Přibližně před měsícem jsme si připomněli 107. výročí atentátu na arcivévodu Ferdinanda a sarajevský atentát též zahajuje čerstvě otevřenou expozici Národního muzea s názvem „Dějiny 20. století“. Bohužel, i v této expozici je atentát těsně spojován s vypuknutím první světové války a uváděn jako jedna z jejích příčin. Avšak toto tvrzení se nezakládá na faktech a je pouze bludem, jenž se tvrdošíjně vtlouká do hlavy již čtvrté generaci Evropanů. Atentát na arcivévodu Ferdinanda byl maximálně účelovou záminkou, a kdyby k němu nedošlo, válka by stejně vypukla, neboť měla úplně jiné příčiny než násilnou smrt rakouského následníka trůnu.
Rozkolísání mocenské stability po roce 1900
Po napoleonských válkách se stala globálním hegemonem Velká Británie a skoro na sto let nastolila Pax Britannica. Její ekonomická a vojenská (námořní) převaha byla tak velká, že si mohla dovolit politiku splendid isolation a záměrně neuzavírat žádné pakty s jinými státy, které by ji nutily ke spojeneckým závazkům. Od poloviny 19. století pokládali britští politici za hlavní hrozbu carské Rusko, které se přes Střední Asii tlačilo k Indii, a Francii, jejíž plány vytvořit v Africe západovýchodní pruh kolonií ohrožovaly britské úmysly propojit své africké kolonie od severu k jihu.
Kolem roku 1900 se však situace radikálně změnila. Mladé německé císařství dostihlo v produkci oceli a těžbě uhlí „dílnu světa“, tedy Velkou Británii, a tonáž jeho obchodního loďstva se blížila té britské. Německo též zažívalo demografickou explozi, mělo největší procento generace mladých lidí pod 20 let z celé Evropy. Britští politici si uvědomili, že jim vyrostl rival přímo na severomořském dvorku, a že už nejsou schopni čelit všem hrozbám ohrožujícím jejich postavení globálního hegemona. Proto Britové v roce 1902 opustili politiku splendid isolation a překvapivě uzavřeli pakt s japonským císařstvím. Diplomatickou řečí se zde Japonsku rozvazovaly ruce pro vytlačení Rusů z Mandžuska, za což mělo sloužit Britům na Dálném východě jako hlídací pes. To umožnilo Royal Navy stáhnout síly z Dálného východu a posílit domácí loďstvo v Severním moři.
V roce 1904 došlo k ještě senzačnějšímu obratu britské politiky, když „tradiční nepřátelé“ Británie a Francie uzavřeli „Srdečnou dohodu“, v níž se obě země dohodly na dělbě afrických kolonií, neboť si uvědomily ohrožení společných zájmů ze strany císařského Německa. A světe div se, v roce 1907 se k dohodě připojilo i Rusko, když se podařilo vyřešit sporné otázky ohledně Střední Asie. Rusy samozřejmě též hnal strach z prudce se rozvíjejícího Německa, takže již sedm let před faktickým vypuknutím války existovaly v Evropě dva antagonistické bloky – Trojdohoda a Trojspolek.
Dreadnought, bitevní loď nového typu
Co doposud drželo Němce na uzdě, byla obrovská námořní převaha Britů. Nositelem námořní moci té doby byla obrněná plavidla s těžkou dělostřeleckou výzbrojí, určená ke svedení generální bitvy v bitevní linii. Nazývala se bitevní lodě a jejich hlavní baterie sestávaly se čtyř dvanáctipalcových děl, nicméně valnou část palebné síly zajišťovala šesti- až osmipalcová děla sekundární baterie. Tyto obrněnce poháněly parní stroje maximální rychlostí kolem 20 uzlů, ale ta se dala kvůli reakcím suvných sil na ložiska udržet jen pár hodin, pak by došlo k neopravitelným haváriím pohonných strojů. Cestovní, trvale udržitelná rychlost byla mnohem nižší, kolem 12 uzlů. Dostřel děl hlavní ráže činil asi 12 km, ale zkostnatělí admirálové, kteří se vyučili v plachetním loďstvu, stále žili v domnění, že námořní bitvy se povedou na vzdálenost 2 000 m. Britové se pak striktně drželi Mahanova vzorce Two-Power-Standard, tj. pravidla, že britská flota musí být silnější než spojené síly dvou následujících loďstev – a tím si zajišťovali pozici globálního hegemona. (Dnes toto pravidlo stejně striktně dodržují USA v počtu letadlových lodí.)
