Během současné ukrajinské krize se politici a media překonávají v ostrém vymezování vůči Rusku a současně servilně nadržují „Západu“. Neobjektivnost se vymkla pojmu nevyvážená a neobjektivní informace a přiblížila se válečnému štvaní, pokud již této hladiny nedosáhla. Silová rétorika je příznakem nedovdělanosti, nedostatečné rozumové kapacity, nebo touhy záměrně vyvolat ozbrojený konflikt. Á propos, moralizující trpaslík hrozící pěstičkou si nemusí vynutit mezinárodní respekt, ale spíše může ztratit jeho zbytky.

Rusko vždy zbytku světa „vadilo“, ale nikdy se bez něj neobešlo řešení evropského či světového konfliktu. Seriozní hodnocení tohoto rozporu by vyžadovalo rozsáhlou publikaci, ale stručné připomenutí některých faktů může probrat čtenáře z jednoznačného vnímání Ruska jako říše zla a našich současných spojenců jako výlupků všech ctností. Tak bipolární to není, i když naši politici a media dělají vše pro to, aby to tak vypadalo. Z historických zkušeností je zřejmé, že jakákoliv krize v Evropě může být urovnána jen v součinnosti s Ruskem, které je euroasijskou velmocí, ať se to komukoli líbí, či nelíbí.

Už napoleonské války se neobešly bez ruských vojáků. Když Bonaparte zahájil v roce 1798 egyptské tažení, vytvořila se proti němu druhá koalice: Rusko, habsburská monarchie a Velká Británie. Spojenecké armádě velel maršál Alexandr Vasiljevič Suvorov (1730-1800), ale pro rozpory mezi Rakouskem a Ruskem svá vojska Rusko z evropských válčišť stáhlo. Ve třetí koalici, vzniklé v roce 1805, byla Velká Británie, Rusko, Švédsko a Rakousko. V námořní bitvě u Trafalgaru (21. října 1805) byla sice Francie poražena, ale její pozemní vojska prošla jižním Německem do Rakouska, kde se střetla s Podolskou armádou, které velel Suvorovův žák generál Michail Illarionovič Kutuzov (1745-1813). Jeho vojska ustupovala až na Moravu, kde byla 2. prosince 1805 svedena bitva u Slavkova.

V této bitvě byla třetí koalice poražena a Rakušané uzavřeli s Francií prešpurský mír, zatímco Rusové zůstali s císařstvím ve válečném stavu. Francie poté vyprovokovala rusko-tureckou válku (1806-1812) a na pomoc Turecku vyslala Marmontův sbor s 25 000 muži. Před tím, v roce 1804, začala Persie, jako spojenec Francie, válku s Ruskem trvající do roku 1813. Vzhledem k dalším válkám, které Rusko v té době vedlo, bojovala celou dobu ruská vojska vedená Ivanem Gudovičem (1741-1820) a Pavlem Vasiljevičem Čičagovem (1767-1849) proti přesile, a od roku 1810 odolávala i vyhlášené svaté válce. Po ruských vítězstvích u Aslanduzu a Lenkoranu byl v roce 1813 Gulistánskou dohodou uzavřen mír. Ve čtvrté koalici, vzniklé v roce 1806 bylo Prusko, Rusko a Anglie. Francouzi se dostali až do Polska, kde se setkali s ruským vojskem vedeným generálem Leontijem Leontějevičem Bennigsenem (1745-1826). Mezi oběma vojsky proběhlo několik bitev (u Pultuska, u Golimina), které dopadly nerozhodně, a Rusové z nich ustoupili.

Rozhodná bitva byla 14. června 1807 u Friedlandu ve Východním Prusku?, ve které vedl francouzská vojska maršál Jean Lannes (1769-1809) a po svém příjezdu sám císař Napoleon Bonaparte. Bitvu vyhráli Francouzi a o několik dní později byl podepsán tylžský mír, kterým byla válka čtvrté koalice ukončena ve francouzský prospěch. Poslední den roku 1810 otevřelo Rusko své přístavy a uvalilo clo na francouzské zboží. Tím uvolnilo kontinentální blokádu, v čemž viděla Francie nepřátelský akt, a v reakci na to, 24. června 1812, překročil Napoleon s 600 tisíci muži řeku Němen. Rusové proti nim mohli postavit jen 220 tisíc mužů, a proto podle plánů generála Michaila Bogdanoviče Barclay de Tolly (1761-1818) ustupovali. Až 16. srpna došlo u Smolenska k bitvě, která skončila sporným úspěchem Francouzů, neboť utrpěli mnohem vyšší ztráty než Rusové.

