Právě před týdnem jsem se vrátil z Peru. Ne, nehrozí nebezpečí, že budu otravovat „zážitky z cest“, snad jenom jedenkrát, v tomto Posledním slovu. Bylo jich samozřejmě hodně a těžko říci, který byl nejsilnější. Snadno vyprávět o tom nejvíce bizarním. To jsme se zastavili ve venkovské hospodě či nálevně a ochutnávali tam místní pálenku zvanou pisco. Při odchodu jsem si všiml dvou polic. Visely u východu a byly na nich vyskládané lidské lebky s pletenými čepicemi.

Podivil jsem se té neobvyklé výstavce a ptal jsem se po jejím významu. „To jsou naši předkové,“ vysvětlovala majitelka nálevny. „Tohle je dědeček.“ „A proč mají čepice?“ „No přece aby jim nebyla zima,“ odpověděla ta paní a nechápala, jak se někdo může takhle ptát. Je to jiný kraj a má jiné mravy. Táhnou se hluboko do minulosti. Inkové vozili své mumifikované krále z Cusca na letní byt do Machu Picchu. Divné? Vždyť i my máme v našich kostelích ostatky svatých a vidíme tam lebky a kosti ozdobené šperky. Proč by dědeček kořalečník neměl ležet na polici s čepicí na hlavě?

Je to jen otázka optiky.

Jiná ukázka změny optiky: Čtu, že už v dohledné době máme mít v benzinu deset procent biopaliva. Prosadili to ekologisti, kteří hájí zájmy světa hlava nehlava, i kdyby na to měl svět zahynout. Čtu také, že to dělá problémy ve třetím světě. Z kukuřice vypěstované pomocí mechanizace, která spaluje naftu a benzin získané z ropy, se pálí biopaliva, místo aby se z ní dělaly placky k obědu. To čtu a pak to vidím.

V Peru, jímž jsme projížděli klimatizovaným autobusem od jednoho hotelu k druhému, vyletěly ceny potravin až o padesát procent, experiment s biopalivy na tom má lví podíl. Viděl jsem ty lidi. Jsou schopni stát na člunu vydlabaného z jednoho kusu dřeva a čekat, až se v dosahu kmitne pod hladinou rybka. Pak mrští kopí s trojzubcem na konci. Buď trefí, nebo netrefí. Když trefí, je oběd, když netrefí, zkoušejí to znovu, dokud trefí, a pokud netrefí, mají hlad. Padesátiprocentní zvýšení cen potravin, to je pro ně podstatně větší zátěž než regulační poplatek ve výši ceny deseti cigaret. Je to otázka hladu. Jsou nespokojení, jsou zoufalí.

Dávají to najevo. Jejich předkové nedokázali přemoci Francisca Pizarra. Zato oni se bouří. Je to přesně tři týdny, kdy tisíce indiánů opustily políčka a domky z nepálených cihel a zaplavily silnice v délce mnoha set kilometrů. Zavalili je kameny, drny a rozbitými lahvemi. Policie mohla jen přihlížet. Doprava byla zablokovaná ve městech i mimo města. To nebyly kameny a střepy, co leželo na vozovce, to byla zuřivost zoufalých lidí.

Byli jsme cizinci v té zemi a projížděli jsme v izolované civilizační bublině. Bylo to těžké projíždění, zdrželo nás o tři čtyři hodiny na cestě do města Puno. Autobus poháněla motorová nafta. Ten hněv kolem nás v jistém smyslu pohánělo biopalivo, tahle obětina na oltáři božstev zvaných Udržitelný rozvoj a Alternativní zdroje.

Nemohl jsem pro ty lidi udělat vůbec nic, ani já, ani nikdo další z nás všech, kteří jsme seděli v tom autobuse. Snad až teď, tady u počítače, kde mohu napsat: proboha, zastavte ten nesmysl s biopalivy. A buďme velmi obezřetní před dalšími světospásnými projekty ekologistů. V kavárně se ten svět snadno zachraňuje. Jenže leckdy má ta spása strašné dopady na druhé straně zeměkoule, v chaloupkách z nepálených cihel.

LN, 12.5.2007