Na podzim má přijít žaloba na českou vládu, protože málo panikaří kvůli klimatu. Prý už je po světě podáno 600 takových žalob.

Žalovat českou vládu kvůli světovému klimatu je do nebe volající pitomost, protože český příspěvek ke globálním emisím CO2 je asi 0,3 procenta. Je také pitomost ji žalovat kvůli neplnění emisních závazků. Na rozdíl od Německa a dalších zemí Česko tyhle cíle plní (zde). Aktivistům samozřejmě dává smysl šikanovat vládu žalobou, jejímž účelem je přinutit vládu k tomu, aby skákala, jak horda fanatiků píská. Pro světové klima, ale dokonce ani pro situaci v Česku to žádný význam nemá. Pokud tedy nebude soudce aktivista. Na což možná těch pár lidí, co teď vybírají čtvrt milionu korun na to, aby jim za ně zeleně aktivistická právní kancelář žalobu připravila, spoléhá.

Tyhle propagační a zároveň šikanózní aktivity patří, bohužel, ke koloritu posledních let. Jenže nic skutečného neřeší. Protože jestli má na někoho skutečný smysl podávat „klimatickou“ žalobu, je to Čína. Tedy klimatickou… Ono by vůbec bylo férové nazývat věci pravými jmény. Takže třeba emisní žalobu. Každopádně na nejlidnatější stát světa, který zatím své emise zcela neomaleně stále zvyšuje. Za ní by mohla následovat plastově-odpadová žaloba (zde), žaloba proti ničení řeky Mekong (zde), okolních zemí (zde) a tak dále. Třeba rtuti, která se již také dostala do popředí zájmu evropských aktivistů, vypustí Čína a Indie za den tolik, kolik Česká republika za rok, což je 2,5 tuny (zde). V oblasti skutečné ekologie je v Číně práce tolik, že by bylo těžké určit, odkud začít.

Jenže takové žaloby se nedočkáme. Ze dvou důvodů. Evropští aktivisté své aktivity provádějí pouze v pro ně bezpečné Evropě, kde mohou beztrestně provádět jakékoli akce kdekoli bez toho, že by jim za to hrozil nějaký skutečný postih. Na akce mimo náš kontinent nemají odvahu. Druhým důvodem je zvláštní vztah, který tyto protežované skupinky městských salónních ekologistů mají právě k Číně.

Pokud o ní vůbec mluví, mají pro ni jen slova omluvy. Prý jsou v Číně ekologističtí aktivisté aktivní a vláda s nimi spolupracuje. Limity pro tamní nové uhelné elektrárny jsou přísnější, než ty současné v Evropě, a tak podobně. O tom, že se tam „uhelky“ staví jako na běžícím pásu a ještě pár dalších let se tak stavět budou, nepadne ze zelených úst ani slovo. Většinou se však aktivisté tváří, jako by tahle země s jednou a čtvrt miliardou lidí a čtvrtinou světových emisí CO2 vůbec neexistovala.

Z toho všeho je dobře vidět, na čem evropským ekologistům opravdu záleží. Světové klima to zjevně není… Tak proč je politici poslouchají?