Nevládní ekologické organizace a zelené politické strany dostaly začátkem ledna ránu, ze které se budou jen těžko vzpamatovávat. Velká Británie oficiálně oznámila, že „ve veřejném zájmu“ chytá výstavbu minimálně čtyř nových atomových elektráren. „Chceme mít k dispozici bezpečné zdroje energie,“ prohlásil premiér Gordon Brown. „Očekáváme, že firmy vyjádří zájem o stavbu nové generace reaktorů, které by měla nahradit ty stávající,“ dodal ministr energetiky John Hutton. Je to zcela zásadní obrat - ještě před pěti lety totiž britská energetická koncepce s atomem vůbec nepočítala. Teď se ale kabinet shodl, že jaderná energie je nejen odpovědí na klimatické změny, ale že je i cenově dostupná, spolehlivá a bezpečná.

Politické rozhodnutí, které zřejmě představuje začátek celosvětové expanze jaderné energetiky, způsobilo v zeleném táboře paniku. Ideologům, kteří se nám pokoušeli namluvit, že atom je slepou vývojovou uličkou, se náhle zhroutil svět. Není těžké pochopit proč. Třeba Greenpeace ještě před pár lety tvrdili, že atom vyhyne podobně jako druhohorní ještěři. „Temelín je perfektním symbolem končící jaderné éry,“ psal v dubnu 1999 tiskové zprávě mluvčí jejich české pobočky Tomáš Nenička. “Toto odvětví je mrtvé jako dinosaurus, jehož mícha byla přeseknuta, který je ale tak velký a má v blízkosti ocasu tolik ganglií, že jím může ještě léta pohybovat, aniž by věděl, že je již dávno mrtev.“

Proč se nestavěly nové elektrárny?

Na první pohled to tak tehdy opravdu mohlo vypadat. Tisková zpráva Greenpeace totiž poměrně přesně popisovala realitu. „Ve Spojených státech nebyla objednána žádná jaderná elektrárna už od roku 1978,“ stálo v ní. „V západní Evropě se po roce 1986 začala stavět pouze jediná jaderná elektrárna, a to v tradičně projaderné Francii. Od té doby se ani v USA ani v západní Evropě už žádná nová jaderná elektrárna nestaví.“

Důležité je ale pochopit , proč tomu tak bylo. Jaderné elektrárny se ve světě v 90. letech nestavěly z několika důvodů. Prvním důvodem bylo nasycení trhu. Z čistě technologických a bezpečnostních příčin nemůže být energetika žádné země světa založena jen na jádru. V „energetických mixech“ vyspělých zemí dosáhlo v 80. letech jádro vrcholu - ovšem jen s ohledem na tehdejší technologické podmínky a výkupní ceny energie. Druhým důvodem přechodné stagnace byly havárie americké elektrárny Three Mile Island v Pensylvánii (1979) a pozdější černobylská katastrofa (1986). I když je s odstupem zřejmé, že ekologický a zdravotní dopad těchto událostí byl vysoce přeceňován, na přechodnou dobu negativně ovlivnily veřejné mínění. Jejich pozitivním dopadem sice bylo zásadní zlepšení bezpečnosti jaderných elektráren, ale nové konstrukční prvky a přísnější provozní předpisy zpomalily tempo plánování a výstavby dalších bloků. Třetím důvodem byl nedostatek politické vůle. Proč stavět jaderné elektrárny, když je veřejnost nechce a když k tomu navíc politiky ani nic netlačí?

Bývalý náměstek amerického ministerstva energetiky John. F. Ahearne se v roce 1995 ptal, co by se muselo stát, aby v USA začala být jaderná energie opět atraktivní. Dospěl k závěru, že by musela vzrůst poptávka po energii, veřejný zájem by si musel vynutit snížení emisí z elektráren na fosilní paliva, veřejnost by musela uvěřit, že atomové reaktory lze provozovat bezpečně a konečně by muselo být vyřešeno ukládání radioaktivních odpadů. Všechny tyto požadavky jsou dnes splněny, protože v novém tisíciletí vstoupily do hry zcela nové faktory: stále dražší ropa, zvyšující se nestabilita arabského světa po 11. září a především riziko klimatických změn. Ať už si o jejich vědecké podloženosti myslíme cokoli, staly se politickým faktem.

Ale co radioaktivní odpady, smrtící dědictví, které se musí tisíce let skladovat hluboko pod zemí? I tento oblíbený protijaderný argument zelených ideologů padl. Daneš Burket z České nukleární společnosti loni v dubnu na semináři Centra pro ekonomiku a politiku (CEP) mluvil o tzv. reaktorech čtvrté generace. Zatímco dnešní reaktory využívají jen asi 10 % paliva, ty nastupující budou po recyklaci umět zužitkovat takřka všechno. Díky vyšší provozní teplotě „spálí“ i to, co dnes zatím považujeme za odpad.

Senzace? Ne, jen obyčejný vývoj

Lednové rozhodnutí britské vlády může na první pohled vypadat jako senzační obrat o sto osmdesát stupňů. Opravdu se ale stalo něco nečekaného? Pokud se člověk ponořil pod „pěnu dní“ a místo tiskových zpráv ekologických organizací sledoval politický vývoj, musel si dávno všimnout, že začátek jaderné renesance je jen otázkou času.

