Dnešní Egypt se hlásí k památkám z předchozí kultury, ale souvisí s nimi jen tak, že je ničí. Dodnes patří egyptské pyramidy k nejvýraznějším a nejobdivovanějším strukturám vytvořených lidmi. Starověký Egypt měl nesmírný vliv na rozvoj evropské vědy a kultury. Staří Řekové z egyptských znalostí čerpali, včetně například Pythagora. Jejich hieroglyfy jsou patrné i v našem písmu: například egyptský znak vypadající jako vlnky na vodě, který znamenal buď „vodu“ nebo písmeno „n“, se propasíroval, přes protosinajské a řecké písmo, jak do hebrejštiny, tak i do dnešní latinky kde ony vlnky stále vidíme v písmenkách „m“ a „n“. Znalost starých tradic se udržovala minimálně do období řecké nadvlády, jak dosvědčuje Rosettská deska s řeckým překladem hieroglyfického textu pocházející z roku 196 př.n.l., která na začátku 19. století umožnila rozluštění egyptských hieroglyfů, a tak získání většiny našich znalostí o starověkém Egyptu.
V kontaktu se starověkým Egyptem se vyvíjely další významné kultury, včetně babylónské a později řecké a židovské, o nichž vždy existovalo povědomí, ale překvapením pro moderní vědu bylo retroaktivní objevení další velké starověké kultury, a to chetitské, k čemuž přispěl jeden z největších českých vědců Bedřich Hrozný rozluštěním staré chetitštiny v roce 1915. Nejstabilnější a nejmonumentálnější zůstává staroegyptská kultura se svým 3800 let dlouhým trváním, od 3150 př.n.l. až do arabského záboru v roce 641 n.l. Podle středověkých tradic prý kalif Omar nechal v roce 642 spálit slavnou alexandrijskou knihovnu řka: „Buď jsou ty knihy v souladu s Koránem a pak jsou nadbytečné, nebo mu odporují a pak jsou škodlivé“.
Moderní egyptské vlády se ke staré slávě hlásí, ale skutečnými potomky starých Egypťanů nejsou dnešní egyptští muslimové, nýbrž křesťanští koptové. Muslimové jsou potomci dobyvatelů, kteří přišli po smrti Mohameda, a též pozdějších konvertitů na islám. Koptové představují zhruba 10 % ze 100 milionu občanů Egypta. Oni jsou ti z potomků starých Egypťanů, kteří nepodlehli nelidskému tlaku ani po 1400 let muslimské nadvlády. Koptská církev je asi nejstarší křesťanskou denominací na světě, ale jejich křesťanští bratři ve světě se bojí o nich třeba se i jen zmínit, aby nerozzlobili muslimy. Ten strach čiší už i z anglické Wikipedie, která udává počet Koptů v Egyptě takto: „Copts in Egypt account for roughly 5-20 percent of the Egyptian population, although the exact percentage is unknown“.
Muslimská vláda nechce Kopty počítat, protože jejich existenci nechce vůbec uznat. Koptové byli během celé své historie občané druhého řádu a, kromě krátkého liberálnějšího období v 19. století, museli trpět jako zvířata. Dodnes jsou na denním pořádku pogromy a pronásledování, včetně unášení dívek a žen a jejich znásilňování. Papež František sice v roce 2017 odsoudil vraždění egyptských koptů extrémisty z ISIS, ale proti egyptským muslimům nebo vládě nikdy nic neřekl, a nepamatuji, že by jiný papež v moderní době proti útlaku koptů protestoval. Neprotestovali však ani západní humanisté a zastánci lidských práv.
Výše řečené však neznamená, že muslimové mají v Egyptě lehký život. Asi 90 % žen je podrobeno tzv. ženské obřízce, což je nesnesitelně bolestné odříznutí částí ženských pohlavních orgánů, většinou ve věku od 0 do 15 let, někdy i bez anestetik, které vede většinou k nevratnému fyzickému i duševnímu zmrzačení člověka. Prostí občané nemají žádná práva a politikové včetně prezidentů obvykle končí uvězněním nebo zavražděním.
Moderním egyptským vládám se povedlo mnohé staroegyptské památky zatopit stavbou asuánské přehrady, a část památek byla zničena jinak, například při události poeticky zvané „arabské jaro“, během něhož muslimští demonstranti ve spravedlivém hněvu vydrancovali v roce 2011 muzea. V televizi jsme viděli, že hněvu neunikli tenkrát ani ženy, kterých byly uprostřed milionových demonstrací desítky znásilněny. Zcela bez iluzí napsal egyptský spisovatel Farag Foda o islámské historii Egypta: „Žádný zlatý věk neexistoval. Víc našich lidí bylo zabito vlastními lidmi než našimi nepřáteli“, a na dotvrzení svých slov byl sám před očima svých dětí zabit v roce 1992.
