19.10.2019 | Svátek má Michaela


ESEJ: Hektar Louisiany? Koruna šedesát

28.8.2019

Úvaha amerického prezidenta Donalda Trumpa o možnosti koupit Grónsko zní velikášsky a ryze trumpovsky, ale odráží staré racionality i zkušenosti. Vždyť Spojené státy nákupem území v minulosti získaly třetinu své dnešní rozlohy.

Jak může stát zvětšit své území? To je docela aktuální otázka. Nedávný osud Krymu dokládá, že třeba anexí, kterou Rusko maskovalo nasazením „zelených mužíků“, vojáků bez označení. A také referendem, v němž anexi ex post schválila většina krymských voličů. Čímž Moskva mimoděk připomněla německou anexi Rakouska z března 1938, kterou též zpětně schválili voliči v referendu.

Území lze zvětšit též po vyhrané válce. I to lze ilustrovat na Rusku, přesněji na Sovětském svazu – stačí porovnat mapy středovýchodní Evropy z let 1938 a 1945. Celé Polsko se na úkor Německa posunulo z vůle Moskvy o stovky kilometrů na západ. Sovětský svaz získal rozsáhlá území včetně Východního Pruska (a Kantova rodiště i působiště Královce, založeného Přemyslem Otakarem II.) či Podkarpatské Rusi.

Někdy se kombinuje vyhraná válka s anexí. Izrael v šestidenní válce v červnu 1967 ovládl rozsáhlá území obývaná Araby. Ale jen malé části z nich – východní Jeruzalém a Golany – anektoval. Zbylá vrátil (Sinaj Egyptu), respektive na nich zavedl samosprávu pro Palestince (Pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu), ale udělení plné suverenity drhne kvůli bezpečnostním obavám.

Ze školního dějepisu si pamatujeme, že se území státu dalo zvětšovat i sňatkovou politikou vládnoucích rodů v Evropě. I díky ní se před pěti sty lety mohli dostat Habsburkové na mocenský vrchol, když ovládli trůny ve Svaté říši římské, Španělsku i Nizozemsku. A protože Španělsko disponovalo državami v Americe, mohl císař Karel V. po právu říkat, že nad jeho říší slunce nezapadá.

Ale že by se cizí území dalo prostě koupit? Kdo to kdy slyšel? Kdo by měl k dispozici tak nesmírné částky, aby za ně mohl koupit miliony kilometrů čtverečních teritoria? A kdo by byl tak hloupý, aby svá suverénní území prodával? Takto položené otázky ilustrují ovzduší doby, kdy suverenita je cenné zboží, s jakým se neobchoduje. Proto také vzbudil rozruch americký prezident Donald Trump, když list Wall Street Journal zveřejnil, že dlouhodobě a vážně uvažuje o tom, že by Spojené státy zakoupily Grónsko.

Grónsko je největší ostrov na světě – ač to musíme brát s rezervou, neboť devadesát procent jeho plochy je pod ledem, tudíž prakticky nevyužitelných. Má sice rozsáhlou samosprávu, ale ve věcech bezpečnosti a zahraniční politiky drží jeho suverenitu stále v rukou mateřské Dánsko. Z Dánska pochází většina z těch obyvatel, kteří před 300 lety v Grónsku založili novodobé osady, města či misie. K Dánsku, v nemalé míře k jeho vládním dotacím, se hlásí i původní Gróňané, kteří však na ostrov přišli zhruba ve stejnou dobu – koncem 10. století – jako skandinávští vikingové. Na rozdíl od nich nikoliv z východu (z Evropy), ale ze západu (z kanadské Arktidy).

Není tedy příliš divu, že právě politici v Kodani – nositelé dánské suverenity v Grónsku – považují Trumpovu úvahu za drzost či v lepším případě za špatný vtip. Jenže…

Ano, ve 21. století Trumpovy úvahy jako drzost či špatný vtip působí. Což je dáno i tím, že takto na progresivistický Západ působí samotný Trump, jeho osobnost, mentalita, narcismus či způsob jednání. Ba celá jeho „kinderstube“, jak říkají Němci, jež se neutvářela na elitních školách, ale praxí v branži nemovitostí, v jednání s lidmi, kteří mívali blíže k mafiánům než k Rychlým šípům, prostě v tom, čemu se říká transakční politika – ve stylu „něco za něco“, já něco udělám pro tebe, ty zase něco pro mě.

To vše představuje něco, co je dnešním elitám Evropy bytostně cizí. Ale zároveň je to něco, co se nevymyká z evropské historie, tradice, evropského uvažování raženého stovkami let vývoje.