Nicméně po roce 1900 došli prozíravější námořní experti k poznatku, že námořní velitelé určitě uplatní balistické výkony velkých děl a bitvy se povedou na vzdálenost asi 6 až 9 km. Na tento dostřel však budou děla sekundární baterie neúčinná a stanou se jen neužitečným nákladem. Tento teoretický předpoklad pak zcela potvrdila koncem května 1905 bitva u Cušimy.
O neúčinnosti sekundárního dělostřelectva byl přesvědčen i admirál Fisher, a když se na podzim 1904 stal Prvním mořským lordem britské admirality, sestavil komisi pro bitevní loď „se všemi děly velkými“ a pohonem parními turbínami. Projekt se v rekordním čase jednoho roku realizoval a bitevní loď nového revolučního typu dostala po dokončení v listopadu 1906 název Dreadnought, který se pak stal typovým pojmenováním těchto lodí. Dreadnought nesl deset dvanáctipalcových děl a jelikož byl poháněn parními turbínami bez suvných častí a jen s rotačním pohybem, byla jeho maximální rychlost 21 uzlů současně rychlostí trvalou. Tato loď s dvaapůlkrát větší palebnou silou a naprostou převahou rychlosti deklasovala všechny staré bitevní lodě a proměnila je ve šrot.
Avšak způsobila, že Britové pozbyli 50 let budovanou námořní převahu, a poskytla Němcům šanci vybudovat stejně silné bitevní loďstvo a usilovat o postavení nového globálního hegemona. Německý admirál Alfred Tirpitz, který již německé oceánské loďstvo Hochseeflotte budoval, přišel s doktrínou Risikoflotte, tedy s myšlenkou, že Němcům postačí vybudovat jen tak silné loďstvo dreadnoughtů, aby pro Royal Navy bylo rizikem se s ním utkat, takže Britové raději přistoupí na ústupky, než aby riskovali ztrátu loďstva a tudíž postavení světového hegemona.
Výsledkem pak byly první zbrojní závody, které vedly k tomu, že v roce 1914 mělo Německo 22 moderních těžkých plavidel oproti 33 britským. To už nebyla Risikoflotte, ale Realflotte, takže němečtí stratégové usoudili, že mohou Britům hodit rukavici.
Ropa, nový geopolitický faktor
Oproti parním strojům měly parní turbíny větší spotřebu páry, takže potřebovaly buď více parních kotlů nebo účinnější vytápění. Již v roce 1904 dali Britové do služby torpédoborec Spiteful, jehož kotle z experimentálních důvodů výhradně vytápěli mazutem. Na podzim téhož roku pak Královské námořnictvo uspořádalo u ostrova Wight srovnávací zkoušky s torpédoborcem Peterel, jehož kotle byly vytápěny uhlím. Ze zkoušek jednoznačně vyplynulo, že Spiteful je lepší. Spalovaný mazut vyvíjel mnohem méně kouře, takže Spiteful byl pozorovatelný z kratší vzdálenosti, a oproti Peterelu, jehož kotelna vyžadovala šest topičů, Spitefulu stačili tři, kteří ani nemuseli vyvážet každý den do moře 1,5 tuny popela a škváry, neboť spalování mazutu bylo bezodpadkové. A dále, zatímco Peterel vyžadoval 1,5 hodiny ke zvednutí páry, Spitefulu stačilo 10 minut.
