Po té, co dvaadvacet lidí - z nichž většina byla mladé dívky.- bylo vyhozeno do povětří sebevražedným atentátníkem na koncertě Ariany Grande v britské Manchester Areně v roce 2017, reakce, která bylo veřejnosti prezentována médii a dalšími, byla píseň skupiny Oasis - „Don´t Look Back in Anger“ (Nedívej se zpět v hněvu). .Jako by poté, co dvaadvaceti mladým lidem rozmetala těla bomba s hřebíky a kuličkovými ložisky, bylo důležité se prostě nezlobit. Ale proč? Pokud by vás vražda mladých žen za takový zločin, že byly na koncertě, neměla rozzlobit, tak co by vás mělo? (str. xxi-xxii)

A pak přišel 7. říjen a mezi Židy v Izraeli a po celém světě se rozšířily pochybnosti. Co když nejsme v bezpečí ani v Izraeli? (str. 39)

Pokud do vaší země vtrhne nepřítel, zavraždí vaše občany, znásilní ženy na hudebním festivalu a odvede stovky vašich občanů do zajetí, jaká je „přiměřená“ reakce? Mělo by být Izraeli umožněno ukončit konflikt, když by zabil přesně stejný počet mužů, žen a dětí, jako ten den zabil Hamás? Nebo znásilnil přesně stejný počet žen? Nebo unesl přesně stejný počet nevinných civilistů z jejich domovů a pak je držel v podzemních tunelech? Jistěže ne. (str. 97)

Proč se to stalo? Proč se zdá, že svět nesoucítí s oběťmi masakrů, nýbrž s pachateli? Proč se zdálo, že celý svět vnímá tento konflikt tak obrácený vzhůru nohama? (str.120)

V roce 2005, kdy Izrael stáhl všechny Židy z Gazy, žilo v pásmu asi 1,3 milionu obyvatel. V roce 2023 to bylo již přes 2 miliony. To by z něj činilo první koncentrační tábor v historii, v němž počet obyvatel skutečně vzrostl. V Osvětimi ve 40. letech 20. století žádný populační boom nebyl. (str. 165)

Do začátku války v roce 2023 udělalo mezinárodní společenství z každého vůdce Hamásu miliardáře. Podle odhadů měli Ismáíl Haníja, Moussa Abu Marzouk a Chálid Maš’al dohromady majetek v hodnotě přibližně 11 miliard dolarů. Zatímco tvrdili, že jejich lidé žijí v chudobou sužovaném koncentračním táboře, tito vůdci žili v luxusních hotelech a penthousech v Kataru. (str.169)

Ve skutečnosti byla síť podzemních tunelů, kromě toho, že byla delší než celé londýnské metro, také mnohem propracovanější. V pásmu Gazy Hamás v letech, když byl u moci, vybudoval více než 500 kilometrů tunelů s kolem 6 000 různými vstupy do tunelů. (str.172)

Pokud hledali zbraně, rakety nebo vstupy do tunelů, neprohledávali už hlavní obývací pokoje, kuchyně ani ložnici rodičů. Nyní šli rovnou do dětských pokojů, protože tam se obvykle nacházel vchod do tunelu a zbraně - včetně přímo pod dětskými postýlkami. (str.173)

Otázka, jak má v takovéto situaci bojovat jakákoli armáda, je děsivou hádankou. Jak bojovat s nepřítelem, který vás má k tomu, abyste zranili a zabili jeho vlastní lidi na jeho vlastní straně? Jak to má jakákoli armáda zvládnout aniž by ztratila smysl pro morálku? (str.179)

Bouchnul skleničkou s vodkou o stůl a náhle řekl: „Takže... Iron Dome, železná kopule. Dobrý nápad, nebo špatný?“ Jak jsem mu řekl, byla to otázka, kterou by nikdo mimo Izrael nikdy nepochopil. Kdokoli mimo Izrael by řekl: „Dobrý nápad, samozřejmě“. Ale o to mému příteli nešlo. Co se Izraeli podařilo udělat od stažení z Gazy a ukončení války s Hizballáhem v roce 2006? Za asistence především Spojených států se mu podařilo vytvořit prvotřídní systém, na který byli všichni velmi hrdí, sloužící k sestřelování pravidelně přilétajících raket. Ale možná to vůbec nebyl dobrý nápad? Kdyby New Jersey vypouštělo rakety na New York nepřetržitě po desetiletí, měl by stát New York najít způsob, jak je sestřelit, a naučit se s tím žít? Nebo by měl zlikvidovat jakoukoli infrastrukturu, která je vypouštěla? (str.227)

Sinvár byl zabit v Rafáhu na jihu Gazy, na místě, o kterém viceprezidentka Kamala Harrisová a mnozí další mezinárodní pozorovatelé usilovali, aby sem IDF nevstoupilo. (str.252)

Každé okno každé budovy v dohledu bylo vyskleno výbuchy, včetně oken v této poslední vile. To, co kdysi bývalo příjemným, dokonce luxusním sídlem Gazy, bylo nyní, jako každá jiná budova v dohledu, zasypané sutinami, pokud nebylo rozbořeno úplně. Kam až oko dohlédlo, tam byly důsledky války, kterou Sinvár a Hamás rozpoutali. Našel jsem židli, na které Sinvár seděl ve chvíli své smrti, a posadil se. Na boku byly ještě skvrny od krve. 255

V následujících dnech vyšlo najevo mnoho dalších podrobností, včetně toho, že další dva teroristé, od nichž se Sinvár oddělil, byli jeho tělesní strážci. Jeden z nich pracoval jako učitel a byl zaměstnán u UNRWA. (str. 256)

Kdykoli jsem se na krátkou dobu vrátil do Ameriky nebo Británie, všiml jsem si, jak tyto společnosti, daleko od válečných frontových linií vypadají, jako by je válka přivedla k šílenství. Dokonce i neválečné otázky, které dominovaly veřejné debatě, se zdály být tupé. V Americe byli opět všichni posedlí otázkou, ve kterém dni přesně by již mělo být dovolené potratit dítě. V Británii se zase rozproudila debata o eutanazii a znovu se probíraly tytéž morální otázky. Je tohle opravdu ten nejvyšší bod lidského úsilí a míru, říkal jsem si. Rozhodnout, kdy můžete zabít starého člověka nebo plod? (str. 261)

„Vyber si život“ je jedním z nejdůležitějších přikázání židovského národa. Je to také jedna ze základních hodnot Západu. Oni i my všichni můžeme zvítězit navzdory nepříteli milujícímu smrt. Protože není nic špatného na tom, když člověk tolik miluje život. Je to základ, na němž civilizace může zvítězit. (str. 267)

Murray, D., (2025) On Democracies and Death Cults. Israel, Hamas and the Future of the West. HarperCollinsPublishers. Dublin, Ireland.