Obžaloba by Mubaraka ráda viděla na šibenici. Což je vzhledem k tomu, že nespáchal to, z čeho byl viněn, návrh obludný.

Druhého června 2012 byla sobota. Vstávali jsme brzy, kolem půl páté. O hodinu později ukazoval teploměr 28 stupňů. Jasná obloha a poměrně klidno. Tedy nepříliš větrno.

To vše na břehu Rudého moře. V Egyptě, nedaleko Safagy.

Pamatuji si na ten den, jako by to bylo včera. Zatímco my jsme se chystali k návratu do Evropy, čtyři sta padesát kilometrů severozápadně se připravovala historická událost. Před káhirským soudem stanul exprezident Husní Mubarak a čekal na verdikt.

Ještě než jsme opustili hotelový pokoj a vydali se na letiště, stihl jsem v televizi rozsudek. Doživotí. Štěstí v neštěstí? Svým způsobem ano. Mohli ho odsoudit k smrti, kdyby se soud ztotožnil s názorem obžaloby.

Odsouzen byl za údajný podíl na smrti demonstrantů během revoluce z 25. 1. 2011.

Husní Mubarak

Upřímně: ve skrytu duše jsem nikdy nevěřil tomu, že by Mubarak dal střílet do lidí na Tahríru. Naopak, na rozdíl od jiných vládců, kteří tak či onak čelili lidovému povstání v rámci Arabského jara, si Mubarak zachoval důstojnost hodnou státníka. Vyslyšel přání lidu (byť ne hned – ale vždyť u nás to taky komunisté nevzdali den po zásahu na Národní) a 11. 2. 2011 odstoupil. Neuprchl zbaběle do zahraničí jako tuniský autokrat Ben Ali. Zůstal ve vlasti a odletěl do své vily v Šarm aš Šajchu. Chtěl v klidu dožít doma. V těch zimních dnech, kdy se lámal chleba, mohl mít pocit, že národ je nevděčný. Jeho zklamání se dá pochopit. Sám ale z častých návštěv Egypta vím, že ani on, ani jeho předchůdce Sadat mezi prostými lidmi příliš oblíbení nebyli. O to víc jsme my, kdo ze zahraničí sledujeme blízkovýchodní dění, oceňovali jejich odvahu a vklad k regionálnímu míru.

Mubarak zůstal věrný své zemi – a to se mu stalo stalo osudným. Z vrcholu moci se respektovaný blízkovýchodní politik ocitnul ve vězeňských nemocnicích a čas od času v soudních síních. Na to, že svým dílem přispěl k udržení regionálního míru, se rychle zapomnělo.

V sobotu 29. 11. 2014 se všichni ti, pro něž Mubarak není synonymem pro rohatého s kopyty a oháňkou, dočkali jisté satisfakce. Soudce Kamal zprostil exprezidenta obvinění, že nechal střílet do demonstrantů, a také z neméně absurdného obvnění – z korupce související s exportem egyptského zemního plynu na východ, zejména do Izraele. To totiž více než co jiného připomínalo účelovou kriminalizaci ekonomických a obchodních aktivit.

Zde jen krátké zastavení. Kritici vyčítali egyptské straně, že prodává Izraelcům plyn příliš lacino. Připomenu jen dvě čísla. Zatímco v onom roce 2011, v době, kdy Mubarak končil jako prezident (a začaly teroristické útoky na plynovody na severu Sinaje), Jordánsko kupovalo egyptský zemní plyn za 3 dolary za milion britských tepelných jednotek (MMBtu) a Izraelci v průměru za 4 a půl dolaru. Kdyby Egypt posléze dodávky zcela nepřerušil, čímž se připravil o stabilní příjem, a ceny zůstaly stejné, o prodeji pod cenou, pokud jde o Izrael, by nemohlo být ani řeči. Ještě jedno číslo pro základní orientaci. Od 31. 10. 2014 do 27. 11. 2014 se pohybovala cena zemního plynu v rozmezí od 3,87 do 4,47 USD/MMBtu.

Pikantní na tom je, že utažení kohoutků na trase El Ariš – Aškelon zintenzivnilo izraelské snahy o větší soběstačnost. Nová naleziště ve východním Středomoří jsou odpovědí na tyto snahy, přičemž v poslední době se hovoří o tom, že se směr toku plynu v potrubí obrátí – z Izraele do Egypta. Je to zatím hudba vzdálenější budocnosti, nicméně o ledasčem to celé vypovídá.

Leč zpět k Mubarakovi. Exprezident se vždycky hájil tím, že rozkaz ke střelbě do lidí nevydal. Poněkud cynicky řečeno ani nemusel. V každé revoluci, jejíž součástí jsou masové protesty, hrozí, že někteří její aktivní účastníci, dlužno dodat, že na obou stranách, mohou přinést oběť nejvyšší. Bylo tomu tak i během protimubarakovské revolty 2011. Přitom viníkem krveprolití nemusí být nutně prezident. Ostatně po svržení Mursího na začátku července 2013 bylo během pouličních nepokojů vyvolaných islamistickými „kontrarevolucionáři“ zabito víc lidí než v roce 2011 – a hnal někdo k odpovědnosti prozatímního prezidenta Mansúra nebo šéfa „pučistů“ Sisiho? Nikoli.

Sobotní osvobozující rozsudek vnímám jako jednu z nemnoha dobrých zpráv, které se na zpravodajských serverech v poslední době objevily. Kromě jiného také v širším kontextu toho, co se v Egyptě dělo nejen za Mubaraka, ale především po něm.