Koncem srpna převzal velení armády generál Kutuzov a 7. září proběhla bitva u Borodina, v níž utrpěly obě strany ohromné ztráty a která neskončila rozhodným vítězstvím ani jedné strany, přestože ji obě označovaly za své vítězství. Den po bitvě Rusové ustoupili a vydali Francouzům Moskvu. Poté se ruská armáda přesunula do Tarutina, kam mezitím přišlo 180 tisíc nových rekrutů. S těmi pak 13. října ruská armáda porazila maršála Joachima Murata (1767-1815). Když se to dozvěděl Napoleon, táhl ke Kaluze, kde svedl 24. října bitvu u Malojaroslavce. Ta skončila jeho porážkou, po které se dal na ústup z Ruska, při němž jej pronásledovala armáda i partyzáni.

Ve dnech 26. a 27. listopadu překročil Berezinu a z Grande Armeé, která měla původně 700 000 mužů, se zachránilo cca 30 000. Poté přešli významní Napoleonovi spojenci – Prusko (v prosinci 1812) a Rakousko (v lednu 1813) - na stranu Ruska. V únoru 1813 vznikla šestá koalice, když se k Rusku a Prusku přidala Anglie a Švédsko. Války šesté koalice probíhaly až do roku 1814. Rozhodující bitva, známá jako Bitva národů, se odehrála ve dnech 16. - 19. října 1813 u Lipska. Části koaličních vojsk velel kníže Karel I. Filip ze Schwarzenbergu (1771-1820), autorem plánů byl náčelník jeho štábu Josef Václav Radecký z Radče (1766-1858) a rakouskému dělostřelectvu velel generál Josef von Smola (1764-1820).

V období napoleonských válek, tj. v letech 1800-1815 bylo ve francouzském impériu a jeho spojeneckých zemích mobilizováno: Francie 2 950 000 vojáků, Osmanská říše 400 000, Itálie 200 000, Varšavské knížectví 95 000, Vestfálsko 30 000, Sasko 20 000, Bavorsko?, Würtembersko?, Dánsko?, Norsko?, Holandsko?, Belgie?. Ve státech protinapoleonských koalic bylo mobilizováno: Rusko 2 500 000 vojáků, Anglie 997 670, Rakousko 576 000, Prusko 320 000, Španělsko 300 000, Portugalsko 250 000, Švédsko?. Z toho je zřejmé, že jakákoliv koalice bez Ruska a jeho vojáků by nedávala smysl. Z průběhu napoleonských válek je též patrné, že rozpory uvnitř koalic vedly až k jejich rozpadu a že nebylo neobvyklé, když po porážce koalice přešli někteří poražení na stranu vítěze.

Pro 1. světovou válku je typické, že k vojenským aspektům přistoupily ekonomické. Thomas Woodrow Wilson (1856-1924), 28. prezident Spojených států amerických, vydal 4. srpna 1914 proklamaci neutrality, po níž se pro americkou ekonomiku stala válka prostřednictvím válečné organizace průmyslové výroby impulzem k nebývalému rozvoji. Do války vstoupily Spojené státy 6. dubna 1917 a bojových akcí na straně Dohody se zúčastňovaly od června 1918. Ekonomický přínos války pro USA vyjádřil lapidární, až poněkud cynický citát prezidenta Wilsona „Válku jsme měli zadarmo, a ještě nám dluží celá Evropa.“

V 1. světové válce byl pro Německo obtížný boj na dvou frontách (východní a západní), a proto se pokusilo destabilizovat Rusko. Ve dnech 7. – 8. listopadu 1917, podle gregoriánského kalendáře, proběhla Velká říjnová socialistická revoluce, která vynesla k moci Sociálně demokratickou dělnickou stranu Ruska (bolševiků) v čele s Vladimírem Iljičem Leninem. Prozatímní vláda trvala na pokračování účasti Ruska ve válce, proti čemuž bolševici postavili program „Mír, chléb a půda“. Ve dnech 8.- 9. listopadu přijal 2. všeruský sjezd sovětů Dekret o míru, jehož autorem byl V. I. Lenin.