Dánsko se nemusí bát, že do Kodaně přijedou americké válečné lodě a pod hrozbou jejich děl vláda podepíše pro ni nevýhodný „deal“ o prodeji Grónska Spojeným státům. Ale i toto progresivní Dánsko, které se právem odvolává především na přání samotných Gróňanů (ti zatím žádný zájem o suverenitu pod americkou vlajkou neprojevili), si může osvěžit, že transakční politiku s Washingtonem již před sto lety provádělo. A po druhé světové válce o ní přinejmenším jednalo.

Příkladem reálné transakce byl prodej Dánské Západní Indie, ostrovní državy v Karibském moři, Spojeným státům v roce 1917. Pro Washington byla atraktivní tím, že měla blízko k Panamskému průplavu, čímž po jeho otevření stoupla její strategická hodnota (už tehdy vládla obava z německých ponorek). Proto koupil za 25 milionů dolarů od Dánska území, které sice není přímou součástí USA (jeho obyvatelé nevolí prezidenta a nepodléhají vojenské povinnosti), ale turistům je dobře známo jako Americké Panenské ostrovy.

Příkladem cesty jednání je právě Grónsko. Myšlenka na koupení ostrova se ve Washingtonu objevila už dvakrát. Poprvé v roce 1867 poté, co se podařilo koupit od Ruska Aljašku. Byla to jen taková úvaha. S plnou vážností pak po druhé světové válce, což nebyla náhoda. Právě za války, když Dánsko kapitulovalo po přepadení německým wehrmachtem (9. dubna 1940), Spojené státy vojensky okupovaly více či méně dánská území Grónsko a Island.

Washington k tomu měl jasný důvod. Jednak předešel tomu, aby ta území mohlo využít Německo, jednak na nich zřídil či chystal vlastní opěrné body – v Grónsku leteckou základnu, na Islandu organizoval transatlantické konvoje. Nicméně čte-li o tom člověk na Wikipedii, říká si, že některé věci je skoro lepší nevědět. Například fakt, že do Grónska Američané poslali vojáky pobřežní gardy, ale navenek je zbavili hodností, aby mohli vystupovat jako američtí dobrovolníci a nevzniklo obvinění z invaze. Nepodobá se to Krymu v únoru 2014? Ne, protože zde šlo o skutečnou válku proti nacistům, po ní se Američané stáhli (existenci základny v Thule ošetřili smlouvou). Ale zkuste to říci nahlas v jistých kruzích.

Když válka skončila, Island z ní vyšel jako plně suverénní stát zbavený posledních zbytků závislosti na Dánsku. Ale záležitosti Grónska – včetně americké základny Thule – zůstávaly v rukou Kodaně. Proto se už v prosinci 1946 obrátila americká vláda na dánského ministra zahraničí Rasmussena, když navštívil Washington. V předaném memorandu mu prý nabídla tři varianty:

1. Pronájem existujících základen v Grónsku na 99 let.

2. Závazek, že Amerika převezme odpovědnost za bezpečí Grónska.

3. Přímý prodej ostrova Spojeným státům za 100 milionů dolarů.

Gustav Rasmussen všechny tři varianty odmítl a vrátil se do Kodaně. Řeknete si, že to není překvapivé. Vždyť už o pár let později se Dánsko stalo spojencem USA v NATO a v tomto rámci působily i americké základny v Grónsku. V textu na Wikipedii ale více zaujme něco jiného. A sice překvapení, s jakým Rasmussen americkou nabídku vnímal. Dokládalo prý, nakolik Dánsko v roce 1946 nechápalo a podceňovalo strategickou důležitost Grónska pro USA. A to už je něco, co nás vrací k dnešku.

I když si odmyslíme samotného prezidenta Trumpa, jeho manýry a vše, čím evropské elity rozčiluje, stále do značné míry platí, že tyto elity nechápou a podceňují americké uvažování ohledně vlastní bezpečnosti. V tomto směru měl Evropanům otevřít oči případ s odposlechy z éry prezidenta Obamy. Vyšlo najevo, že americké tajné služby odposlouchávaly evropské spojenecké lídry. Vyšlo najevo, že mezi nimi byla i německá kancléřka. A i když to prasklo za prezidentování miláčka Evropy Obamy, ten se Merkelové neomluvil. Až dnes se tomuto postoji říká „Amerika především“ a spojuje se výhradně s Trumpem. Ale je mnohem starší i trvanlivější a neměli bychom na to zapomínat. V tomhle kontextu je třeba vidět Trumpovu úvahu o možnosti koupit Grónsko.

