Ať už válka dopadne jakkoli, toto morální poselství zasáhlo každého Evropana a zahnalo do kouta Putinovy stoupence, například české komunisty, kteří se náhle ocitli na jedné lodi s ultrapravicovými elementy, jimž nezbývá nic jiného než jen poštěkávat zpoza plotu. Ukrajinci totiž udeřili na strunu prastarého myšlení, které je ukryto v nevědomí lidí z okruhu euroatlantické civilizace. Tím, že poslali do bezpečí zemí NATO svoje ženy a děti a sami zůstali bojovat, se odkázali na prastaré vzorce chování v době nebezpečí, kdy už v prehistorii posílaly ohrožené kmeny svoje ženy a děti na posvátná místa, rozuměj do tajných úkrytů, a jejich bojovníci se postavili nepříteli. A to je skutečnost, která rezonuje s našimi archetypy – a proto vyvolala onu nevídanou vlnu solidarity v Polsku, Slovensku a Česku, ale i hlouběji na Západě. A tento veledůležitý pocit sounáležitosti, import morálních hodnot, na které nás nutili progresivisté zapomenout, je dalším kladem ukrajinské války.

Proto solidarita s ukrajinskými uprchlíky nepotřebuje žádnou Angelu Merkelovou s velikášským výrokem „zvládneme to“, a navíc ukazuje obrovský rozdíl oproti muslimské invazí od a po roce 2015, podporované pašeráky a na ně navazujícími neziskovými organizacemi, které dopravovaly do Evropy především muslimské mladíky–průzkumníky, kdežto ženy a děti jen v omezené míře. Současnými ukrajinskými uprchlíky jsou naopak v drtivé většině ženy a děti, takže dokonale demonstrují civilizační rozdíl mezi Západem a muslimským světem. Západ se při záchraně řídí oním okřídleným úslovím „ženy a děti napřed“ , kdežto muslimský svět posadí do záchranného člunu mladé muže, aby po doplutí na pevninu tam vytvořili islámské předmostí, kam teprve mohou dorazit ostatní. Takto se ale chovají dobyvatelé, nikoli utečenci. I tato demonstrace rozdílného chování, kterou každodenně můžeme vidět v televizi a na sociálních sítích, patří ke kladům ukrajinské války.

Doufám, že čtenáři, kteří dočetli až sem, mě přestali pokládat za nějakého proputinovského agitátora, ale možná si myslí, že jsem naiva, že teď jsem to já, kde vše vidí růžovými brýlemi. Vždyť až pomine akutní stádium ukrajinské války a přejde do stádia chronického, takže ztratí pro masmédia přitažlivost, vše se vrátit do původního stavu a budeme opět pod vlajkou Bruselu budovat lepší zelené zítřky.

Odpověděl bych přirovnáním k pružině. Když ji velkým tlakem a na delší dobu stlačíte, nevrátí se po uvolnění do původní délky, ale zůstane o maličko kratší – protože se struktura jejího materiálu trošičku deformuje. A čím horší ten materiál bude – a progresivismus není příliš kvalitní matérií – tím bude rozdíl oproti původnímu stavu větší.

Prostě Evropská unie už nikdy nebude taková, jaká byla před 24. únorem 2022, tak progresivistická, enviromentalistická a aktivistická. A to je závěrečná klad ukrajinské války.

**********************************

DRYÁK

Poslední román Františka Novotného

Přemyslovské Trojkrálovství stojí na osudové křižovatce – buď přijme nadvládu Anglie a Holandska a zůstane jen druhořadou mocností, nebo je vyzve na souboj pomocí převratně zkonstruovaného a novou bojovou látkou vyzbrojeného loďstva. Jenže návod na ni je napsán přes recept na výrobu Elixíru nesmrtelnosti, což zdvojnásobuje sázku soupeřících tajných služeb.
To vše v alternativním 17. století, kde je magie pracovním nástrojem, takže proti sobě stojí rabbi Löw a alchymista Edward Kelley. Královský kapitán Athanasius Pernath, který je hlavní postavou, pak musí čelit intrikám osudových žen, jakými jsou pěvkyně Elina Makropulos a mylady de Winter, kterou autor v románu oživil.

Vázaný svazek s ilustracemi Mikuláše Podprockého vydalo v roce 2020 nakladatelství ARGO, šíři jej Distribuce Kosmas, elektronickou verzi pak Alza a Palmknihy.