Nedávno se ke mně dostala knížka s názvem Vyhlídka s pyramid, kterou ve formě reportáže z cesty do Egypta, jako člen kulturní delegace v roce 1956 napsal známý umělec Adolf Hoffmeister. Spisovatel poutavým způsobem popisuje prostředí Káhiry a poté cestu lodí proti proudu Nilu z Asuánu k Abu Simbel (v jeho původním místě), a potom nazpět po proudu do Káhiry. Nadšení ze starých památek navštívených při zastávkách po cestě: Luxoru, Údolí králů, Karnaku, Sakkáry, prokládá Hoffmeister historickými vsuvkami a úvahami, takže čtenář může získat ucelený přehled o dějinách od starého Egypta stavitelů pyramid až k přítomnosti, tzn. do roku 1957 (rok vydání knihy).

Část knihy je také věnována soudobému Egyptu. V době návštěvy Hoffmeistera, teprve několik let od revoluce a svržení režimu krále Faruka, prožíval Egypt etapu euforie ze svobody a přesvědčení, že nové společenské zřízení bude znamenat lepší, svobodný život, a také zvýšení prestiže státu v rámci společenství arabských zemí. Českou delegaci seznamovali s programem, plány a politikou revoluční vlády, vedené charismatickým Gamalem Násirem, důstojníci egyptské armády, a jak spisovatel konstatuje, s příslušníky armády se setkávali ve všech úřadech a státních institucích. Nová revoluční vláda oznamovala své plány a cíle inspirované socialismem: zajistit zlepšení životní úrovně obyvatelstva, velkorysou bytovou výstavbu, rozvoj průmyslu a tím i pracovní místa pro široké vrstvy obyvatel. Spisovatel tlumočí čtenáři tyto optimistické plány a nadšení pro nový život sice poněkud opatrně, ale se zájmem a sympatiemi.

Dnes, kdy uplynulo 60 let od Hoffmeisterovy návštěvy Egypta už samozřejmě víme, co se za tu dobu stalo a změnilo. Rok po návštěvě české delegace Egypt znárodnil Suezský průplav, byla postavena Asuánská přehrada a přes několik válek s Izraelem a vnitrostátních převratů, měli Egypťané dobré materiální i politické předpoklady pro splnění svých plánů na odstranění chudoby v zemi. Přesto, Egyptu se nepodařilo vymanit ze sevření nezaměstnaností a chudobou, na hranici příjmů 2 USD na den žije dnes 40 % obyvatel.

Nelze se ubránit myšlenkám, co se stalo, kde byla chyba, proč se naděje na lepší život především u mladé generace nepodařilo naplnit? Měli na to 60 let a mnohé země, které začínaly na stejné ekonomické úrovni, jsou na tom po 60 letech nesporně mnohem lépe. Proč nakonec nespokojenost s vlastním životem a bezvýchodnou situací v průběhu let narůstala, až vyústila do egyptského arabského jara 2011? Nejde vše jednoduše vysvětlit špatnou vládou a korupcí, možná jen z menší části. To je jen hromosvod, který má sloužit k vybití hněvu davů.

Faktem je, že Egypt se za 60 let změnil. Viditelně se zmodernizoval, posílila průmyslová výroba, vznikly nové průmyslové obory, velkého rozvoje dosáhl turistický průmysl, ani o miliardy dolarů zahraničních investic nebyla nouze, růst HDP se v posledních letech pohyboval mezi 6 – 7 %. Tak proč ty davové protesty, demonstrace a násilí? Proč Egypt nedokázal využít nové podmínky pro zajištění spokojeného života pro své občany?

To jsou otázky, které musí napadnout každého čtenáře této dnes již historické knihy. Je to zajímavé, ale odpověď jsem našel, když jsem si knihu pozorně přečetl ještě jednou. Hoffmeister se na několika místech zmiňuje o 23 miliónech Egypťanů, tedy v roce 1956, na začátku moderní egyptské republiky. A vybavil jsem si, že dnes se počet obyvatel Egypta pohybuje kolem 80 miliónů. To znamená zvýšení počtu občanů Egypta za 60 let na čtyřnásobek! Samozřejmě, dá se předpokládat, že podle dosavadního vývoje k dalšímu téměř zdvojnásobení současného počtu na 150 miliónů dojde podle demografických prognóz již kolem roku 2050. Přitom životní prostor Egypťanů je omezen jen na malou část území státu: deltu a pobřežní území kolem Nilu a Středozemního moře. Zbytek je neúrodná a neobyvatelná poušť.

