24.7.2021 | Svátek má Kristýna


ESEJ: Dekáda arabské kontrarevoluce

20.2.2021

Od vzpoury blízkovýchodních společností uplynulo už deset let, mnohá velká očekávání však zůstala nenaplněna.

Vlna revolucí, která na Blízkém východě proběhla přesně před deseti lety, vzbudila velká očekávání, po nichž následovalo velké zklamání jak ze strany Západu, tak především v samotných arabských zemích. Možná je ale všechno jinak.

Události se odehrávaly tak, jak to mají zpravodajské televize rády. Na náměstích se shromažďovaly davy lidí. Kamery mohly zabírat transparenty i vojenské transportéry, projevy radosti i útěk před střelbou. Reportéři natáčeli skandování opovážlivých hesel nebo dělali rozhovory s dívkami s islámskými šátky na hlavě, jak s vážnou tváří mluví o svobodě.

Tak vypadalo arabské jaro před deseti lety, jako kdyby ho napsalo PR oddělení firmy prodávající příběh lidu, který si vzal zpátky svou zemi. A vskutku, 14. ledna pod tlakem masových demonstrací odstoupil a uprchl tuniský prezident bin Alí a 11. února se moci vzdal jeho egyptský kolega Husní Mubárak. Během dalších týdnů vypukly nepokoje také v Libyi, Sýrii a Jemenu, protestovalo se i v Bahrajnu, Maroku a dalších státech.

Téměř všude se objevilo stejné heslo: „lid chce pád režimu“. Každý ze států měl velmi odlišnou historii, ale v žádném z nich nepanovala svoboda ani demokracie. Téměř všechny spojoval problém nezaměstnanosti mladých lidí, bezvýchodnosti, všudypřítomné korupce a pocit bezmoci tváří v tvář svévolné vládě. Objevily se i nové fenomény, jako byl vysoký podíl žen mezi demonstranty, pozoruhodných „revolučních graffiti“ nebo úloha chytrých telefonů a sociálních sítí. Právě ty přinejmenším dočasně vyrovnávaly nepoměr sil mezi neozbrojenými demonstranty a bezpečnostními aparáty.

O graffiti se dosud píšou diplomky, ale sami Arabové s odstupem dekády vzpomínají na onu dobu se smíšenými pocity. Jedni s bolestí přepočítávají nenaplněné sny, jiní proklínají okamžik, kdy uvěřili, že by mohli dosáhnout zlepšení svého osudu. Naprostá většina tehdejších ambicí se totiž nenaplnila. Proměnil se i západní pohled: od prvotní lhostejnosti přes povinné nadšení až po dnešní skepsi. Jak vypadá skutečná bilance této dekády?

Tři cesty

Záleží na tom, jestli pod termínem arabské jaro rozumíme „jen“ odstranění starých režimů, anebo vybudování nějakých nových. Ovšem už během prvních měsíců bylo zřejmé, že epochální proměna regionu se neodehraje. Větší demonstrace se objevily jen asi v polovině z 22 členských zemí Ligy arabských států, o pádu vlády se do konce prvního roku dalo mluvit jen ve třech případech – Tunisku, Egyptě a Libyi. V posledním případě zřejmě jen proto, že se do tamních záležitostí vmísil Západ. Současně je pravda, že bez ruské a íránské vojenské intervence by se naopak neudržel režim v Sýrii. Saúdská Arábie zase zasáhla v Bahrajnu.

V některých případech byla represe příliš silná, jinde se vládám podařilo společnost uchlácholit příslibem reforem nebo rozdáváním peněz. V Alžírsku a Libanonu společnosti otálely, protože měly v čerstvé paměti nedávné občanské války. Když se boj za demokracii překlopil do bojů v Sýrii, mělo to velký brzdný účinek v řadě zemí.

Právě Sýrie a Jemen jsou nejtragičtějšími případy celého arabského jara. Jde o země velmi odlišné, ale spojuje je skutečnost, že nedostatek „svobody“ a „demokracie“ nebyl zdaleka jediný problém tamních společností. Do amalgámu navršených a dlouhodobě neřešených problémů patřilo náboženské a národnostní napětí. V obou případech si na území dotčených zemí vyřizovaly účty jejich sousedé a patroni válčících stran.