A ještě něco. V úvodu padla řečnická otázka: „Kdo by měl k dispozici tak nesmírné částky, aby za ně mohl koupit miliony kilometrů čtverečních teritoria?“ Ten argument zní na pohled neprůstřelně. Ale jak napovídají doklady z minulosti, pořídit velké území nemusí (či alespoň nemuselo) být až tak drahé, jak by se dnes mohlo zdát. Když ekonomický poradce Bílého domu Larry Kudlow v debatě ke Grónsku připomínal, že Trump má zkušenost z obchodu s nemovitostmi, působilo to nabubřele a směšně. Ale cosi na tom být může.

Když se řekne Louisiana

Ale zpět k americkému zajišťování vlastní bezpečnosti i vlastního území. Co na Grónsku vlastně Amerika vidí? Podle toho, co psal Wall Street Journal, bohaté nerostné zdroje a geopolitický význam. Ten našinci dojde spíše při pohledu na glóbus než na běžnou mapu. Mapy totiž ve vysokých zeměpisných šířkách značně zkreslují – vzdálenosti, plochy i úhly. To glóbus ukáže názorněji, kam by se posunuly hranice výsostných vod, kdyby USA získaly suverenitu nad Grónskem. Výrazně by se posunuly směrem k Evropě i Rusku (myšleno evropskému Rusku a jeho populačnímu těžišti).

Kdy a kde už takové argumenty zazněly? Respektive kde a v jaké souvislosti na ně můžeme narazit třeba v různých knihách? Tady musíme jít docela daleko. Jednak chronologicky – až do poloviny, ba i k počátku 19. století. A také zeměpisně – do někdejší Ruské Ameriky (tedy na Aljašku) či do dávno minulé francouzské Louisiany.

Když se řekne Louisiana, představíme si řadový americký stát na Jihu v deltě Mississippi. Nijak zvlášť bohatý ani rozvinutý, známý spíše městem New Orleans a jeho Francouzskou čtvrtí, folklorem, hudbou, kuchyní a festivalem Mardi Gras než strategickým významem. Ale Louisiana v 18. století představovala jinou ligu. Byla to francouzská Amerika (nazvaná podle krále Ludvíka XIV.), vklíněná mezi britské državy na východě (později původních 13 států USA) a španělské na západě (jejich území sahalo daleko za dnešní hranice Mexika, zahrnovalo dnešní Texas i Floridu).

V 18. století byla Louisiana nesmírně rozsáhlým územím. Zahrnovala prakticky celé povodí Mississippi – od New Orleansu na jihu až po okraj dnešní Kanady na severu. Dnes na tom území leží státy Louisiana, Arkansas, Oklahoma, Missouri, Kansas, Colorado, Nebraska, Iowa, Minnesota, Jižní i Severní Dakota, Wyoming a Montana. Jenže tento ohromný areál byl jen velmi řídce obydlen. Nepočítáme-li původní Američany (indiány, ale ty tehdy nepočítal nikdo), žilo na území francouzské Louisiany o rozloze 2 140 000 km2 jen 60 000 neindiánských lidí, z toho polovina černých otroků. A to už jsou čísla v jistém ohledu připomínající ostrov, o který Donald Trump v současnosti usiluje.

Grónsko totiž zahrnuje plochu 2 166 000 km2 (včetně ledovce), ale žije tam jen 56 000 lidí. Ta čísla si jsou nápadně podobná, i když z toho nelze nic přesného vyvozovat. Hlavní rozdíl je v tom, že zatímco někdejší francouzská Louisiana měla a stále má potenciál uživit desítky milionů lidí, Grónsko je už s takto nízkým počtem na limitu. Ba vlastně už za ním, protože tamní lidé by nepřežili na dosavadní úrovni bez dotací (někdo by řekl penězovodu) z Kodaně.

Ale i když tušíte, že Trumpova úvaha o koupení Grónska nevyjde, i když byste na neúspěch klidně vsadili výplatu, i když ten samotný nápad považujete za pošetilý či přímo magorský, čistě pro srovnání či jako myšlenkové cvičení si můžete představit, že stejně velkou a lidnatou francouzskou Louisianu Spojené státy v roce 1803 od Francie koupily.

Tady ale dodejme pár věcí pro upřesnění, kontextu a proti vzniku rychlokvašených paralel. Hlavně to, že Spojené státy francouzskou Louisianu sice získat chtěly, ale k jejímu prodeji Francii nijak netlačily. Zájem projevila sama Paříž, která ho opírala o více důvodů.