Dekret jednostranně zastavil vojenské operace Ruska a jako socialistický princip mezinárodní politiky vyhlásil mírovou spolupráci mezi státy. Podmínky mírové smlouvy mezi Německem a bolševickým Ruskem byly projednávány od prosince 1917 v běloruském Brestu, ale zastavení ruských vojenských operací využilo Německo k rozsáhlému útoku, při kterém dobylo zpět území, z nichž bylo v předchozích letech vytlačeno carskou armádou. Mírové podmínky, na které pak muselo přistoupit Rusko v brestlitevské smlouvě z 3. března 1918 (brestlitevský mír), byly podstatně tvrdší, než očekávalo (včetně ztráty předválečných území v západních oblastech o celkové rozloze 330 000 km2). Tím přestala východní fronta první světové války existovat a německé velení mohlo realizovat rozhodující útok na západní frontě. Nyní je 3. březen 1918 vnímán jako den, kdy Německo pomocí svého agenta V. I. Lenina porazilo Rusko v 1. světové válce.

Pakt Ribbentrop–Molotov je smlouva o neútočení mezi nacistickým Německem a Svazem sovětských socialistických republik podepsaná v Moskvě 23. srpna 1939 a dodržovaná do 22. června 1941, kdy Německo napadlo Sovětský svaz. Tato smlouva je v současnosti považována za nemorální, protože nerespektovala některé předchozí mezinárodní normy, smlouvy a dohody. Zejména Polsko je citlivé na fakt, že polsko-sovětský pakt o neútočení, uzavřený mezi SSSR a druhou Polskou republikou 25. července 1932 byl platný, a Sovětský svaz jej vpádem do Polska 17. září 1939 jednostranně porušil. K tomu je možné dodat, že v době podepsání paktu Ribbentrop–Molotov stál SSSR proti Německu osamocen a neměl mnoho prostoru k manévrování, a připomenout citát Winstona Churchilla „…spojím se i s ďáblem, pokud to bude potřeba.“

Zákon o půjčce a pronájmu (Lend and Lease Act) prosadil v Kongresu USA v březnu 1941 prezident Roosevelt. Nahradil zákony o neutralitě USA a umožnil zapůjčit nebo pronajmout válečný materiál a potraviny zemím, jejichž obranu označil prezident za důležitou pro USA. Dodávky trvaly od března 1941 do září 1945, a jejich celkový objem činil 50,1 miliard dolarů. Velká Británie získala materiál za 31,4 miliardy, SSSR za 11,3 miliardy, Francie za 3,2 miliardy, Čankajškova Čína za 1,6 miliardy a ostatní spojenci celkem za 2,6 miliardy (ČSR 0,6 miliardy).

Spojenci začali za dodaný materiál platit už v době války prostřednictvím Reverse Lend and Lease, jejíž objem byl 7,8 miliardy dolarů, z toho 6,8 miliardy pocházelo z Velké Británie (poskytnutím technologií radaru, sonaru, proudových motorů, plastických výbušnin; dodáním letadel Spitfire; pronájmem námořních a leteckých základen a dodávkami surovin z britských kolonií a dominií). Velké Británii odpustily USA 90 % dluhu (zbraně byly odepsány a civilní zařízení bylo prodáno za 10 % ceny) a poslední splátku dluhu uhradilo Spojené království v roce 2006. Spojeným státům poskytovala během války své základny v koloniích i Francie a dodávala jim z nich i suroviny. Tím splatila většinu dluhu a zbytek jí byl prominut v květnu 1946 výměnou za řadu koncesí (Blum–Byrnes agreements). Válečné dluhy SSSR převzalo Rusko, v roce 2007 dlužilo ještě 100 mil. USD a předpokládá se, že bude splácet ještě po roce 2030. Je tedy málo pravděpodobné, že by si Rusko přálo další válku. Pamatuje si nejen svých nejméně 25 milionů mrtvých, a hmotné ztráty dosud splácí.

Z konce 2. světové války je známé separátní jednání USA o kapitulaci německých vojsk, a to bez vědomí ostatních spojenců. Jednání vedl Allen Dulles (1893-1969), pracovník Úřadu strategických služeb (předchůdce CIA), který působil od října 1942 do května 1945 ve švýcarském Bernu. Výsledkem jednání byla kapitulace německých vojsk v severní Itálii. Tato vojska nebyla odzbrojena (jen internována) a bylo s nimi počítáno pro možnou válku se SSSR. Tento scénář se neuskutečnil především proto, že USA potřebovaly sovětská vojska v boji proti Japonsku v Mandžusku.

