Volá-li dnes většina světa po takzvaném dvoustátním řešení konfliktu mezi Izraelem a palestinskými Araby, pak se musíme zeptat, proč takové řešení nebylo dávno uvedeno v život?

Ale opravdu nebylo? Právě že bylo. Jenom se k tomu dnes téměř nikdo nehlásí, protože se to politicky nehodí do krámu. Existuje-li dnes židovský palestinský stát Izrael (ne, neošívejte se: židovský stát ustavený na území bývalého britského mandátu Palestina), pak by jistě bylo fér, kdyby existoval také arabský palestinský stát. Neboť takové bylo rozhodnutí OSN z listopadu 1947 v souvislosti s ukončením britského mandátu v Palestině v květnu následujícího roku. (Samotný mandát nebyla nějaká britská imperialistická svévole, nýbrž Palestina byla dočasně svěřena Spojenému království z rozhodnutí Společnosti národů, po jejím zániku pak Organizace spojených národů.)

Stát pro palestinské Araby vznikl

Jak oba národy s možností vytvořit vlastní stát naložily? Zcela protichůdně. Židé se jí chopili a 14. května 1948 vyhlásili Stát Izrael. Arabové - kteří od samého počátku myšlenku, že by v Palestině měl existovat také židovský stát odmítli - se naproti tomu chopili zbraní a na Izrael v okamžiku jeho zrodu zaútočili. Nejen Arabové palestinští v rámci Arabské osvobozenecké armády spolu s dobrovolníky z dalších zemí, ale především armády okolních i vzdálenějších arabských zemí (Egypt, Transjordánsko, Sýrie, Libanon, Irák). Od toho okamžiku nerozhodovala o teritoriálních otázkách příslušná rezoluce Valného shromáždění OSN o rozdělení Palestiny, ale výsledek války. Pro arabské agresory dopadla katastrofálně: vojenskou porážkou. Konflikt skončil v roce 1949 postupným podepsáním příměří mezi Izraelem a Egyptem, Libanonem, Transjordánskem a Sýrií (nikoli ale s Irákem). Příměří stanovilo hraniční linie (ne definitivní hranice), přičemž palestinští Arabové měli po jeho podepsání k dispozici přesně to území, které si dnes nárokují: Judeu a Samaří (Západní břeh), východní Jeruzalém a Pásmo Gazy. Na tomto teritoriu po prohrané válce – vojenské řešení zvolili oni, nikoli Izrael – mohli ustavit nezávislý arabský palestinský stát. Mohli, ale rozhodli se jinak.

Arabská reprezentace v Judeji, Samaří a východním Jeruzalémě ještě v závěru roku 1948 rozhodla, že spojí svůj osud s Transjordánskem. Tamního krále požádala, aby se stal jejich panovníkem. Následně Transjordánsko připojilo Judeu, Samaří a východní Jeruzalém (tato území zůstala po skončení války v roce 1949 pod jeho kontrolou) ke své monarchii a vznikl nový státní útvar, Jordánské království. Jeho občany se nově stali palestinští Arabové z Judeje, Samaří a východního Jeruzaléma. Čili: státem palestinských Arabů je z jejich vlastního rozhodnutí Jordánsko. Arabové z Judeje a Samaří a východního Jeruzaléma se stali plnoprávnými občany nového státu, obdrželi jordánský pas, mohli volit a být voleni do ammánského parlamentu, v jordánské vládě měli ministry, dokonce i premiéry, ve státní správě vysoké úředníky a diplomaty a tak podobně.

Naproti tomu v Pásmu Gazy, které zůstalo po skončení války (1949) pod správou Egypta, vznikla konkurenční Celopalestinská vláda, de facto loutka káhirského režimu. Reálnou pravomoc neměla a v roce 1959 ji egyptský prezident (přesněji prezident tehdejší egyptsko-syrské federace známé jako Sjednocená arabská republika) Násir dekretem rozpustil.

Po červnu 1967

V důsledku Šestidenní války, kterou Arabové prohráli, došlo k posunu stávajících hraničních linií. Teritoriálním ziskem Izraele byla Judea a Samaří, východní Jeruzalém(tedy části Jordánska) a Pásmo Gazy (Golanské výšiny nechme stranou, vztah se Sýrií neřešíme). S výjimkou východního Jeruzaléma, který sjednotil se svým stávajícím hlavním městem, západní částí Jeruzaléma, zbývající získaná území, tedy Judeu se Samařím a Pásmo Gazy, Izrael neanektoval, ale definuje je jako sporná území, jejichž konečný status vyplyne z jednání mezi ním a reprezentací palestinských Arabů. Dlužno dodat, že model sto procent Judeje se Samařím a 100 procent Pásma Gazy pro Araby a nula procent pro Židy, jak jej prosazuje většina mezinárodního společenství, je pouze jednou z možných variant, která navíc není v souladu s mezinárodním právem; to už po první světové válce garantovalo Židům nárok na národní domovinu na celém území mandátní Palestiny. Stranou nechme, že původně bylo do mandátního teritoria zahrnuto i Transjordánsko a držme se toho, že mandátní Palestina je tvořena územím „od řeky (Jordánu) k moři (Středozemnímu)“.

