Při útoku na Francii v květnu 1940 Hitlerův rozkaz zastavil německá vojska před Dunkerque. Dočasné zastavení německého postupu umožnilo evakuaci obklíčené britské armády (operace Dynamo). Celkem se takto zachránilo 338 000 mužů, z toho 198 000 Britů, 110 000 Francouzů a asi 30 000 dalších spojenců. Tito muži pak představovali významnou posilu v nadcházející bitvě o Británii i v dalších válečných operacích, které Británie vedla.

Zdroj: Odkaz

Hitlerův rozkaz byl vydán 24. května, v době, kdy jižní křídlo německé armády odřízlo spojenecká vojska od základen ve Francii a jeho hroty při postupu podél pobřeží Atlantického oceánu dosáhly města Gravelines, ležícího jen 20 km od Dunkerque. Šlo o přímé Hitlerovo rozhodnutí, které patří k nejdiskutovanějším momentům Druhé světové války. Historici obvykle udávají následující důvody (nebo jejich kombinaci):

1. Vyčerpanost německé armády po rychlém průchodu severní Francií. Je pravda, že němečtí vojáci byli velmi unavení, protože při průlomu do Francie přes Ardeny neměli čas na spánek a tuto zátěž řešili mimo jiné užíváním pervitinu. Na druhou stranu není známo, že by Hitler při svých rozhodnutích bral ohledy na zatížení vojáků. Někdy se uvádí i logistické vyčerpání a potřeba oprav vojenské techniky. Ani tento důvod nemůže být zásadní, takto neuvažuje velitel armády, která dokončuje úspěšný útok.
2. Obavy z terénu v okolí Dunkerque. Tato oblast je protkaná kanály a potenciálně bažinatá, což představuje značnou překážku pro těžkou vojenskou techniku. Němci potřebovali tanky pro tažení na Paříž a obsazení zbytku Francie a nechtěli riskovat jejich ztrátu. Tyto obavy znějí na první pohled logicky, avšak v době vydání osudného Hitlerova rozkazu to byly jen teoretické námitky. Jestliže francouzské a britské oddíly mohly takto strukturovanou krajinou ustupovat, pak je německá armáda mohla po stejných cestách pronásledovat. Německá armáda byla podstatně lépe organizována, takže se případným neprůchodným lokalitám mohla vyhnout a postupovat jinými směry.
3. Nedůvěra k příliš rychlému postupu německé armády a obavy ze spojeneckého protiútoku. Tato nedůvěra se reálně projevila příkazem německého velení pozastavit útok v polovině průchodu severní Francií, při překonávání řeky Meuse, dne 14. května. Tehdy se generálu Guderianovi podařilo vyvzdorovat povolení k rozšíření německého předmostí, a německý útok tedy mohl pokračovat. O deset dní později, když německá vojska dosáhla pobřeží Atlantiku a dokončovala obklíčení francouzských a britských invazních jednotek, však již obavy o výsledek bojů neměly opodstatnění.
4. Snaha dosáhnout dohody s Velkou Británií. Hitler netoužil po obsazení Británie, místo toho preferoval smírčí řešení, aby si uvolnil ruce pro invazi na východ. Spekuluje se proto o tom, že Hitler nechtěl u Dunkerque zničit britskou armádu, aby nevyvolal zbytečné nepřátelství a mohl s Británií snáze vyjednat rozdělení sfér vlivu. Tyto úvahy jsou hodně akademické a málo reálné. Kdyby chtěl Hitler skutečně dosáhnout dohody s Británií prostřednictvím nějakého velkorysého gesta, pak by nejlepší strategií bylo donutit britská vojska, aby se vzdala, a pak jim milostivě nabídnout svobodu výměnou za příslib spojenectví. Hitler však nechal britská vojska bombardovat Göringovým letectvem, což určitě nebylo vstřícné gesto.
5. Němci netušili, že Britové chystají evakuaci svých vojáků v tak velkém rozsahu, jak se nakonec uskutečnila, a proto oslabili razanci svého útoku. Toto není dostatečný důvod k utlumení úspěšné vojenské operace v její závěrečné fázi. Ostatně ve skutečnosti přece nešlo o utlumení útoku, nýbrž jen o změnu ve způsobu útočení: místo pozemní armády měla destrukci francouzských a britských sil provést Luftwaffe.

Co tedy bylo skutečným důvodem pro zastavení úspěšně vedeného německého tankového útoku? Podle mého názoru je nutné hledat vysvětlení v Hitlerově psychologii.

Pro Hitlera i pro celý německý národ byla válka s Francií extrémně emocionálně významná. Hitler sám bojoval proti Francouzům za 1. světové války a velmi dobře si pamatoval, jak se tehdy Němcům nepodařilo překonat linii zákopů ani za cenu velikých ztrát. Boje mezi Německem a Francií o dominanci v Evropě byly vedeny se střídavým štěstím už po dvě generace, od prusko-francouzské války v letech 1870-1871. Pro Hitlera i pro celý německý národ proto muselo být rychlé a drtivé vítězství německé armády v roce 1940 doslova opojným zážitkem.

Pro Hitlerovu ješitnost ovšem nebylo přijatelné, aby zásluha za vítězství připadla armádě. Armáda měla v Německu tradičně velmi silný politický vliv a Hitler nechtěl připustit posílení tohoto vlivu. Jeho osobní moc byla založena na existenci NSDAP a na armádu pohlížel – celkem oprávněně – jako na svého politického rivala. Proto se jeví jako logické, že ve chvíli, kdy se vítězství Německa zdálo již jisté, nechal zastavit tanky a svěřil dokončení útoku Göringovi. Göring byl jeho oddaný stranický stoupenec a dokončení vojenské operace jeho letectvem by přineslo slávu NSDAP.

Domnívám se tedy, že Hitlerovo rozhodnutí o zastavení pozemního útoku nebylo způsobeno Göringovým přemlouváním. Ostatně Hitler se vždy rozhodoval samostatně a nenechával se vmanévrovat do situací, které se příčily jeho vůli. Možná se vše odehrálo obráceně. Lze si představit, že Hitler vybídl Göringa, aby zničení spojeneckých armád provedl on, a své rozhodnutí pak před veřejností zamaskoval hranými obavami před bažinatým terénem nebo strachem ze spojeneckého protiútoku. Jestli se vše odehrálo takto, pak je také snáze pochopitelné, proč Göring nebyl obviněn ze selhání, a naopak mu byla svěřena rozhodující úloha v následné bitvě o Británii.

Vcelku jde o ukázku případu, kdy výsledky válečných střetů nejsou rozhodovány vojenskými příčinami, ale politickými ohledy. Všechno už je to dávná minulost, přesto však neškodí o ní přemýšlet. Vždyť způsob uvažování mocných mužů je pořád stejný a z dávného příběhu si můžeme vzít poučení i dnes.