Olafa Scholze znám již léta; vždy dobře naladěný, lehce ironický a rychle myslící funkcionář SPD. Když jsme se před pár měsíci naposledy viděli, řekl mi, že počítá se jmenováním ministrem spravedlnosti. Nakonec se stal ministrem práce a jsem si jistý, že jsou dny, kdy by s tím nejraději praštil. Třeba minulé pondělí musel veřejnosti oznámit, že čtvrtina obyvatel patří k úředně uznané chudině. Podle měřítek EU jsou chudí ti, kteří vydělávají méně než šedesát procent průměrného příjmu; v Německu je to 781 eur čistého, nebo-li 470 eur. Polovina těchto lidí žije výlučně ze státních podpor, druhá polovina sice normálně pracuje, ale na slušný život jim výdělek nestačí.

Experti lobbující za podnikatele, odbory či politické strany se přou, zda-li Olaf Scholz napočítal příliš mnoho nebo příliš málo chudých. Zajedno jsou si však v tom, že Německo prodělává nové rozdělení, tentokrát na bohaté a chudé.

Ze středu každé společnosti je možný vzestup k blahobytu a pád do nouze. V letech 2000 až 2006 ubylo v německé střední třídě 8,2 procent obyvatel; 1,7 procent z nich vystoupilo na horní palubu a 6,5 procent spadlo do kotelny. Okraje německé společnosti bytní a vzdalují se od sebe. Průměrné reálné mzdy v Německu stagnují již přes patnáct let. Příjmy deseti procent nejbohatších však v té době stouply o sedm procent; šetsetpadesát superbohatých Němců bere dokonce o třicetpět procent více. Nic proti penězům. Tito lidé však bohatnou v chudnoucí společnosti. Německý blahobyt se totiž přesouvá do arabských států, Ruska a Číny. Jak se to pozná? V Německu ubývají pracovní místa, která uživí průměrné lidi, trvale se zdražuje a zhoršuje zdravotní zabezpečení, lidé musí pracovat déle za stejné peníze a penzijní věk se blíží průměrné délce života.

Co nabízí politika? SPD chce prosadit minimální mzdy, CSU a velká část CDU chce snížit daně. Kancléřka Angela Merkelová nechce ani jedno ani druhé, ale jelikož chce zůstat u moci, udělá v dohledné době od každého trochu. Příští rok jsou v Německu volby.

Problém Německa je problém celého západního světa, jehož blahobyt odsává hrstka zaostalých zemí. Každý pátý Evropan je chudý nebo mu chudoba bezprostředně hrozí. Dva ze tří Evropanů se bojí, že jejich děti na tom budou mnohem hůře než oni sami.

Problém Německa a celého západního světa nevyřeší ani minimální mzdy, ani daňové úlevy. Dlouhodobě jej nevyřeší ani protekcionistická hospodářská politika. Přesně s ní však musíme počítat; je to poslední nenásilná linie obrany západního blahobytu.

psáno pro Týden