Protiizraelské dobrodružství známé jako Šestidenní válka se Arabům, v případě tématu tohoto článku Jordáncům, geograficky vymstilo. Jordánci prohráli a přišli o Judeu a Samaří (dle jejich terminologie o Západní břeh), stejně tak jako o východní Jeruzalém. V roce 1988 se sice Jordánsko těchto svých bývalých území oficiálně vzdalo, a to podle svého prohlášení ve prospěch palestinských Arabů, ale tento akt měl dva problematické aspekty. Jednak Judea a Samaří byly pod vojenskou správou Izraele a nad východním Jeruzalémem měl suverenitu Izrael jako nad svým hlavním městem (Jordánsko tedy „darovalo“ palestinským Arabům něco, co mu de facto reálně už nepatřilo), jednak v Ammánu nevzali v úvahu skutečnost, že podle mezinárodních ujednání, která nikdo nezrušil, je Judea i s Jeruzalémem a Samaří součástí národní židovské domoviny. Nelze tedy dávat někomu něco, co patří také někomu jinému. Právě uvedené lze popsat také tak, že transjordánsko-palestinský stát (Jordánsko) kvůli tomu, že se v červnu 1967 připojil k válce proti Izraeli a tu prohrál přišel o část svého území, které naopak získal vítěz, tedy Izrael. (Tak jako poražené Německo přišlo o část svého území po druhé světové válce, kterou rozpoutalo. Volá dnes někdo po návratu k předválečným hranicím Německa?)

Všichni ti, kdo usilují o ustavení státu Palestina v Judeji, Samaří a Pásmu Gazy s hlavním městem východním Jeruzalémem si tedy zjevně neuvědomují, že by to byl už druhý stát pro palestinské Araby. Tím prvním je, jak vysvětleno, Jordánsko. To ale není jediný důvod, proč je dnes nutné dvoustátní řešení odmítnout. Palestinští Arabové pochopili, stejně jako předtím egyptský prezident Sadat a později jordánský král Husajn, že Izrael silou zlikvidovat nelze a přistoupili na to, co desetiletí odmítali. S existencí Izraele v bývalé mandátní Palestině se smířili a začali s ním vyjednávat. O mírovém narovnání konfliktu.

Nesplněný slib

Předtím, než bylo možné zahájit jakákoli jednání mezi Izraelem a palestinskými Araby, bylo nutné, aby byly splněny tři podmínky. Prezentovány byly v září 1993. Šéf Palestinské osvobozenecké organizace Jásir Arafat se zavázal k uznání Izraele a ke zřeknutí se teroru. Oplátkou izraelský premiér Jicchak Rabin sdělil, že Izrael se rozhodl uznat Palestinskou osvobozeneckou organizaci jako zástupce palestinského lidu a zahájit s ní mírová jednání. Ta pak skutečně začala a výsledkem jsou Dohody z Oslo, na jejichž základě byla Judea a Samaří rozdělena do tří oblastí (A pod správou palestinských Arabů, C pod správou Izraele a B pod smíšenou správou) a vznikla Palestinská národní správa (autonomie).

