15.12.2019 | Svátek má Radana, Radan


DOKUMENT: Dopis Pötteringovi

22.12.2008

Vážený pan

Hans-Gert Pöttering
předseda Evropského parlamentu

V Praze dne 19. prosince 2008

Vážený pane předsedo,

s překvapením jsem zaznamenal, že ani poslanec Daniel Cohn-Bendit ani Vy, ani irský poslanec Brian Crowley nepovažovali do dnešního dne za nutné nebo alespoň za vhodné omluvit se prezidentovi a občanům České republiky za nehorázné chování při audienci na Pražském hradě. Budiž, u Daniela Cohn-Bendita jsem to mohl vzhledem k jeho levicové politické i společenské letoře očekávat, ale přiznám se, pane předsedo, že od konzervativního německého politika jsem přece jen očekával, že jako vedoucí delegace převezme díl odpovědnosti za hlubokou urážku, které se od některých poslanců Evropského parlamentu dostalo nejen našemu prezidentovi, ale i občanům České republiky.

Mezitím se událo mnoho událostí a padlo mnoho pozoruhodných výroků. Snad jste, pane předsedo, zaznamenal několik interview poslance Cohn-Bendita, ve kterých reagoval na můj dopis, který jsem si Vám dovolil zaslat. Pokud by se jeho výroky netýkaly okolností, souvisejících s přijetím delegace předsedů frakcí Evropského parlamentu, kterou jste vedl, nedovolil bych si Vás obtěžovat tímto dalším dopisem. Takto mi však dovolte, abych se vůči některým tvrzením poslance Cohn-Bendita ohradil.

Pominu jeho výrok, že jsem blbec. Je to věcí subjektivního hodnocení a na rozdíl od Cohn-Bendita nebudu novinářům vytrubovat mé hodnocení kuriózní osobnosti tohoto levicového či zeleného poslance. Mohlo by být žalovatelné. Pokud ovšem Cohn-Bendit mínil svým výrokem jen to, že jsem hlupák, protože na rozdíl od něj přicházím na každé zasedání Evropského parlamentu, ale i jeho výborů, frakcí a delegací nepohodlně sešněrován v obleku, v čisté a vyžehlené košili, s čistými botami a s kravatou, jak velí elementární úcta k této instituci, pak má jistě pravdu. Bylo by samozřejmě pohodlnější stejně jako on, revoluční neformál, chodit do sněmovny parlamentu v červených plátěných kalhotách a tričku nebo sportovní košili, v košili, ostatně, již notně znavené, neužívat deodoranty a jiné zbytečné zjemnělosti měšťácké společnosti, mít sešmaťchané a nevyčištěné boty a obtěžovat své kolegy neustálými hlasitými vtípky a pokřiky, které znemožňují soustředění na práci, ale jsou k mému překvapení některými předsedajícími tolerovány. Ale obávám se, že to asi poslanec Cohn-Bendit při svém hodnocení mé osoby neměl na mysli. Ujišťuji Vás, pane předsedo, že to se mne opravdu nedotklo.

Co se mne ale bytostně dotýká a co chci s Vámi sdílet je, že poslanec Cohn-Bendit novinářům vysvětloval, proč nemůže být neomalený vůči hlavě českého státu, jako byl Reinhard Heydrich, protože přece jeho rodiče s ním prchali před nacismem z Německa. Cituji doslova: „Srovnání s Hitlerem nebo Brežněvem není pouze zraňující, ale nevhodné. Mí prarodiče zemřeli v koncentračních táborech.“ Narážel tím na svůj židovský původ. Pominu zde, že jsem jej nesrovnával ani s Hitlerem ani s Brežněvem. Ani jsem z něj nedělal nacistu. Srovnával jsem jen jeho chování na Pražském hradě s hulvátským chováním nacistů, jmenovitě s chováním Reinharda Heydricha. Pane předsedo, ujišťuji Vás, že Žid hulvát se nikterak neliší od křesťana hulváta, od Němce hulváta či německého nacisty hulváta, nebo sovětského komunistického funkcionáře hulváta. Je to prostě jen a jen hulvát, i když je Žid. Židovství nedává poslanci Cohn-Benditovi jakousi automatickou imunitu vůči aroganci. Mimochodem, věta, kterou zahájil svůj rozhovor s prezidentem Václavem Klausem, je téměř do písmene shodná s větou, kterou po příchodu na Pražský hrad užil Reinhard Heydrich vůči prezidentu Emilu Háchovi a je dokumentovaná v publikovaných historických sbornících. Šlo o urážlivé chování vůči hlavě státu a v tomto případě jako omluva panu poslanci žádné židovství nepomůže. A česká veřejnost si dobře pamatuje chování Heydricha i chování sovětské delegace na Pražském hradě a věřím, že si bude stejně pamatovat i tento, v historii třetí, případ. Pane předsedo, také mí prarodiče zahynuli v plynových komorách Osvětimi ze stejného důvodu jako prarodiče Cohn-Bendita. V plynových komorách a krematoriích německých koncentračních táborů bylo zavražděno 27 členů mé rodiny, včetně malých dětí. Nikdy, zdůrazňuji nikdy, bych si nedovolil nějaké nedostatečnosti svého chování omlouvat připomínkou této tragické okolnosti. Pošpinil bych tím jejich svatou památku.

