Uvažovali jste někdy nad otázkou, proč OSN při prosazování tzv. dvoustátního řešení netrvá na svém původním plánu z roku 1947 na rozdělení mandátní Palestiny?

A proč striktně nevyžaduje zmezinárodnění Jeruzaléma a jeho okolí včetně Betléma? I to bylo součástí onoho plánu.

Je tomu tak proto, že něco takového by bylo absolutně nerealistické. Oživování dítěte, které se narodilo neduživé a zemřelo nedlouho po porodu. Volá-li dnes OSN po dvoustátním řešení, tedy po existenci dvou států na teritoriu historické Palestiny, pak se musíme ptát, v jakých hranicích?

Odpověď známe. Nemá to být v hranicích stanovených v jejím plánu z roku 1947, ale v těch, které vznikly po agresi proti Izraeli a porážce Arabů během první války v oblasti (1948/1949). Čili: OSN se zřekla vlastního plánu a přijala NOVOU REALITU. Jinými slovy akceptovala územní změny na základě výsledků VÁLKY, ačkoli ta samá OSN bude do omrzení opakovat, že získání území silou je nepřípustné.

Válkou 1948/1949 se v historické Palestině zásadně změnily hranice. V souladu s plánem OSN vznikl židovský stát (Izrael). Jeho hranice ovšem neurčil (na konci války už mrtvý) plán OSN, nýbrž linie vycházející z dohod o příměří [1] podepsaných postupně s Egyptem, Libanonem, Zajordánskem a Sýrii. Na teritoriu, které bylo po válce k dispozici pro arabský palestinský státní útvar nic takového nevzniklo. Místo toho si toto území mezi sebe rozdělily Zajordánsko (Západní břeh a jeruzalémské Staré město) a Egypt (Pásmo Gazy). Hranice Zajordánska se posunuly výrazně na západ, monarchie si pro sebe „ukrojila“ část historické Palestiny a přejmenovala se na Jordánsko. S tím, že palestinští Arabové na Západním břehu a ve Starém městě jeruzalémském se stali jejími plnoprávnými občany.

Egypt sice Pásmo Gazy přímo neanektoval, ale de facto okupoval až do války z června 1967. V Gaze byla sice v září 1948 vyhlášena Celopalestinská vláda [2], která si nárokovala kontrolu nad celou historickou Palestinou, ve skutečnosti šlo o loutkové těleso bez reálné moci plně závislé na Egyptu. Po třech měsících se přesunula do Káhiry a v roce 1953 byla formálně rozpuštěna; ponechán byl pouze její předseda jako zástupce palestinských Arabů a reprezentant tzv. Celopalestinského protektorátu [3]. Nedlouho po přechodném sjednocení Egypta a Sýrie (1958) byla v roce 1959 dekretem egyptského prezidenta Násira Celopalestinská vláda definitivně zrušena.

Na mapě historické Palestiny existovala tedy v období od podepsání příměří mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy v roce 1949 do června 1967 následující teritoriální realita, kterou lze najít v dobových zeměpisných atlasech: Izrael s hlavním městem západním Jeruzalémem, Jordánsko zahrnující bývalé zajordánské území, Západní břeh a východní Jeruzalém, a Egypt ovládající Pásmo Gazy. Nenacházíme zde žádný samostatný arabský palestinský stát, ať už by se jmenoval jakkoli, a to z triviálního důvodu: nebyl ustaven. Nikoli vinou Izraele, ale z rozhodnutí samotných Arabů. Možnost takový útvar vytvořit měli od roku 1948 do června 1967. Že ji nevyužili je pouze a jenom jejich věc, jejich volba, jejich politika.

Právě uvedenu realitu mezinárodní společenství uznalo a respektovalo a v této podobě Blízký východ fungoval do šestidenní války. Z té Izrael jako bránící se stát, který čelil arabském pokusu o expanzi, vyšel opět vítězně – a zákonitě se tak vytvořila další realita. Izrael získal celý Západní břeh, jeruzalémské Staré město a celé Pásmo Gazy. Na rozdíl od počinu Zajordánska z doby po skončení války 1948/1949 Západní břeh neanektoval, stejně tak neanektoval Pásmo Gazy. Přistoupil pouze ke sjednocení obou částí Jeruzaléma, odvěké politické a duchovní metropole židovského (izraelského) národa. A zde jsme u jednoho z mnoha příkladů dvojího metru OSN a její pokrytecké politiky. Zatímco předchozí realitu (anexi východního Jeruzaléma Zajordánskem) Spojené národy respektovaly, třebaže Zajordánsko nemělo s Jeruzalémem teritoriálně ani jinak nic společného, realitu vytvořenou Izraelem, osvobození a znovusjednocení jeho historického hlavního města, respektovat odmítá.