Zde je nutné říci to nejpodstatnější. Aby mohl mírový smysluplně pokračovat, musí platit, že definitivě ustane protiizraelský teror. K tomu se PLO zavázala, za tento slib dostala autonomii, ale nikdy tento závazek nesplnila. Izraelci byli vraždění před Dohodami z Oslo i po nich (II. intifáda) a vrcholem byl masakr ze 7. října 2023. Je přitom naprosto nepodstatné, že ne všechny teroristické útoky spáchali zločinci spojení se stranou Fatah (nejvýznamnější frakce v rámci Palestinské osvobozenecké organizace) – v tom smyslu, že Fatah za všechny nemůže. Naopak důležité je to v rámci kontroverze kolem vzniku státu Palestina. Protože to, co se stalo v Pásmu Gazy v období po jednostranném stažení Izraele (2005), může se znovu opakovat v judsko-samařském regionu (na Západním břehu) ve státu Palestina, pakliže by byl ustaven. Ve volbách do legislativního sněmu Palestinskoarabské autonomie konaných v roce 2006 zvítězilo teroristické hnutí Hamás, které v následujícím roce násilím (po vnitropalestinské občanské válce) usurpovalo v Pásmu Gazy moc, čímž vzniklo v dvojvládí: v Judeji a Samaří vládne na území autonomie Fatah, v Pásmu Gazy Hamás. Co následovalo, máme v živé paměti. Eskalace teroristické agrese proti Izraeli, tisíce raket zacílených na izraelské území, stavba útočných tunelů, jejichž prostřednictvím pronikali teroristé do izraelského pohraničí, útoky minometnými střelami proti autobusům, civilním domům a jednotlivců v Izraeli. To vše vyvrcholilo již zmíněným masakrem ze 7. října 2023. Představě, že by se Izrael v oblasti Judeje a Samaří stáhl na linii z období 1949-1967, vyklidil všechny židovské komunity a na tomto území byl vyhlášen suverénní stát Palestina, v němž by v demokratických volbách opět zvítězili teroristé, případně se tam pod vládou Fatahu a za pomoci Íránu významně etablovali, může fandit jen ten, kdo si přeje jediné: likvidaci židovského státu, v lepším případě aby izraelské obyvatelstvo v sousedství Judeje a Samaří zažívalo stejné peklo jako za více než půldruhého desetiletí lidé žijící v sousedství Pásma Gazy (a také v sousedství libanonských hranic v době, kdy na jihu Libanonu operovali teroristé Hizballáhu, rovněž sponzorovaní Íránem).

Existenční riziko

Vznik nezávislého státu Palestina by po Izrael představoval existenční bezpečnostní riziko, stal by se tím, čím po roce 2005 Pásmo Gazy – velkou teroristickou základnou. S poukazem na to, že velká města (Jeruzalém, Tel Aviv, Haifa) a populační centra (oblast Guš Dan), Ben Gurionovo mezinárodní letiště a další hustě osídlené oblasti jsou z Judeje a Samaří doslova na dostřel. Zkušenost z Pásma Gazy po izraelském stažení je varující: Arabové v Pásmu dostali jedinečnou příležitost, by své věci spravovali sami a usilovali o prosperitu enklávy. Jejich vedení, zvolené v demokratických volbách obyvateli Pásma, preferovalo jinou politiku. Vyústila v masakr a dodnes trvající válku. Opakování něčeho takového nemůže připustit žádná izraelská vláda. Bez ohledu na to, jak velká většina světa dvoustátnímu řešení po 7. říjnu 2023 tleská. Je to vize zcela pošetilá, protože i kdyby na ni – čistě teoreticky - Izrael přistoupil, po prvním agresivním útoku Palestiny by byla izraelská armáda nucena území opět obsadit - a historie by se opakovala.

Dnes dvoustátní model nepředstavuje řešení konfliktu. Co tedy? Žádný druhý palestinský arabský stát, ale toliko arabská autonomie. V Judeji a Samaří a v Pásmu Gazy. Ovšem bez teroristů, což znamená likvidaci Hamásu, Palestinského islámského džihádu, teroristických formací spojených s Fatahem (Brigády mučedníků al Aksá) a dalších menších skupin. Pomůže v tom svět Izraeli tím, že eliminaci teroristů reálně a smysluplně podpoří? A status Judeje a Samaří? Izrael by měl oba historické regiony anektovat (arabská autonomie by tedy fungovala v rámci Státu Izrael, který by zajišťoval celou oblast z hlediska bezpečnosti). A Pásmo Gazy? Nevěřím v Trumpovu vizi o americké středomořské riviéře, kdy její součástí má být transfer Gazanů jinam. Smysluplnější by bylo, kdyby mírové sbory umírněných arabských států garantovaly bezpečnost Pásma a tyto státy v enklávě investovaly (třeba i ve spolupráci s USA a dalšími zeměmi Západu) v rámci poválečné rekonstrukce – můžeme to nazvat obdobou Marshallova plánu. To by bylo pro obyvatele Pásmo rozhodně užitečnější než nerealistické představy o jejich přemístění jinam, na což většina Gazanů, ale hlavně žádný arabský stát nikdy nepřistoupí.

Že je to celé z větší části iluze? Ne větší než představa, že ustavení palestinského arabského státu přinese do regionu mír. Nutit Izrael k souhlasu s jeho ustavením je podobné, jako tlačit na pastýře, aby kývl na nápad, že vedle jeho ohrady s ovcemi bude vybudován výběh pro smečku hladových vlků.

Psáno exkluzivně pro Neviditelného psa.