6.7.2022 | Den upálení mistra Jana Husa


EKONOMIKA: Evropa chce změnu

14.5.2012

Ano, je to téma, o kterém se v řadě zemí Evropy, ať už se tam blíží k volbám řádným, mimořádným či ne, hovoří stále častěji. Změnu spočívající v nahrazení dosavadní terapie, vesměs založené na úsporách, terapií založená na … Na čem vlastně?

Takže popořádku. Kam se to Evropa vlastně v současné době dostala? Na to není jednoduchá odpověď, ale pokusme se o ni. Evropa druhé poloviny 20. a blížícího se 21. století se zdála být Evropou blahobytu. Evropou, těžící z úspěšného zvládnutí poválečného vývoje, Evropou, která měla mít před sebou už jen samá pozitiva. Ale nestalo se tak. Zasáhla celá řada událostí, které by, pokud by každá z nich působila samostatně, žádné zásadní problémy nepřinesly. Ale ony samostatně nepůsobily. Nastupovaly jedna po druhé, zpočátku nenápadně. Velmi často se tvářily, že z nich nakonec mít obavy nemusíme. Ale zatímco ony trpělivě vyčkávaly, my jsme si vždy jen oddychli, ale nedokázali si bohužel z nastalé situace vyvodit jakákoliv ponaučení. Události vyčkávaly, až se jejich neblahé důsledky začnou kumulovat.

Jen si vzpomeňme. Blízkovýchodní krize a uzavření Suezského průplavu, to byla snad jedna z prvních. Ještě před tím, než se vyřešila, jsme nejpalčivější z jejich důsledků eliminovali výrobou obřích supertankerů, které byly schopny zásobovat Evropu tolik důležitou ropou cestou kolem Mysu Dobré naděje. Další ropná krize následovala, a nebyla zdaleka jediná. Kontrovali jsme opět technologickým pokrokem. Auta s nižší spotřebou, orientace na jiné zdroje energie, realizovaná například významným rozvojem jaderné energetiky. A události stále přicházely. Padla železná opona a Evropa se opájela koncem další překážky jejího šťastného a ničím nerušeného rozvoje.

A nyní se začalo ukazovat, i když stále ještě sporadicky, co se za ta léta vlastně v okolí Evropy i v ní samé nahromadilo. Nábožensko-etnické běsnění v samém srdci Balkánu, které se objevilo přímo za humny nejvyspělejších států starého kontinentu, bylo toho důrazným připomenutím. Podobné události, ale s daleko větší brizancí, jsme mohli sledovat jen pár tisíc kilometrů za hranicemi nejvýchodnějších států Evropy. Třenice na Blízkém východě, náboženské uvědomování, vyrovnávání se s historickými křivdami a celá řada dalších, vyústily v potřebu nalezení viníků, až to vyvrcholilo pádem dvojčat WTC. A zatímco jsme nevěřícně sledovali drama v New Yorku a stejně jako před tím i několikrát po tom řadu záběrů z válek v přímém přenosu, události se hromadily stále dál.

Evropa, poprvé po válce svobodná, si ukrajovala ze své podstaty. Snaha o blahobyt za každou cenu vrcholila. Ne, nechci hovořit o dluzích, na to ještě dojde. I když už v této době byl položen základ k jejich budoucí obří výši. Evropa začala hledat, jak by mohla ušetřit. Že nesouhlasíte? Ano, ušetřit, ale ne na spotřebě, ale na tom, jak si za stejné peníze pořídit více a ještě více. A šla na to cestou, jak by řekl klasik, "nechci slevu zadarmo". Přesunem vlastní výroby do nákladově vhodnějších zemí to začalo. Stále ještě to většina z nás vnímala jako dobrý nápad. Ano, ruce použijeme asijské, ale hlava a její nápady a hlavně peníze zůstanou v Evropě. Tenkrát to znělo hezky a zní to pro mnohé hezky i teď. Co by na tom mohlo být špatně. Evropa sílí a bohatne, Balkán je zpacifikován, cena ropy po několika dramatických výkyvech klesla téměř na původní úroveň, čeho se ještě bát?