Bohužel jste, pane předsedo, nezasáhl jako vedoucí delegace v okamžiku, kdy se náš prezident republiky ohradil vůči způsobu, kterým si s ním dovolil poslanec Cohn-Bendit jednat. Bylo pro mne překvapením, že konzervativní německý politik může klást loajalitu vůči eurofederalistickému táboru, ať ho reprezentuje kdokoli a jakkoli pochybným způsobem, nad elementární evropské hodnoty, jako je úcta k prezidentovi, minimálně pak alespoň úcta k hostiteli, který vás může, ale také nemusí ve svém sídle přijmout. Pražský hrad zatím ještě není sídelním místem Evropské unie. Je výsadním symbolem české státnosti a věřím, že jím zůstane.

Při čtení záznamu z přijetí delegace, kterou jste vedl, jsem obdivoval stoický klid a nadhled našeho prezidenta. Kdybych byl v tom okamžiku na místě profesora Klause, pak bych se nejen zvedl a opustil bych místnost, ale využil bych i práva, které poskytuje vysoká funkce hlavy státu a nechal bych delegaci vyvést z Pražského hradu příslušníky Hradní stráže. Současně bych požádal příslušné orgány České republiky, aby prohlásily poslance Cohn-Bendita za „persona non grata“ na území České republiky. Ostatně by tak vznikl docela zajímavý nový problém z právně teoretického hlediska, nakolik by takové opatření bylo kompatibilní se Schengenskými dohodami. Václav Klaus však tentokrát, bohužel, projevil neuvěřitelnou trpělivost, a tak si na řešení tohoto právnického problému musíme zřejmě počkat až do příští návštěvy delegace Evropského parlamentu na Pražském hradě.

Méně trpěliví jsou však občané České republiky. V dopisech a elektronické poště, kterou dostávám, vyjadřují názor, že to byla docela užitečná lekce, která české veřejnosti názorně předvedla, jak je ve skutečnosti v Evropské unii vnímána subsidiarita. Někteří mí voliči se ptají, zda takové chování bude standardní normou po schválení nějaké budoucí „Lisabonské smlouvy“, kterou ovšem, po dosavadních zkušenostech s referendy, federalisté tiše přifaří třeba k přístupové smlouvě s Chorvatskem nebo Tureckem či Makedonii, a tímhle chytrým trikem konečně vyřadí z rozhodování přebytečný lid.

Do kampaně, související s návštěvou delegace, kterou jste vedl, se vzápětí, bohužel, zapojil i hyperaktivní francouzský prezident Sarkozy. Kritizoval, pravděpodobně poučen poslancem Cohn-Benditem, že Češi pečlivě nevyvěšují vlajky Evropské unie na veřejných budovách. Jak známo nad Pražským hradem vlaje prezidentská vlajka s nápisem „Pravda vítězí“ a v okrsku Hradu se vyvěšují státní vlajky České republiky. Je pozoruhodné, pane předsedo, jak se zastánci Lisabonské smlouvy vždy neomylně trefují do citlivých míst naší historické paměti. Není to jen arogance vůči hlavě našeho státu na Pražském hradě, na kterou jsme po našich dějinných zkušenostech tak citliví. Teď ještě přidal francouzský prezident poučení, které okamžitě každého obyvatele České republiky vrátilo o několik desítek let zpět a vyplavilo v paměti hořké vzpomínky na ztrátu naší suverenity v tak zvaném táboře míru a socialismu. Patřilo k truchlivé povinnosti obyvatel Československa vyvěšovat po několik desítek let povinně vedle naší státní vlajky také vlajku sovětskou. Nešlo jen o úřední budovy. Vyvěšování sovětské vlajky v každém okně každého bytu se stalo symbolem hlubokého ponížení naší země a jejích občanů. Byla ustavena síť dozoru, v podobě tak zvaných domovních důvěrníků a uličních výborů, která kontrolovala, zda jsou sovětské vlajky vyvěšeny nejen do ulice, ale i v oknech do dvora. Rodina, která tak neučinila, byla okamžitě registrována, udána státní tajné bezpečnosti, její děti nemohly studovat na vysoké škole, rodina nemohla cestovat... A teď, v roce 2008, téměř dvacet let po pádu Berlínské zdi, přichází náhle francouzský prezident s tím, že opět máme vyvěšovat vlajku tentokrát dokonce nikoli nějakého dalšího státu, ale pouhé mezinárodní organizace, jejímiž jsme členy, vedle naší vlajky státní. Teď už se snad český občan může nadít jen toho, že Evropská unie zavede síť svých vlastních domovních důvěrníků, kteří budou naše občany a naše instituce vést k pořádku. Předpokládám, že jako funkcionáři Evropské unie budou mít důvěrníci, na rozdíl od nás, řadových občanů členských států, maximální zdanění včetně poplatků jen 12 %, jako už dnes mají všichni komisaři a všichni další úředníci a zaměstnanci EU.