Bez šance na úspěch

Zatímco Jemen je velmi chudá a zaostalá země, kde by demokracie nezakořenila o moc lépe než v Afghánistánu, Sýrie patřila k nejvyspělejším státům arabského světa. K ironiím tamní reality patří, že demokratizace se obávaly právě nejvzdělanější a nejzajištěnější vrstvy. Jejich příslušníci často patřili k menšinám, které si od předání moci sunnitsko-arabské většině nic hezkého neslibovaly a v diktatuře naopak viděly větší jistotu. Vyvolání občanské války a utopení arabského jara v krvi bylo ze strany Baššára Asada zcela vědomou volbou. To v homogenních státech, jako jsou Egypt nebo Tunisko, mohla naopak vládnoucí vrstva prezidenty bez problémů obětovat a usilovat o udržení svých pozic v nějakém novém uspořádání.

Ambicióznější chápání arabského jara vidělo v tehdejších událostech obdobu východoevropského roku 1989, tedy nejen pád starých režimů, ale také vznik nových a cestu k demokracii západního typu. K žádnému opakování tohoto scénáře však nedošlo, a to ani v případě tří úspěšných sesazení diktátora. Očekávat opak bylo neopodstatněné, i když vize široce demokratizovaného Blízkého východu získala v západním tisku skoro kanonické postavení.

Blízkovýchodním společnostem chyběla příslušná politická kultura, včetně ocenění kompromisu, dialogu, dostatečně silný základ sdílených hodnot a vnitrospolečenská důvěra. Obvykle postrádaly i institucionální rámec, tradici nezávislého soudnictví, médií a zejména přítomnost silné občanské společnosti.

S krví to nepůjde

Politologické poučení z jiných přechodů k demokracii také říká, že jakmile se změna režimu odehraje násilně, zvlášť když se překlopí do ozbrojeného konfliktu, naděje na úspěšný průběh se značně snižuje. Demonstranti byli schopni dočasně ovládnout ulice, ale o úspěchu revolucí se rozhoduje jinde a jinak. Revolucionáři nevyprodukovali osobnosti ani strany, jejich vůdcové nebyli jednotní a nenabídli jasnou cestu pro miliony ostatních, kteří ještě nevěděli, ke komu se přidat.

Jejich oponenti zase byli příliš silní. Především stará mocenská elita, která měla k dispozici bezpečnostní aparáty, i zkušenost s politikou, včetně umění odpor proti sobě rozdrobit. Staré elity byly dobře zaklesnuté do ekonomického systému a vzájemně dobře zasíťované. I tam, kde (zdánlivě) dočasně přišly o moc, se brzy vrátily na své místo. Podobný jev pozorujeme ještě i v dnešním Česku, v arabském světě je ale mnohem silnější.

Noční můrou mnoha Arabů, ale i Evropanů bylo vítězství islamistů. Děs z tohoto scénáře ostatně držel nejednoho (sekulárního) autokrata u moci. A na počátku roku 2011 dostaly tyto síly novou příležitost. Většinou šlo o egyptské Muslimské bratrstvo nebo jeho lokální varianty v dalších státech. Politický islám a jeho organizace jsou moderní fenomén, který po vzoru evropských politických proudů 20. století pomocí laických aktivistů a masových hnutí nahradil tradiční náboženské autority – a přišel s plánem, jak nově organizovat spravedlivou společnost.

Tento zlý sen arabských liberálů i sekularistů se začal velmi brzy po začátku arabského jara naplňovat. Bratři nabízeli silný příběh o své perzekuci i o svých nezištných aktivitách, jako jsou charitativní organizace. Vypadali, že mají plán pro své země, byli semknutí a organizovaní. A byli schopni o sobě mluvit jako o hnutí, které pracuje ve shodě s demokratizačními požadavky. To se projevilo všude tam, kde se konaly alespoň částečně svobodné volby. Ve prospěch islamistů hrála i představa politicky nezkušené veřejnosti, které věřila, že kdo je „zbožný“, musí být i poctivý a dobrý.