Snad aby ten klid nebyl až takový, objevila se novinka. Globální oteplování. Pro jeho věrozvěsty problém dlouhá léta neřešený bylo nutné řešit okamžitě. Včera bylo pozdě, zítra už nebude řešit co. Průmyslová výroba, pomalu devastovaná plíživým přesunem do Asie, a energetický sektor, přeživší celou řadu naftových krizí i procesů liberalizace, byly zasaženy uhlíkovým desátkem. Obrazně i fakticky. Jak se nová inkvizice objevila i se svojí vizí pekla na zemi, s rozpuštěnými ledovci, New Yorkem, Londýnem i celým Holandskem pod vodou, tak hned v druhém plánu přinesla rozhřešení. Včetně odpustků. A Evropa, těšící se na růst, se ho opět nedočkala. Drobným paradoxem přitom bylo, že si toho většina lidí ani nevšimla. Zatímco výroba přesunutá z Evropy se úspěšněji než úspěšně rozvíjela v Asii, zatímco se idea použití pouze asijských rukou ukazovala jako neudržitelnou, životní úroveň Evropanů kulminovala.

Přišlo to, co dříve či později přijít muselo. Krize, krize a zase krize. V USA i v celém známém světě, Evropu nevyjímaje. Krátce poté, co Evropa dosáhla svého vrcholu, se paradoxně ocitla blízko dna. Někdo blíže, jiný méně. Samozřejmě, co je pro jednoho člověka dno, to pro druhého může být stále ještě dobré místo, sice pro skromný, ale stále ještě život. A tak zatímco řečtí rentiéři protestují proti snižování svých důchodů, v jiných částech Evropy je jeho výše několikanásobkem průměrného platu. A co víc. Začíná se ukazovat, že to není problém jen Řeků ani jen středomořských států a dokonce ani jen rychle vyrostlých ekonomik, jak se nás postupně úředníci z Bruselu snažili ukolébat. Více či méně jsou na tom najednou téměř všichni špatně. A tak se začíná šetřit. Šetřit, šetřit a zase šetřit.

Evropa už není, co bývala. Není, a pokud se to nezmění, ani nebude. Chce to tedy změnu. Ale jak definovat stav, vůči kterému chceme onu změnu provést? A to je to, co se jeví jako největší problém. Krize je vnímána napříč kontinentem různě. Jinak ji a její příčiny vidí již zmiňovaní řečtí rentiéři, jinak ji určitě vidí němečtí pracující, jinak i například nový francouzský prezident. Jinak ji samozřejmě vidí ti, kteří tíhnou k ideálu úsporného státu i úsporného občana, jinak ti, pro které je stát otcem, matkou i štědrým strýčkem. Po jistě správných snahách ušetřit, je teď posledním trendem, v duchu známého "Yes we can" šetření hodit za hlavu a podpořit růst za každou cenu. A tak po létech marného přesvědčování, že pokud rosteme, neznamená to, že nemusíme myslet na to, že to tak nebude navěky. Po několika jakž tak přežitých varováních a celé řadě krizí, volá nepoučitelná Evropa po změně. Podpořit růst, podpořit investice, to je ta správná cesta z krize. Chceme změnu a ne šetření a utahování opasků. Bylo to všechno, co jsme v Evropě zažili, stále ještě málo k tomu, abychom se poučili? Pravděpodobně ano.

Podporovat růst lze jen tehdy, máme-li dobrou sadbu a plnou spíž. To vám řekne každý jen trochu zkušený sedlák pěstující brambory. Pokud ji nemáme či jsme na tom tak špatně, že ji musíme radši sníst, musíme si vybrat. Obojí nelze najednou. Musíme někde udělat kompromis. Jak si asi myslí prezident Hollande, že bude, na rozdíl od svého předchůdce, podporovat investice, když není v Evropě mnoho těch, kteří na to mají vhodné zdroje? Možná je to socialistická rétorika, která nezná hranice: "Zdroje jsou."

Evropa je na kolenou. No, nebuďme tak příliš skeptičtí. Řekněme, že zatím klečí jen na jednom. Na Marshallův plán čekat nemůžeme. "No we cannot." Upřímně řečeno, pokud bychom za každou cenu chtěli investory získat, jistě bychom je našli. Ale uvědomí si všichni ti, co po takové změně volají, nebo ti, co demonstrují proti úsporným programům svých vlád, že v tom případě bychom krizi současné Evropy řešili na úkor její budoucí existence? Kdo nepochopil, tomu stačí napovědět. Kdo asi v dnešním světě na to má jak zdroje, tak i chuť a kdo se na to v podstatě třese, aby v Evropě investoval? Přemýšlejte. Už nejenom ruce, ale celá hlava i s nápady… A myšlenka, že se alespoň ty peníze vrátí? Nebuďme naivní. Investor je mnohé, ale rozhodně to není altruista.

Poprvé uveřejněno na jaluvci.blogspot.com