Jednak proto, že samotné území její Louisiany se ocitalo pod tlakem – ze západu Španělů, z východu Britů. Historické mapy ukazující francouzskou Louisianu jsou totiž poněkud matoucí. Hranice v nich zakreslené znázorňovaly spíš ideál, který nebyl všeobecně uznáván. Teoreticky si Francie nárokovala území od Mississippi až po vrcholky Skalnatých hor, ale Španělé uznávali její nárok jen kousek za Mississippi. Francie už neměla sílu tak velký areál v zámoří udržet, zvláště když utrpěla fiasko v sedmileté válce, poté musela čelit povstání na Haiti a navíc se s Napoleonem v čele pustila do výbojů v Evropě. Také proto Napoleon Louisianu sám k prodeji nabídl, ačkoliv jeho ministr zahraničí Talleyrand byl proti.

A mladé Spojené státy se jevily jako přirozený cíl nabídky už proto, že byly přirozeným spojencem Francie. Ostatně v Paříži i ve Washingtonu platilo, že nepřítel mého nepřítele, tedy v obou případech Británie, je můj přítel. Příznačné je také to, že americko-francouzské spojenectví přežilo všechny změny politických režimů. Fungovalo za Ludvíka XVI., za francouzské revoluce, za Napoleona i po něm.

Z toho všeho vyplývá, že dohoda Washingtonu s Paříží o prodeji Louisiany byla sjednána hladce. Na webu si můžete najít obrázek zachycující scény z 20. prosince 1803, kdy v New Orleansu klesá ze stožáru francouzská vlajka a místo ní stoupá americká. Suverenita byla hladce předána, respektive prodána.

A plyne z toho i přijatelná, řekněme spojenecká cena. Za 2 140 000 km2 území někdejší francouzské Louisiany Spojené státy zaplatily Francii 11,25 milionu dolarů, a navíc jí odpustily dluhy ve výši 3,75 milionu dolarů. Dohromady je celý „deal“ přišel na 15 milionů dolarů, což činí v dnešních cenách 600 miliard. Ale v přepočtu na u nás běžnou jednotku plochy a současné české koruny se dostaneme k téměř neuvěřitelné láci – k ceně 1,66 koruny za hektar francouzské Louisiany. No nekupte to.

O dvě generace později, v roce 1867, se územní „deal“ reprízoval. A i když už nešlo o přímého spojence, i když cena za hektar území stoupla, leccos zůstalo společné. Ruskému impériu tehdy už více než sto let formálně patřila Ruská Amerika, tedy Aljaška. Přestože to bylo pro Spojené státy území odlehlé, neatraktivní a hospodářsky či strategicky neužitečné, skončilo to uzavřením dohody, tedy prodejem Aljašky. A i v tomto případě platilo, že hlavní impulz nevzešel z Washingtonu, ale z Petrohradu.

Prostá čísla i tady korespondovala se situací ve francouzské Louisianě před 200 lety nebo i v dnešním Grónsku. Rusko využívalo Aljašku od roku 1732, ale nezaložilo tam skutečnou kolonii s infrastrukturou, stálým osídlením či širším civilizačním přínosem. Ruská přítomnost se omezila na obchodní stanice pro lovce kožešin, misie pravoslavné církve a jen dvě větší osady na pobřeží a přilehlých ostrovech (dnešní Sitka a St. Paul – dodejme, že o dávné ruské kostelíky se tam starají američtí památkáři). Celková bilance vyznívala podle ruských odhadů tak, že před rokem 1867 žilo na Aljašce (1 519 000 km2, leč využívaná plocha činila jen zlomek – dnešní lexikony udávají rozlohu Aljašky na 1 718 000 km2včetně vodních ploch) zhruba 2500 Rusů a 8000 původních obyvatel (indiánů). Dalších 50 tisíc lidí (Inuitů) pak žilo daleko na severu, mimo ruskou či jakoukoliv jinou jurisdikci.

Aljaška byla tedy územím, jež Rusko využívalo, ale nepodniklo kroky k jeho kolonizaci. A když zjistilo, že lovci kožišin tam téměř vyhubili populaci mořských vyder, když utrpělo fiaskokv krymské válce a když si představilo, že při námořním střetu s Británií na Dálném východě by mohlo přijít o Aljašku bez náhrady, vláda cara Alexandra II. se rozhodla toto území prodat. Británie nabídku z roku 1859 odmítla s tím, že v Kanadě má vlastní divočiny dost. A Spojené státy měly své starosti s blížící se občanskou válkou. Teprve po ní – tedy až překvapivě brzy po ní – se s Ruskem dohodly. Opět až překvapivě rychle.