Islamisté na čekané

Příkladem může být egyptské Muslimské bratrstvo. Jeho Strana svobody a spravedlnosti v koalici s dalšími dostala v prvních porevolučních volbách skoro polovinu křesel, hned nato se její kandidát Muhammad Mursí stal ve svobodných přímých volbách prezidentem. Bratři ale nebyli tak připravení na vládu, jak se zprvu zdálo. Dělali obrovské chyby a příliš rychle také dávali najevo svou chuť podmanit si zemi (i když armádě nechávali její autonomii). Brzy se dostali do konfliktu s podstatnou částí společnosti, a proti Mursímu chodilo demonstrovat víc lidí než předtím proti Mubárakovi.

Toho armáda využila, provedla převrat se silnou podporou veřejnosti a egyptská revoluce už po necelých třech letech zažila svůj „Thermidor“, ne-li „restauraci“. Došlo tak k paradoxu, že v Egyptě vládnou podobní lidé jako před rokem 2011, ale s legitimitou „revolucionářů“, zatímco ti, kdo trvají na demokratických aspiracích původní revoluce, už zase sedí ve vězení. Současně podle výzkumů v řadě arabských zemích zůstávají armády nejdůvěryhodnějšími institucemi – což jen dokládá neradostný stav ostatních státních institucí.

V Egyptě se islamismus v porevoluční podobě zdiskreditoval, pořád ale trvá jeho obrovské vnitřní napětí ohledně toho, o co má vlastně usilovat. Příkladem mohou být jiné pokusy o domestikaci politického islámu. V Jordánsku Fronta islámské akce zasedá v parlamentu, marocký král zase po roce 2011 v rámci ústavních změn připustil tamní islamisty k podílu na vládě – patrně ne jen jako pokus zmírnit tlak zdola, ale i jako způsob, jak je namočit do odpovědnosti.

Také v Tunisku se „umírněně islamistická“ strana an-Nahdá podílela po větší část dekády na řízení státu. Sama trvala na tom, že po volebním vítězství bude sdílet moc se sekulárními stranami, a také byla ochotna po politické krizi odejít z vlády. Její zakladatel Rášid Ghannúší nedávno dokonce podpořil laicizační kroky Emmanuela Macrona ve Francii, které jinde v muslimském světě vyvolaly náruživý nesouhlas – a i z an-Nahdy na protest odešlo několik osobností. Tunisko rovněž zažilo několik vražd sekulárních politiků, a navíc panuje podezření, že někteří „umírnění islamisté“ ve skutečnosti tajně spolupracují s islámskými extremisty.

Zůstat, či vystoupit?

Pod zdánlivě nehybnou hladinou se tedy uvnitř islamistických stran odehrává bouřlivá debata, jestli platí Erdoganova zásada, totiž že demokracie je autobus, ze kterého islamisté vystoupí, až je doveze do cíle, anebo zda je lepší v tom autobusu zůstávat, i když zrovna nebudou u volantu.

Po deseti letech tak z Východu i Západu zaznívá pesimismus ještě hlubší, než byl počáteční optimismus. Bylo ale na místě čekat zásadní změny během pár let? Česko-britský sociolog Jaroslav Krejčí (1916–2014) tvrdil, že revoluce nejsou jednorázová událost, ale proces, který trvá celá desetiletí. Francouzská revoluce neskončila pádem Bastily, ale pokračovala možná až do roku 1871. Něco podobného platí i pro husitské hnutí a další děje.

Pomalu, ale jistě

Není důvod se tak nedívat i na „arabské revoluce“. Ty možná začaly už povstáním proti osmanským Turkům před více než sto lety a mohly pokračovat republikánskými převraty v 50. letech nebo protikoloniálním bojem. Mohly k nim také patřit i výbuchy nespokojenosti v prvním desetiletí 21. století a rok 2011 by byl jen viditelnou zastávkou procesu dozrávání.