Už v červnu 2001 se za využívání jaderné energie postavil Evropský ekonomický a sociální výbor (ESC). “Je obtížné si představit, jak by mohla unie splnit požadavek zabránění změnám klimatu a zajistit zásobování energií za přijatelné ceny bez toho, aby si jaderná energetika zachovala alespoň svůj dnešní podíl na výrobě elektřiny,“ prohlásili zástupci ESC. Jen o dva měsíce později, v srpnu 2001, došla k podobnému závěru i evropská Komise pro průmysl, obchod, výzkum a energii (ITRE). Atomovou energii označila za „bezpečnou a spolehlivou“ a požadovala, aby si unie zachovala „jaderný realismus“. V lednu 2002 náměstek britského ministra energetiky Brian Wilson řekl, že se zatím nesetkal s žádnými logickými argumenty, které by zpochybňovaly orientaci na jádro. Upozornil, že většina energie se v zemi vyrábí spalováním zemního plynu ze Severního moře, jehož zásoby nejsou nekonečné. Kdyby se podle Wilsona nestavěly další jaderné elektrárny, musela by Británie v budoucnu až 90 % plynu dovážet, což by bylo politicky riskantní.

Na kontinentě zesílily hlasy požadující návrat k atomové energii loni na podzim. Loni v září Evropská komise prohlásila, že jádro bude hrát klíčovou roli v energetice, která bude stále méně závislá na uhlí. O tom, že to EU myslí vážně, svědčí fakt, že se na rozvoj jádra chystá vydat čtyřikrát více finančních prostředků než na obnovitelné zdroje. Loni v září založila Evropská komise novou výzkumnou platformu pro jadernou energetiku. Komisař Andris Piebalgs při této příležitosti prohlásil, že by se z jádra mohlo vyrábět až 30 % energie. Na konferenci EU o energii v Madridu loni v říjnu evropští komisaři označili atomovou energii za jeden z motorů „třetí průmyslové revoluce“, která by měla Evropu posunout k „nízkoemisnímu věku“.

V USA otevřel debatu o nových reaktorech prezident Bush už v březnu 2005. „Je čas začít je stavět,“ řekl. Spojené státy neratifikovaly Kjótský protokol omezující skleníkové plyny, protože vědecky nepodložená snaha ovládat klima by zásadním způsobem poškodila jejich ekonomiku. 104 amerických atomových reaktorů ale i přesto zásadním způsobem přispívá k takzvané „ochraně klimatu“. Podle Ústavu jaderné energie (NEI) jen v roce 2004 ušetřily vypuštění 700 milionů tun oxidu uhličitého, což odpovídá emisím všech osobních automobilů v USA. Bushovi šlo ale o mnohem důležitější otázku, než jsou nevýznamné klimatické změny. Podporou jádra chtěl především snížit americkou závislost na ropě z arabských zemí, která začíná být problémem národní a ekonomické bezpečnosti USA. Amerika přichází s vizí vodíkové společnosti, ve které ropné produkty především v dopravě nahradí palivo, vyráběné z obyčejné vody. Termická produkce vodíku je technologicky zvládnutý proces a jediné, co je k němu kromě politické vůle po změně třeba, je dostatečné množství energie. Na výrobu paliva pro všechny automobily v USA by přitom stačilo zhruba 250 jaderných reaktorů.

Už dávno před Bushovým prohlášením o podpoře jádra bylo ale jasné, že v Americe tato alternativa zůstává ve hře. Od roku 2000 regulační úřad NCR prodlužoval stávajícím reaktorům provozní licence a povoloval dodatečné zvyšování jejich výkonu. USA dnes také nejrychleji zareagovaly na měnící se situaci. Britský týdeník The Economist loni v září konstatoval, že v Americe se už jaderná renesance stává skutečností. Podle údajů NRC tam leží na stole dvanáct žádostí o souhlas postavit nové jaderné reaktory a v roce 2008 se jich očekává dalších patnáct.

Zelení dinosauři

Z jádra dnes lidstvo vyrábí 16 % elektřiny. V říjnu 2007 pracovalo na Zemi 439 jaderných elektráren s celkovým výkonem 372 002 MW, tedy asi 186 Temelínů. Ve výstavbě, projektové přípravě a plánování bylo loni na podzim 349 nových reaktorů s celkovým výkonem 321 528 MW, tedy asi 160 Temelínů. Z toho třicet reaktorů se už staví. V Evropě byl loni v květnu spuštěn nový jaderný blok v Rumunsku, další reaktory se stavějí ve Finsku a Francii, o nových blocích se už rozhodlo v Bulharsku, Litvě a na Slovensku. V Itálii, která své reaktory uzavřela v roce 1990, sílí hlasy požadující jejich restart. Politické deklarace Švédska a Německa o uzavření jaderných elektráren nebudou zřejmě dodrženy, protože alternativa neexistuje. Čína, Indie, Japonsko a Jižní Korea uvedou do konce roku 2010 do provozu dvacet atomových reaktorů, ale jen v samotné Číně jich do roku 2020 poběží třicet. A ve zbytku rozvojového světa je zájem o jádro podobný.

Přirovnání atomové energetiky k umírajícímu dinosaurovi s přeseknutou míchou je tedy zavádějící - ve skutečnosti je druhohorním ještěrem protijaderné hnutí. V agónii kolem sebe zběsile kope, chrlí zmatené tiskové zprávy, zoufale křičí na demonstracích, ale jeho hlas pomalu slábne.

(Psáno pro magazín 51Pro a Neviditelného psa)