V Egyptě hrozí vláda islamistů, varoval Nicolas Sarkozy v den, kdy odstoupil prezident Mubarak. Otázka, kterou navodil, je teď ve vzduchu a notný čas ještě bude. Nestojí ale tak, zda Egyptu bude, či nebude vládnout Muslimské bratrstvo. To je věc Egypťanů, kterou neovlivníme. Nemůžeme tam prosadit svou představu demokracie ani vůli, nemůžeme vrátit dějiny před 11. únor či 25. leden. Správná otázka pro Západ zní jinak: Máme s egyptskými islamisty jednat? Máme si obrázek o nich vytvořit co nejdříve a nejlépe na místě samém? Máme jim rovnou vyložit naše pravidla podpory?

Odpověď zní ANO. Aby bylo jasno. Scénář Egypta pod vládou islamistů nesmíme bagatelizovat. Musí ho zvažovat diplomaté i bezpečnostní experti, prostě lidé pracující na plánech B. Ale dokud toho o egyptských islamistech, jejich ambicích, schopnostech i domácí podpoře moc nevíme, měli bychom s nimi sami mluvit - a přitom jim hned sdělit limity západní podpory. To je důležité.

Barack Obama říká, že je pro vládní účast nesekulárních složek v Egyptě, ale ty se prý musí demokratizovat. To je sice politicky korektní, ale úplně prázdné klišé. Spočívá-li míra demokracie v reprezentativnosti, v míře zastoupení názorů, je Muslimské bratrstvo demokratizované až až. Vždyť přece odráží postoje slušného dílu Egypťanů. Ve skutečnosti nejde o to, aby se demokratizovalo, ale aby přijalo rozumná pravidla. O tohle tu běží a proto je s nimi třeba hovořit.

Egyptská revoluce má s naším „sametem“ společný jen jásot na ulicích ve chvíli, kdy „to prasklo“. Jinak zatím nic. Kdo tomu nevěří, ať si odpoví na pár otázek: Co se stalo u nás, když se po revoluci rozpadla základní bezpečnostní konstrukce studené války, Varšavská smlouva? Nestalo se vůbec nic, jen jsme vpluli do náruče Západu, respektive jsme po tom toužili. Ale co by se stalo, kdyby se po egyptské revoluci rozpadla základní bezpečnostní konstrukce oblasti, smlouva mezi Egyptem a Izraelem? Nikdo si to raději ani nepředstavuje a preventivně už teď straší vládou islamistů. Už proto je pro Západ důležité, aby paušálně nedělal z Muslimského bratrstva hrozbu, ale raději mu vysvětloval pravidla. V Turecku dal už předem ruce pryč od islamistů a po jejich volebním vítězství se divil, že Turecko vyrazilo vlastní cestou. Nemá tedy smysl malovat pro Egypt jen černé scénáře a pak se vyděsit, když se Muslimské bratrstvo po zářijových volbách skutečně chopí vlády. Tak fungují sebenaplňující se proroctví. Užitečnější je ty scénáře nějak formovat.

Skoro dvě generace Egypťanů a Izraelců nezažily vzájemnou válku, přes třicet let funguje mírová smlouva. Jenže ten mír se opírá o podpis egyptského prezidenta, nikoliv o vůli „arabské ulice“, jak se říká. Bylo by dobré v tomto smyslu Egypt demokratizovat? Myslí to Muslimské bratrstvo vážně, když podle zpráv z médií zvažuje revizi míru s Izraelem? Nevíme, ale co nejdříve bychom se to dozvědět měli. Žít s nespravedlností „Arabská ulice“ se nikdy nesmířila s existencí židovského státu. Pokládá ho za koloniální produkt a vývoz evropských problémů. Jako by národní židovská domovina v Izraeli byla jen výmyslem ideologů, a nikoliv historickou realitou. Závažnější je, že tento postoj podporují i západní levicové elity. Když v červnu 2009 pronesl Barack Obama v Káhiře svou vstřícnou řeč k muslimům, připomněl utrpení holokaustu, ale vůbec se nezmínil o historickém a religiózním právu Židů na svůj kousek světa.

Právě to je třeba říkat emancipujícím se Egypťanům. Mír na Blízkém východě může fungovat jen tehdy, nebude-li sama židovská přítomnost v regionu považována za vetřeleckou. Jistě, když se židovský stát obnovoval po 1800 letech, bylo to doprovázeno nespravedlnostmi. Ale těmi se v regionu může vykazovat kdekdo.

Vezměme si původní křesťanské patriarcháty v Konstantinopoli, Antiochii, Alexandrii a Jeruzalémě. Jak to, že první tři jsou teď v muslimských státech (Turecko, Egypt) a čtvrtý ve státě židovském? Není ztráta arabské suverenity nad Jeruzalémem srovnatelná se ztrátou řecké suverenity nad metropolí východního křesťanství? Nemáme Istanbulu říkat „okupovaná Konstantinopol“ a Anatolii „okupovaná řecká území“?

Ten region je plný historických nespravedlností. Vysvětlujme tedy egyptským islamistům, že ta palestinská, kterou oni považují za unikátní, není zdaleka největší. Izrael zabírá pouhá dvě procenta plochy i populace všech arabských zemí (asi 0,5 procenta plochy i populace zemí muslimských). I kdybychom přistoupili na argument ukradeného území, stojí ta dvě procenta za svatou válku?

Západní představitelé by měli mluvit s egyptskými islamisty. Neměli by je vyučovat demokracii, ale pravidlům. Pokud Bratrstvo přistoupí na ta elementární, zmíněná výše, není důvod, proč egyptskou demokracii nepodpořit.

LN, 15.2.2011

Autor je komentátor LN