Izrael se ve svých mírových snahách samozřejmě upnul na Egypt, jako na nejlidnatější arabskou zemi. Po poražení Egypta ve válkách v roce 1948, 1956, 1967 a 1973 mu Izrael nabídl Sinaj a mírovou dohodu s tím, že Egypt bude Jomkipurskou válku slavit jako své velké vítězství. Arabská čest (též zvaná mužská čest nebo rodinná čest) Egypta byla sice zachráněna, ale egyptské vlády v rozdmychávání nenávisti pokračovaly i po podepsání mírové dohody; nebyly schopny překonat antisemitismus svých vůdců, kteří obdivovali Hitlera, od Násira po Mubaraka, a za národní znak si po Druhé světové válce zvolily německou orlici (to platí pro Egypťany, stejně jako pro Palestince a další arabské skupiny).
Egypt nikdy mírové dohody z roku 1978 neplnil. V egyptské televizi dál běžely protižidovské seriály ve stylu Julia Streichera. Rozvoj styků Egypt nedovolil, plyn ze Sinaje Izraeli prodávat odmítal, a dokonce zorganizoval útok proti izraelskému vyslanectví v Káhiře v roce 2011, kdy se zaměstnancům jen zázrakem podařilo na poslední chvíli uniknout lynči. Egypt pod záminkou že na Sinaji jsou teroristé si vynutil na Izraeli povolení umístit tam tanky, navzdory nejdůležitějšímu bodu mírové dohody, kterým byla úplná demilitarizace Sinaje. Když byli před měsícem zabiti a zraněni na Sinaji izraelští turisté, nedovolil tam Egypt izraelským vrtulníkům přistát a evakuovat je.
Občas egyptské tanky ze Sinaje „omylem“ vystřelí na izraelská městečka blízko hranic, ale Izrael pod vedením svých holubic to ignoruje, stejně jako pašování zbraní, drog a ilegálů do Izraele ze Sinaje, které je tolerováno nebo dokonce organizováno egyptskou armádou. V roce 2016 zastřelili egyptští vojáci 15letého izraelského chlapce. O zabití toho kluka vím podrobnosti, protože moje dcera pracovala jako novinářka pro deník Israel Hayom a v rámci práce navštívila několikrát rodinu zavražděného. Jde o Beduíny, co bydlí pár kilometrů ode mě ve vesnici zvané Lakiya. Otec kluka pracoval jako dělník při stavbě plotu mezi Negevem a Sinajem a vzal tam svého syna. Přistoupil k nim egyptský voják, prohodil pár nadávek a ze vzdálenosti několika metrů kluka zastřelil.
Otec zavražděného dítěte marně čekal, až izraelské úřady sdělí výsledky „vyšetřování“ onoho zločinu. Izrael se asi pouze tázal egyptské strany, zda bude střelec potrestán, a Egypt nereagoval. Na opakované dotazy mé dcery u izraelské armády jí bylo mluvčím vždy sděleno, že vyšetřování pokračuje. Při poslední návštěvě v Lakiya, otec zavražděného dítěte mluvil již vyhýbavě a zdálo se, že mu vláda dala odškodné výměnou za mlčení. I při tzv. mírových jednáních s Hamásem dávají izraelské holubice úlohu egyptským vyjednavačům jen proto, aby lichotily egyptské ješitnosti, samozřejmě si Izrael může s teroristy vyjednat svou silou příměří sám.
Egypt „zprostředkovává“ mír tak, že nejen systematicky pomlouvá Izrael v OSN, ale i organizuje protiizraelské akce v celém světě a brání dalším islámským státům v uzavírání mírových dohod s Izraelem. V nedávném konfliktu s Gazou byl Egypt jediným státem na světě, který „neuvěřil“ izraelskému videu ukazujícímu, že Palestinci si sami zabili svými raketami svoje děti a hlásal, že jde o další zločin Izraele. Gaza hraničí jen s Izraelem a Egyptem, takže rakety a materiály na jejich výrobu do Gazy mohou proudit jen z Egypta.
Nechci tvrdit, že Egypt je horší než jiné země. Každá africká země, podíváme-li se na ni podrobněji, se Evropanu jeví jako peklo. Je však užitečné se s životem v oněch zemích trochu seznámit, a tak si více vážit naší civilizace, a nepodléhat mámení naivních idealistů, kteří usilují o dovezení co nejvíce přistěhovalců včetně jejich barvité kultury. Starý Egypt byl výspou pokročilé kultury v Africe, avšak islám je výspou barbarské kultury i mimo Afriku.