Mne osobně ovšem požadavek prezidenta Sarkozyho na vyvěšování vlajek Evropské unie vedl k pousmání. Kdysi, ještě před vstupem naší republiky do Evropské unie, se mne jako televizního komentátora divačka zeptala, zda máme nějakou zvláštní výhodu po vstupu do EU. Odpověděl jsem tehdy, že ano. Ušetříme přece spoustu peněz, protože již z doby komunismu máme před každou institucí a na každé úřední budově umístěny vždy dva stožáry na vyvěšování vlajek. A že ten druhý stožár, který zbyl po sovětské vlajce, teď máme výhodně připravený pro případ, že by Evropská unie vynucovala, jako kdysi Sovětský svaz, že musíme vyvěšovat její vlajku. Můj komentář tehdy zesměšňovalo několik horlivých proevropských novinářů. Uplynulo jen pár let a je to tady. Prezident předsedající země Unie peskuje Českou republiku a jejího prezidenta, že nevyvěšují vlajky Evropské unie.

Mimochodem, považuji tuto aktivitu prezidenta Sarkozyho za poněkud zbabělou. Na malou a vzdálenější zemi, Českou republiku, si se svým poučováním troufne, ale přitom z mnoha návštěv Velké Britanie dobře ví, že nad Buckinghamským palácem v Londýně, tedy nad sídlem britské hlavy státu, hrdě vlaje jen Union Jack a žádná vlajka mezinárodní organizace. A že tomu tak bude navždy. Pokud by si jen trochu troufl kritizovat hlavu britského státu, Její Veličenstvo, že nevyvěšuje nad svými institucemi vlajku Evropské unie, pak by riskoval konflikt s ekonomicky a vojensky velmi mocným sousedem a na to je příliš opatrný nebo zbabělý. Česká republika a český prezident jsou naopak snadným terčem. Nemůžeme se, bohužel, vylodit přes kanál nebo uzavřít tunel a přestaneme-li odebírat francouzská vína a sýry, nebude to tak velký problém.

A pak také asi zapomněli poradci prezidenta Sarkozyho upozornit na jinou pro Francouze choulostivou okolnost, že vlajka Evropské unie spolu s hymnou byla z dnes už právně mrtvé Lisabonské smlouvy vyjmuta právě proto, aby se mohlo popřít hlasité „ne“ francouzského lidu v referendu o Evropské ústavě a mohlo se tvrdit, že přece Lisabonská smlouva je něco docela jiného, než jinak sice shodná, ale zamítnutá Ústava a že tedy výsledek francouzského referenda dnes už vlastně neplatí.

Divíte se pak, pane předsedo, že 55 procent občanů naší země je přesvědčeno, že náš parlament má odmítnout Lisabonskou smlouvu? A to byl průzkum respektované agentury STEM proveden ještě před návštěvou Daniela Cohn-Bendita na Pražském hradě a před poučením, kterého se našim občanům dostalo od francouzského prezidenta, že máme vyvěšovat vlajky Evropské unie. Rád bych viděl čísla stejného průzkumu bezprostředně po těchto dvou událostech, z nichž jednu jste měl možnost, jako předseda delegace, zásadním způsobem ovlivnit a druhá bezprostředně z jednání této delegace vyplynula.

To vše jsem si dovolil shrnout v naději, že v české veřejnosti obnovíte důvěru ve standardní normy civilizovaného evropského chování a omluvíte se jí i našemu prezidentovi. Ujišťuji Vás, pane předsedo, že tím získáte u české veřejnosti obrovský respekt a významně přispějete k alespoň částečné obnově prestiže Evropského parlamentu v České republice, tak těžce pošramocené chováním některých poslanců v delegaci, kterou jste vedl. Věřím, pane předsedo, že mi prominete upřímný, otevřený a nediplomatický charakter tohoto dopisu.

V úctě

poslanec Evropského parlamentu a místopředseda politické frakce IND/DEM



DÁRKY PRO BABIČKU: Potěšte ji pod vánočním stromkem něčím originálním
DÁRKY PRO BABIČKU: Potěšte ji pod vánočním stromkem něčím originálním

Ještě vám chybí dárek pro milovanou babičku a přemýšlíte, co jí nadělit pod stromeček? Připravili jsme pro vás malou inspiraci.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.