Problém je v tom, že většina demografů a politiků otázku přelidnění od nás odhání jako bzukot dotěrné mouchy s tím, že zeměkoule uživí ještě mnohem více obyvatel než dnes. To je určitě pravda, základní potraviny a další suroviny je možné dovézt nebo dostat darem a jejich ceny na vnitřním trhu dotovat, aby byly dostupné i pro ty nejchudší. Jenže káhirské jaro 2011 to nebyly hladové bouře. Nemít hlad to už dnes lidem nestačí, mladá egyptská generace chce žít tak, jak vidí v televizi a na internetu životní styl svých vrstevníků ve vyspělých zemích. Mladí muži, často vzdělaní, chtějí založit rodiny, mít děti, přístupné bydlení, a hlavně slušně placené zaměstnání, prostě chtějí, aby jejich život měl smysl. A skutečnost, že takové plány jsou pro ně jen fata morgána v egyptské poušti, a přitom nevidí ani žádnou perspektivu zlepšení, u nich musí vzbuzovat pocity nespokojenosti, deziluze a vzteku. Rychlé řešení jak svůj vztek vybít je po ruce: vyjít na ulici, na náměstí, demonstrovat, křičet hesla, bojovat s policií, dosáhnout odstoupení prezidenta a vlády, případně zabavit jejich majetek, uspořádat volby. Po nějaké době však zjistí, že se vlastně nic podstatného nestalo, cíle, pro které šli do ulic, jsou možná ještě více vzdálené, než byly před revoltou.

Proč se vlastně nedaří tento začarovaný kruh prorazit? Ten skutečný důvod jsem si uvědomil, když jsem porovnal čísla 23 miliónů a 80 miliónů. Matematicky je to zhruba čtyřnásobek, to každý spočítá. Co to ale znamená, když tato dvě čísla znamenají počet lidí na stejném území v rozmezí 60 let? Pro názornou představu navrhuji následující srovnání. Počet obyvatel v České republice je přibližně od roku 1956 stále na stejné úrovni. Můj otec chodil, ještě za Rakouska-Uherska, do stejné základní školy na pražských Vinohradech jako v 50. letech já, potom v 70. letech moje děti a nyní v 1. třídě i moje vnučka. A ta budova školy, i když prošla mnoha úpravami, dosud stačí, počet dětí ve třídě mojí vnučky je stejný jako v době, kdy chodil do stejné školy můj otec. Podobné to je i s porodnicí, nemocnicí, a dalšími institucemi.

A nyní si představte, že všude, kde se pohybujete, bude čtyřikrát tolik lidí, než kolik jich je dnes: v domě, kde žijete; ve školní třídě, kde se učí vaše děti; na ulici, po které chodíte; v obchodě, ve kterém nakupujete; po ulicích se pohybuje 4krát tolik vozidel; a tak je možné pokračovat. Je jasné, že pokud bychom chtěli zachovat současnou životní úroveň, museli bychom postavit vedle každé školy tři nové školy (i střední a vysoké), vedle každé nemocnice tři další, dvouproudé silnice rozšířit na osmiproudé, a tak bychom mohli tuto představu rozšířit na všechny oblasti našeho života. Asi nejtěžší by bylo zajistit trojnásobek nových pracovních míst, v tržním hospodářství takové rozšíření při zachování konkurenceschopnosti je úkol nesplnitelný. Peníze všechno nespraví, při uvedeném nárůstu poptávky po veřejných službách narazí snaha o její pokrytí na samotné hranice fyzických možností.

I když jsou podobné úvahy o problému přelidnění v současné době politicky nekorektní, jsou i realisticky myslící lidé, kteří chápou souvislost mezi přelidněním a revoltami nespokojených mladých lidí. Mezi ně patří i nemnozí politici se schopností vidět dále než na konec volebního období, jenže je jich zoufale málo. Je ironií osudu, že mezi takové osobnosti patří i bývalý egyptský prezident Hosni Mubarak, svržený arabským jarem 2011. Ten již v roce 2008 ve svém projevu na 2. Národní konferenci o populaci v Káhiře označil růst populace v Egyptě za hlavní problém pro tuto a příští generace a hlavní překážku v úsilí o rozvoj a zlepšení životní úrovně. Zkoumáme-li reakce na projev Mubaraka v tehdejším tisku, je nutné konstatovat, že se nesetkal s pochopením. Lidé z káhirské ulice říkali novinářům, že povinností vlády je postarat se o občany a ne radit kolik mají mít rodiny dětí. Ukázalo se, že změnit zakořeněné názory, zejména těch chudých 40 % Egypťanů na velikost jejich rodin, je otázkou několika generací.

Hoffmeister při návštěvě pyramid v Gíze popisuje, jak turisté lezou po stupních pyramidy až na vrcholek. Ano, dnes těžko k uvěření, ale tenkrát to bylo zřejmě dovoleno! On sám to neudělal (bylo mu v té době 54 let), ale myslím, že i kdyby se v roce 1956 na pyramidu vyšplhal, ani z jejího vrcholu by nemohl spatřit, po jak klikaté cestě se budou osudy země s tisíciletou historií v budoucnu ubírat.

prosinec 2015