V roce 2019 vedly velké demonstrace v Alžírsku k odstoupení Abdula Azíze Butefliky a v Súdánu k rezignaci Umara Bašíra. Hned v dalším roce se ozvala veřejnost v Libanonu. Protesty se v několika vlnách objevily i v Iráku, zemi, která před deseti lety neprošla arabským jarem patrně proto, že jí demokratizaci naordinovaly roku 2003 Spojené státy – s omezeným léčebným účinkem.

Proces proměny Blízkého východu pokračuje, ale pomaleji, jaksi střízlivěji a poučeněji, méně bombasticky. Narůstá zkušenost společností s politikou a sílí občanská společnost. Řada aktivistů čelí státním aparátům nebo i náboženským extremistům, jiní se vydali na „pochod institucemi“, který bude těžké zastavit. Ve veřejném životě se objevují stále častěji ženy, společnosti si zkouší demokracii prozatím v malém třeba při volbách do studentských rad na univerzitách. Skoro nepovšimnut zůstává na Západě nárůst bezvěrectví nejen v arabském světě, ale i v Turecku a Íránu, s nepředvídatelnými dlouhodobými dopady.

Saúdská cesta

Arabské jaro pravděpodobně nebylo v první řadě povstáním za zřízení západního typu demokracie, ale spíš vzpourou proti starým režimům, proti korupci, ponížení, nezaměstnanosti a chudobě. Demokratické i islamistické alternativy zatím prohrávají s novými podobami starých režimů, ty však zatím nebyly schopny odstranit příčiny, které před deseti lety vedly k revolučnímu výbuchu. Mají jen efektivnější represivní složky a těží z únavy lidí.

Opakování arabského jara proto není vyloučené, tím spíš, že region čeká tvrdý dopad odchodu světa od ropy. Ten se netýká jen jejích producentů, ale i mnoha těch, ke kterým petrodolary tím či oním způsobem prosakovaly.

Teprve v posledních letech se objevila nová alternativa, již je možné nazvat „saúdskou cestou“. Přišel s ní korunní princ Muhammad bin Salmán, který na sebe nejdříve upozornil tím, že po herkulovsku vyřešil problém složitého předávání moci mezi desítkami synů a vnuků zakladatele státu tím, že na sebe prostě strhnul moc a nesouhlasící bratrance internoval. Stejně energicky přistoupil i k faktu, že země míří k ekonomickému i demografickému útesu. Vyhlásil Vizi 2030, plán na zásadní přestavbu hospodářství, který má ropu nahradit moderními technologiemi a současně vytvořit dostatek pracovní míst.

Princ tak místo nábožensky zbarvené diktatury buduje pragmatický systém, který lidi zbavil otravného zasahování státu do jejich soukromí, ale současně dává najevo, že nehodlá pokračovat v dřívější želví demokratizaci. Zatím se čeká, zda bude mít tento nový druh „rozvojové diktatury“ východoasijského typu úspěch, teoreticky by se pak mohl šířit na úkor islamismu i demokracie.

Naděje do budoucna

Pocity milionů Arabů formuloval jeden egyptský účastník událostí roku 2011: „Chtěli jsme svobodu a stabilitu a zjistili jsme, že můžeme mít jen jedno z toho.“

Tuto skepsi potvrzuje výzkum YouGov pro list Guardian v osmi arabských zemích. Zjistil, že převládá rozčarování, lidé mají pocit, že jejich životy jsou horší než před vypuknutím arabského jara, a domnívají se, že jejich děti čeká horší budoucnost. Současně ale v pěti z osmi zemích lidé své účasti nelitují. A především: mladí lidé jsou ke změnám méně skeptičtí, přestože si represi z doby před rokem 2011 obvykle nepamatují. K největším optimistům – nebo spíše nejmenším pesimistům – patří Alžířané a částečně i Egypťané a Iráčané.

Téměř na den přesně před deseti lety jsem pro Orientaci Lidových novin napsal článek, ve kterém jsem shrnul své tehdejší pocity z teprve se rodící změny. Bylo zajímavé se k tomuto textu vrátit a porovnat ho s dnešním stavem. Snad si za dalších deset let budu moci přečíst, co jsem soudil v roce 2021. Teprve po dvaceti letech má totiž smysl začít hodnotit, jak arabské jako opravdu dopadlo.

LN, 13.2.2021








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.