Akt bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa byl právní dokument, podle kterého proběhla bezpodmínečná kapitulace ozbrojených sil nacistického Německa a skončila druhá světová válka v Evropě. První akt byl podepsán 7. května 1945 v Remeši, a na požadavek Sovětského svazu byla kapitulace opakována 8. května 1945 v Berlíně.

Vrchní velitel (západních) spojeneckých expedičních sil v Evropě v letech 1944-1945 Dwight Eisenhower (1890-1969) zjistil, že největší ztráty mají jeho vojska při získávání válečných zkušeností v prvních bojích. Proto prosadil, aby už při výcviku na území USA byla používána ostrá munice a podmínky výcviku byly co nejrealističtější. Při tomto pojetí docházelo k prvním ztrátám ještě na domácí půdě, ale ztráty v bojovém nasazení klesly. Tento přístup vyvolal v USA ostré protesty, a koncem války pak D. Eisenhower formuloval požadavek, aby USA i po skončení války vstupovaly do lokálních konfliktů, a dosáhly tak toho, aby v každém odvodním ročníku měla jeho část bojové zkušenosti. To se stalo součástí tzv. Eisenhowerovy doktríny, kterou vyhlásil jako 34. prezident Spojených států v projevu kongresmanům 5. ledna 1957. Podobnou filozofii má i AČR, ve které nemůže být ve vyšším velení důstojník bez zkušeností v zahraniční misi.

Ministr zahraničí USA George Marshall vyhlásil zásady Marshallova plánu (oficiálně European Recovery Program. Plán evropské obnovy) v červnu 1947, v dubnu 1948 byl přijat kongresem USA a v letech 1948-1952 podle něj probíhala organizovaná americká pomoc poválečné Evropě. Humanitární význam akce byl nesporný (pomoc měla hodnotu přibližně 13 miliard USD – v cenách roku 2016 asi 190 miliard USD), ale současně bylo jeho cílem zabezpečit si v Evropě hospodářský a vojenský vliv, a v komplexu svých důsledků vedla k rozdělení Evropy na Západ a Východ.

Mimořádný význam měl Marshallův plán na vnitřní ekonomiku USA, která se ocitla po ukončení války v téměř neřešitelné situaci. Pro výrobu, vybičovanou válečnými požadavky, přestal být odbyt; do výrobního procesu se vraceli demobilizovaní vojáci, ale na jejich místech byly ženy, jejichž propuštění by vyvolalo sociální otřes. Za těchto okolností bylo účelné udržet objem výroby i za cenu, že její část bude rozdána. Vzhledem k tomu, že kapitalismus ze svého principu nezvládá pokles produkce, vtírá se myšlenka, zda za bombardováním evropských průmyslových center v posledních dnech války stály jen vojenské zájmy.

V březnu 1948 vytvořily Belgie, Nizozemsko, Francie, Lucembursko a Velká Británie Bruselský pakt, ke kterému se 4. dubna 1949 připojily ve Washingtonu tzv. Severoamerickou smlouvou North Atlantic Treaty Organization – NATO) Spojené státy, Kanada, Dánsko, Norsko, Island, Itálie a Portugalsko.

Spolková republika Německo vznikla 23. května 1949 na základě Trizónie vzniklé sloučením tří západních okupačních zón 8. dubna 1949. Německá demokratická republika vznikla ze sovětské okupační zóny 7. října 1949.

Varšavská smlouva, Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, byl vojenský pakt osmi evropských zemí východního bloku existující v letech 1955 až 1991. Podepsána byla 14. května 1955 ve Varšavě. Členskými státy byly Albánie, Bulharsko, Československo, Maďarsko, NDR, Polsko, Rumunsko a SSSR. Vznik Varšavské smlouvy byl oficiální reakcí na Západoevropskou unii, která v roce 1954 umožnila vstup Spolkové republiky Německa do NATO.

V 50. letech podporovala Západoevropská unie integraci Západního Německa (SRN) do vojenských struktur Západu. Vyzbrojování Německa bylo ztíženo tím, že průmyslová oblast Sársko byla po roce 1945 okupována Francií. Proto bylo Sársko na základě referenda z roku 1955 připojeno od 1. ledna 1957 ke Spolkové republice Německo. Proč je posuzováno připojení Krymu k Rusku jinak?