Smlouva o prodeji Aljašky byla sjednána po celonočním jednání ministrů zahraničí USA a Ruska 30. března 1867, brzy poté ratifikována Kongresem a realizována již 18. října téhož roku. Pak se téměř všichni Rusové obývající Aljašku nalodili na ruskou loď a odjeli do mateřské země.

Na americké straně – mezi politiky i veřejností – vládl spíše vlažný souhlas. Je třeba si uvědomit, že zlato bylo na Aljašce objeveno až o generaci později (teprve v roce 1896 a zlatá horečka vypukla roku 1898), takže z tehdejšího pohledu se nákup nejevil jako terno. Oponenti se naváželi do ministra zahraničí Williama Sewarda a v novinách se objevily výrazy jako „Sewardovo bláznovství“, „Sewardova lednička“ či „Mrožsko“ (tak by se dalo přeložit slovo „Wallrussia“, mix anglických termínů „Russia“ a „wallrus“, což je mrož).

Ale z dnešního pohledu to vyznívá jako jednoznačný úspěch – včetně dohodnuté ceny. Spojené státy za Aljašku zaplatily 7,2 milionu dolarů, což je asi 109 milionů v dnešních cenách, respektive asi 2,5 miliardy korun v kurzovém přepočtu (na to by měl i lecjaký český oligarcha, řeknete si). Vezmeme-li si k ruce kalkulačku, dospějeme k závěru, že cena Aljašky činila v přepočtu na dnešní poměry 16,66 koruny za hektar. Wikipedie uvádí dnešní přepočet jako 4,74 dolaru za kilometr čtvereční, což by bylo asi 11 tisíc korun za hektar, ale tím zřejmě myslí jen tehdy využívanou plochu Aljašky.

Ať tak nebo tak, USA před 150 lety výhodně a po dohodě (bez jakéhokoliv nátlaku) koupily území, ze kterého později získaly zlato, ropu, dřevo, výsostné vody bohaté na ryby i magnet pro turistický ruch. Kdyby někdo sestavoval soupis nejúspěšnějších „dealů“ dějin, nákup Aljašky by do něj jistě patřil.

Co kdyby chtěl koupit Česko?

A teď se vraťme do současnosti i ke Grónsku. Z dosud řečeného vyplývá, že nemá velký smysl vytvářet přehnané paralely mezi nákupy velkých území v 19. století a dnes. Ale jeden společný bod najdeme. Jenže právě takový, který rozdíl oproti dnešku ještě zdůrazňuje.

Aby byl „prodej nemovitosti“ v tomto stylu úspěšný, musí ho iniciovat – či s ním alespoň souhlasit – prodávající strana. Tak jako Paříž nabídla francouzskou Louisianu a Petrohrad Aljašku. Jenže právě toto není případ Grónska, respektive Dánska coby nositele suverenity. I když Kodaň na Grónsko doplácí a přestože musela v roce 1982 spolknout, že samosprávní Gróňané se v referendu vyslovili pro vystoupení z Evropských společenství, nadále je považuje za dánské občany hodné obhajoby jejich zájmů. A dokud by se k tomu Gróňané sami nevyslovili, Kodaň si nedokáže představit, že Washington by jejich zájmy hájil lépe.

Proto Dánsko americkou nabídku odmítlo a proto pak prezident Trump zrušil plánovanou cestu do Kodaně. Myslel to možná dobře, vstřícně, přátelsky: jako „muž dealu“ přece nepojede někam, kde „deal“ už předem odmítají. Ušetří tak cestu, čas i zklamání. Ale zkuste v Evropě někoho přesvědčit, že to nebyl projev jeho arogance.

Spojené státy tak zůstávají zemí, která 38 procent svého teritoria získala nákupem (bývalé francouzské Louisiany a Ruské Ameriky). Kdyby Trumpovi jeho idea vyšla, kdyby USA koupily Grónsko, staly by se nejen druhým největším státem světa (zvětšily by rozlohu z 9,6 na 11,8 milionu kilometrů čtverečních, čímž by v pořadí předběhly Kanadu), ale i státem, který polovinu svého území získal nákupem. A Trump by vstoupil do dějin jako prezident, který se o tento primát zasloužil. Jenže o tom si teď může jen nechat zdát.

My si z toho všeho můžeme udělat myšlenkové cvičení či snad něco jako společenskou hru. Zkuste si představit, že prezident Trump by s nabídkou na odkoupení území vyrukoval na Českou republiku. Zkuste si představit, že Praha by tu nabídku vzala vážně, že by se o ní jednalo a že začlenění Česka do Spojených států by se dostalo až k referendu. Jak byste hlasovali?

LN, 24.8.2019



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.