Čína se ve světle posledních událostí jeví jako jediná světlá výjimka ze všech vyspělých zemí světa, která i přes současné globální hospodářsky neradostné časy dál nezadržitelně roste. Tedy alespoň to tak vypadá. Zatímco se ostatní země potácejí v červených číslech, „země středu“ hlásí mezikvartální zrychlení tempa růstu domácího produktu. Dle údajů čínského statistického úřadu dosáhl ukazatel růstu HDP v prvním kvartále letošního roku kladné hodnoty 6,1 %, ve druhém kvartále dokonce 7,9 %. Cílem vládnoucí politické garnitury je vykázat v roce 2009 růst HDP o alespoň 8 %.

Jaké fascinující a úchvatné představení, chtělo by se člověku radostně zvolat. Ale při bližším prozkoumání „černé skříňky“ čínské ekonomiky se už vše nejeví až tak snově, jak se z pohledu na statistická data může zdát. Ve skutečnosti je totiž Čínská lidová republika hnána kupředu (když použijeme terminologii z prostředí sportu) syntetickými povzbuzujícími prostředky. Dodatečně se navíc můžeme zeptat, zda jsou údaje přicházející ze země, kde pořád hraje obrovskou roli socialistická propaganda a kde zfalšují a okopírují téměř cokoliv, co vidí a slyší, důvěryhodné. To však prozatím ponechme stranou.

V čem se tedy ukrývá čínský recept na úspěch a současně zakopaný pes?

Jak ukázal Pavel Kohout v článku Greenspan, Čína a bubliny, ve srovnání s čínskou centrální bankou pracují ve Fedu „amatéři“. Zatímco tolik kritizovaný bývalý šéf Fedu Greenspan během svého období ve funkci nafukoval americkou peněžní zásobu měřenou agregátem M2 o v průměru 4,87 % ročně, přeborníci z The People´s Bank of China to dokázali mnohem zajímavěji – v průměru o celých 16,53 % za rok! A zatímco se ve zbytku světa mluvilo o zamrzání úvěrových trhů, Čína šla opět proti proudu. Banky zde do poloviny letošního roku napumpovaly do ekonomiky úvěry za 7400 miliard renminbi (25 % HDP). Ve srovnání s relativně klidovým rokem předchozím, kdy do celé ekonomiky vpustily „pouze“ 2448 miliard renminbi, se jedná (při teoretickém udržení stejného tempa i po zbytek letošního roku) vpravdě o doslova nadpozemskou akceleraci v podobě meziročního růstu o 504,6 %. Co nám o konečných důsledcích podobných experimentů říká ekonomická teorie, je vcelku notoricky známé.

Největším problémem nové vlny úvěrové expanze je to, že banky neposkytují peníze na projekty kvůli tomu, že by byly přesvědčeny o jejich ziskovosti, ale proto, že jsou k tomu de facto přinuceny státním aparátem. Dá se proto logicky očekávat, že poté, co se velké množství projektů ukáže jako neživotaschopné, se značně zvýší míra defaultu a banky se dostanou do obtíží (stejně jako tomu bylo ve zbytku vyspělého světa), což bude pro běžné Číňany znamenat velké nepříjemnosti.

Jednou ze „záhad“ čínského růstu HDP je to, že ačkoliv veledůležitý export země poklesl skoro o čtvrtinu, HDP přesto vykázal solidní růst. Stojí za tím snad mohutný stimulační balíček, který dosáhl hodnoty téměř 600 miliard eur? Tyto prostředky jsou vynakládány především na veřejné projekty, jako je budování nízkorozpočtového bydlení pro venkovské obyvatelstvo a výstavba v oblastech, které byly postiženy živelními pohromami, rozvoj infrastruktury nebo ekologické projekty. Oněch 600 miliard eur představuje téměř 15 % čínského HDP, což znamená, že dle tohoto ukazatele se jedná o celosvětově největší stimulační opatření, které v posledním roce spatřilo světlo světa. I přes tuto obrovskou injekci se lze ptát: je možné, že by byl zásadní výpadek exportu tak rychle nahrazen přeorientováním se na domácí trh? A pokud ano, jak účelně budou peníze vynaloženy? Víme, že HDP je ošemetný ukazatel, který není schopný znázornit spoustu věcí, mezi něž bychom mohli v případě Číny započítat především devastaci životního prostředí, jako je smog a značná degradace mnoha přírodních zdrojů. Jevy, které totiž neodmyslitelně patří ke koloritu čínského ekonomického boomu. Proto se z vývoje HDP řadu důležitých faktů nedozvíme.

Za zběsilým čínským růstem posledních třech dekád stála mimo jiné jednak významná proexportní opatření v čele s dlouhodobým záměrným podhodnocováním domácí měny, což vyústilo v ohromný nárůst objemu devizových rezerv v držení Bank of China, a současně i vysoká míra úspor, která je výsledkem kombinace několika institucionálních faktorů, jako je minimální sociální systém, asijská spořivá „nátura“ a snad i nedostatečně rozvinuté finanční služby.

To, že v Číně úspěšně bují několik bublin současně, dokládají čísla z finančních i nemovitostních trhů. Index Shanghai Composite posílil od počátku roku do konce července o téměř 90 %, což je následek výše zmíněného dění v bankovním sektoru, nepochybně známka něčeho nezdravého a předzvěst budoucího pádu. Stejně tak rostou ceny komodit, což je přisuzováno spekulacím, které byly umožněny přístupem obchodníků k extrémně levným úvěrům. Dalším z problémů je značný objem nadkapacit v realitním sektoru a zpracování oceli. Dle odhadů bude na konci letošního roku v Šanghaji celá jedna čtvrtina komerčních prostor ponechána ladem. Dle vyjádření několika developerů přichází z Pekingu jasný pokyn, aby výstavba dále pokračovala. Co se týče oceli, tak zatímco v ostatních zemích, jako je Japonsko nebo Německo, redukovali svou výrobu o 20 – 30 %, Čína dále zvýšila výstup o 1,2 %, čímž překonala svůj vlastní rekord. Jedná se o pozůstatek Maovy „politiky velkého skoku,“ kdy chtěl slavný vůdce v 50. a 60. letech 20. století zdolat západní velmoci a razil heslo „hutnická pec v každé vesnici“.

Ekonom Gordon Chang uvedl, že ohromné devizové rezervy budou muset (bohužel pro Peking) zatím zůstat minimálně z velké části nevyužity, protože pokud by je chtěla vláda použít na další utlumení krize, pak by si tím sama pod sebou podřezala větev, neboť by došlo k apreciaci renminbi a domácí, již tak dost těžce zkoušení exportéři, by tak byli ještě více poznamenáni.

Sečteno a podtrženo, nejlidnatější země světa, ačkoliv se může podle základních statistických tabulek jevit velmi progresivně, se bude muset vypořádat s mnoha problémy vycházejícími především ze zaměření na „vysoký růst HDP za každou cenu“. Přes nesporná pozitiva, kterými byla a jsou liberalizace trhu, levná pracovní síla, v mnoha oblastech moderní infrastruktura a vysoké domácí úspory, čeká tuto velkou zemi velmi nepříjemné období, kdy se dosud potlačované vedlejší efekty důrazně přihlásí o slovo. Otázka v tomto případě nezní, zda k tomu dojde, ale kdy k tomu dojde.

Centrum pro studium konkurence, Lliberální institut