Karibská (kubánská) krize vznikla poté, co v roce 1962 začal SSSR rozmisťovat rakety středního doletu na Kubě, což byla reakce na umístění amerických raket v Turecku. Aby USA zabránily dopravě raket na Kubu, vyhlásily její blokádu. Sovětská plavidla se od kontrolované zóny vrátila a po jednáních USA – SSSR se USA zavázaly, že Kubu nenapadnou a stáhnou svoje rakety středního doletu z Turecka (taktické rakety tam jsou dosud a blokáda Kuby svým způsobem trvá), a SSSR z území Kuby odstranil již instalované rakety. Řešení této krize bylo posledním příkladem, kdy USA, resp. jejich prezident John Fitzgerald Kennedy (1917-1963) uznal, že USA a SSSR mohou jednat jako rovný s rovným. To se asi v USA neodpouští, a mohlo to být důvodem atentátu na J. F. Kennedyho v Dallasu v listopadu 1963.

Rok 1968 znamenal pro Československo obrovské trauma. Po nadějích vzbuzených Pražským jarem odstartovala snaha o „socialismus s lidskou tváří“. Proces byl přerván vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území a následnou normalizací. Hloubku prožitého traumatu nemůže soudobá generace pochopit. Při vzpomínkách na rok 1968 se nikdy neobjevuje dotaz, jak tehdy reagovali naši nynější přátelé. Se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše státní území souhlasili. Jinak to ani nebylo možné.

V Evropě se nemohla dát do pohybu tak velká vojenská síla, o níž by „Západ“ nejen nevěděl, ale kdy musel zároveň dát najevo, že nepřekročí hranice z druhé strany. Tak proč se neexponoval ve prospěch našich demokratických práv a svobod? Protože mu to vyhovovalo a byl rád, že to za něj udělal někdo jiný! Kdyby totiž nepřijely tanky a nepřiletěla letadla z „Východu“, musela by se dříve nebo později vylodit v Praze na náplavkách americká námořní pěchota. Nebo si někdo myslí, že by „Západ“ nechal dokončit experiment se „socialismem s lidskou tváří“?

Pro východní blok byl československý pokus nebezpečný v tom smyslu, že se mohl „překlopit“ do kapitalismu. Pro „Západ“ by byl úspěch pokusu smrtelně nebezpečný. Proto přišel „Západ“ s termínem „omezená suverenita“, tzn. udělejte si pořádek ve východním bloku sami; Rada bezpečnosti se invazí nezabývala; a prakticky jedinou reakcí bylo přijímání našich emigrantů, čímž ovšem „Západ“ nijak neriskoval.

V květnu 1985 byla Varšavská smlouva prodloužena o 20 let, avšak po zániku NDR a rozpadu SSSR byla rozpuštěna. Na jednání politického poradního výboru v Budapešti 25. února 1991 bylo rozhodnuto o rozpuštění vojenských struktur, a Československo pak navrhlo úplné ukončení platnosti smlouvy, které ostatní členové přijali a příslušný protokol podepsali zástupci vlád šesti zbývajících členů na schůzce výboru 1. července 1991 v Praze.

SSSR zanikl 26. prosince 1991 deklarací č. 142-H Nejvyššího sovětu Sovětského svazu, která oficiálně rozpustila Sovětský svazu jako stát a subjekt mezinárodního práva. Faktem je, že Ruská federace byla podvedena, co se týká slibu nerozšiřovat NATO k jejím hranicím, i dalších slibů, které dostal Michail Sergejevič Gorbačov. Snad si ještě někdo vzpomene, že mezi nimi bylo třeba rozpuštění NATO nebo vytvoření pásu neutrálních států, kdy měly být Finsko, Rakousko a Švýcarsko propojeny baltskými státy, Polskem a Československem. Nelibost Ruské federace muselo vyvolat i bombardování Srbska bez mandátu OSN, a bez odezvy nemohlo zůstat dlouhodobé ostentativní přehlížení ruských námitek a ignorování požadavků.

Český postoj k Rusku je veskrze falešný. Na jedné straně je v programovém prohlášení vlády deklarována ochota „rozmrazit“ vztahy s Ruskem, ale praktické kroky jsou opačné. Media už nemohou být jednostrannější a obsah některých kanálů, deníků a nočníků je podobný.