Tím ale přednosti lodí s mazutem vytápěnými kotli nekončily, ale začínaly. Mazut měl dvojnásobnou výhřevnost oproti uhlí, takže kotle jím vytápěné mohly být menší (a lehčí) a lodě získaly dvojnásobný dosah. Mazut mohl být uskladňován v nádržích kdekoli na lodi, třebas ve dvojitém dnu, což zjednodušovalo a odlehčovalo konstrukci trupu, a dal se snadno dopravovat potrubím až ke kotlům, aniž by byli nutní topiči, což snižovalo počet posádky a vedlo k menším nárokům na ubikace. A mazut otevíral cestu k doplňování paliva na moři, což zvyšovalo akční pružnost loďstva. Dále se ukázalo, že vytápění mazutem snižuje náklady na stavbu válečné lodě v průměru o 12,4 procenta, u torpédoborců o třetinu, a vzniklá úspora hmotnosti se dá využít na silnější pancéřování a výzbroj. Po roce 1904 tedy bylo evidentní, že flota vytápěná uhlím nemá proti flotě s vytápěním mazutem šanci, a kdo tuto technologii zvládne dříve, stane se novým globálním hegemonem. Avšak na rozdíl od uhlí, Británie ropné zdroje na svém území neměla. A neměla je ani Francie, ani Německo, žádná země západní Evropy. Na tomto kontinentu se ropa těžila pouze v Rumunsku a pak ještě v Rusku v Baku. Britové záviseli na těžbě ropy v Barmě, kde Skotové David Cargill a Kirkman Finlay založili těžařskou firmu Burmah Oil Company. Avšak od roku 1901 britský milionář a dobrodruh Knox D´Arcy z vlastního zájmu začal hledat ropu v Persii a v roce 1908 jeho prospektoři opravdu v severozápadním Íránu ropné pole našli.
V roce 1909 byla pro těžbu iránské ropy založena společnost Anglo–Persian Company a otázka mazutového vytápění lodí se stala prvořadým strategickým problémem, který přiměl Winstona Churchilla, od října 1911 Prvního lorda admirality v Asquithově kabinetu, aby ustavil v červenci 1912 Královskou komisi pro palivo a stroje (Royal Commission on Fuel and Engines), jež měla otázku mazutového vytápění vyřešit.
V dubnu 1914 pak britská vláda odkoupila kontrolní balík akcií Anglo-Persian Company a kdo uměl číst mezi řádky, pochopil, že válka s Německem vypukne v řádu několika měsíců, neboť Britové se cítili smrtelně ohroženi dalším německým projektem.
Bagdádská železnice
Skoro bych se vsadil, že o Bagdádské železnici drtivá většina čtenářů Neviditelného psa jakživo neslyšela. A přesto, pokud máme jmenovat nějaký konkrétní casus belli první světové války, je to právě tato železnice.
O co šlo?
V letech 1898–1899 vypsalo turecké ministerstvo veřejných prací tendr na postavení železnice z Evropy do Bagdádu, aby se zlevnil dovoz evropského zboží do orientální části Osmanské říše a oživila se zdejší ekonomika. Ruská nabídka byla odmítnuta kvůli obavám z posílení ruského vlivu a britský plán, vyžadující velké investice, museli Britové odvolat kvůli financování búrské války. V konkurzu tedy zvítězila nabídka německé Deutsche Bank s návrhem postavit železnici z Berlína do Bagdádu a s následným prodloužením do Basry.
Rusové od samého počátku pokládali německý projekt za ohrožení svých zájmů, ne tak Britové. Ti dokonce německý plán zpočátku podporovali a noviny Times přinesly dlouhý článek o tom, že pokud Německo na projektu vydělá, vydělá na něm i Británie jako jeho hlavní obchodní partner. Po nálezu ropy v Mezopotámii, kudy měla železnice vést, a poté, co experti prohlásili, že kolem Perského zálivu je v podzemí celý „oceán“ ropy, se britské stanovisko diametrálně změnilo. Britové si uvědomili, že takto se Němci nejen dostanou zadními vrátky k zásobám ropy, na něž si činili výhradní nárok oni, ale že též rozšíří svou sféru vlivu až k hranicím Indie, že trať umožní Turkům kontrolovat Arabský poloostrov a též Egypt, který byl formálně součástí Osmanské říše, ale kvůli Suezskému průplavu de facto ovládán Brity, že dokonce mohou propojit své kolonie ve východní Africe s metropolí a že trať též ekonomicky posílí Osmanskou říši, potenciálního německého spojence. Vzhledem k závěrům Churchillovy Královské komise pro palivo a stroje a následným opatřením bylo všem britským politikům jasné, že Bagdádská železnice nesmí být nikdy uvedena do provozu. I kdyby se muselo začít střílet.