Všichni, kdo trvají na dvoustátním řešení v té podobně, jak je prezentována – Izrael v hranicích z let 1949-1967 a arabský palestinský stát na Západním břehu, Pásmu Gazy a s hlavním městem východním Jeruzalémem – vlastně říkají, že existuje toliko jedná správná realita, a to ta, která se vytvořila po první arabsko-izraelské válce 1948/1949. Jako kdyby se tehdy zastavil čas a vývoj a neexistovaly žádné další války a z nich vyplývající změny. To ale neodpovídá skutečnosti. Po šestidenní válce nastala nová realita, po odchodu Izraele z Pásma Gazy následovala opět nová realita, novou realitou jsou i mírové smlouvy Izrael – Egypt a Izrael - Jordánsko a koneckonců i mírový proces z Oslo a ustavení Palestinské národní správy. Ustrnout na jedné a vývojem překonané realitě a domnívat se, že na jejím základě je možné vybudovat mír – a ignorovat reality, které vývoj přinesl později – je projevem politické krátkozrakosti a neprozíravosti.

OSN má dvě možnosti. Nekompromisně prosazovat plán na rozdělení Palestiny z roku 1947, což je, jak již řečeno, zcela mimo realitu (a OSN to bezpochyby chápe, tak politicky zaslepená většinově není), anebo férově přiznat, že vývoj v oblasti od konce 40. let přinášel nové a nové skutečnosti a ty je třeba zahrnout do snahy o komplexní řešení izraelsko-arabského konfliktu na území historické Palestiny.

Dvoustátní řešení v představě Arabů, kterou podporuje obrovská část mezinárodního společenství, je vyklizení Západního břehu Izraelem a jeho stažení na hranici linie příměří, jak platila do šestidenní války (5.-10. června 1967). Na tomto území by pak byl vyhlášen (vedle Pásma Gazy a východního Jeruzaléma) nezávislý Stát Palestina. Na základě hrůzné zkušenosti s tím, co následovalo po stažení Izraele z Pásma Gazy v roce 2005 a vyvrcholilo barbarským masakrem loni 7. října se každý normálně uvažující člověk musí ptát, co by se asi dělo, kdyby Hamas vládl nejen v Pásmu Gazy, ale i na Západním břehu. Jak by s dostal k moci? Jednoduše: vyhrál by volby. Můžeme namítnout, zda by Fatah předsedy autonomie Mahmúda Abbáse byl ochoten teroristům moc přepustit. Odpověď? Ano, byl. V sobotu 27. ledna to uvedl vysoký představitel Palestinské autonomie na Západním břehu, mluvčí předsedy Abbáse a místopředseda vlády samosprávy Abu Nabil Rudeineh v rozhovoru pro saúdskou televizi Al Arabiya [4]. Z jeho vyjádření je zřejmě, že Abbás by v případě, že by Hamas volby vyhrál, předal teroristickému hnutí moc právě tak, jak to udělal v roce 2006.

Ostatně: jinou možnost by ani neměl, pakliže by Hamas kandidoval v demokratických volbách a vyhrál. A o to vlastně jde, že v palestinské společnosti se mohou volebního klání zúčastnit i teroristé. Tím se legálně dostanou k moci a mohou jako vládnoucí síla provozovat vražedný protiizraelský teror. Vítězství Hamasu v nezávislém Státu Palestina, nota bene s Íránem za zády, by pro Izrael představovalo smrtelné nebezpečí: nehajitelnou hranici vystavenou teroristickým útokům a raketové agresi vedené už ne pouze z Pásma Gazy, ale i ze Západního břehu. K tomu musíme vzít do úvahy další po zuby ozbrojenou teroristickou formaci na severu – Hizballáh v Libanonu. Žádný stát na světě by na tento druh ohrožení nikdy dobrovolně nepřistoupil. Tak proč to mezinárodní společenství chce po Izraeli?

ODKAZY

[1] https://www.gov.il/en/departments/general/the-armistice-agreements

[2] https://en.wikipedia.org/wiki/All-Palestine_Government

[3] https://en.wikipedia.org/wiki/All-Palestine_Protectorate

[4] https://www.timesofisrael.com/pa-official-if-hamas-were-to-win-elections-wed-hand-it-the-government/