A k tomu by v létě 1914 každopádně došlo, i kdyby Gavrilo Princip arcivévodu Ferdinanda a jeho choť nezastřelil.
Licoměrnost politiků
„Národy v roce 1914 sklouzly do vroucího kotle války beze stopy obav nebo překvapení,“ pokoušel se po válce britský premiér Lloyd George přesvědčit veřejnost, že katastrofa nebyla chyba jeho, ani jiných státníků. Dopisy, deníky, zápisy z jednání vlád, které politici zaznamenali onoho osudného léta 1914, však odhalují něco jiného. „Ve skutečnosti chladně, klidně a s veškerou náležitou vypočítavostí zvažovali rizika a jeden po druhém dospívali k závěru, že válka je jejich nejlepší alternativou,“ píše britský historik, archeolog a profesor klasických studií a historie na Stanfordově univerzitě Ian Morris v knize K čemu je dobrá válka (Argo, 2017).
Zmocňovat se kolonií a stavět bitevní lodě se sice ze strany Německa zdálo být spolehlivou cestou k vehnání Britů do konfliktu, ale nezmocnit se kolonií a lodě nestavět by bylo podle německého názoru cestou do obklíčení, v nejlepší případě by vedlo k odříznutí od světového trhu, v tom nejhorším k válce na dvou frontách. Ne že by císař Vilém II. a jeho poradci nehledali jiné řešení. Někdy v roce 1912 hovořili o tom, že vytvoří Spojené státy evropské, kterým by samozřejmě dominovalo Německo, jindy, což demonstrovaly např. na Boží Hod 1913 vídeňské noviny Neue Freie Presse článkem Walthera Rathenaua, uvažovali o „středoevropské celní unii, k níž by se dříve nebo později přidaly západní státy, ať už by se jim to líbilo nebo ne. To by vytvořilo ekonomickou unii, která by se rovnala Americe, nebo ji dokonce předčila.“
V dnešním kontextu velmi zajímavé názory.
Podobnost čistě náhodná?
Pravděpodobně většině čtenářů neunikla podobnost mezi dnešní geopolitickou situací světa a tím, co se dělo před 110 lety. Tak jako kolem roku 1900 dotahovali Němci britskou ekonomickou a vojenskou převahu, dotahuje dnes Čína Spojené státy a pošilhává po jejich roli globálního hegemona. A jako třetí vzadu číhá putinovské Rusko, které stále myslí na revanš.
Dějiny jednoznačně dokládají, že každé impérium, které se chopí role globálního hegemona,
prochází zenitem, po němž následuje úpadek. Dějinným paradoxem pak je, že čím lépe vykonává svou funkci světového šerifa, čím dokonaleji garantuje bezpečnost světového obchodu, svobodný přístup k surovinám, volný pohyb kapitálu a rovné ekonomické příležitosti, tím dříve si „vychová“ rivala usilujícího zaujmout pozici nového světového lídra. Tím se rozkolísává mocenská stabilita, a dějiny též dokazují, že to vede k období zvýšeného rizika globálních konfliktů. (Zatím jediné střídání na postu globálního hegemona, které se obešlo bez vzájemného konfliktu, proběhlo po první světové válce, kdy Velká Británie pokorně předala globální šerifskou hvězdu svým americkým bratrancům.)
Bohužel, v dnešním světě se opět rozkolísává mocenská stabilita a z hlediska naší země je nejhorší, že bruselské elity se chovají, jako by žily v mocenském vakuu, nereflektují měnící se mocenské poměry a nepřestávají snít svůj „zelený“ sen. Budou se unijní politici, až je, dejme tomu za 15 – 20 let dostihne realita, vymlouvat jako Lloyd George, že o žádné válečné katastrofě přece nikdo nemohl nic vědět? A jaký atentát si vymyslí, aby zakryli svou slepotu a trestuhodnou nevšímavost?