V neděli 14. června, v den svých 80. narozenin, oznámil prezident Trump, že dohoda s Íránem byla dokončena. 31 minut před půlnocí SELČ na síti Truth Social vítězoslavně napsal: „The Deal with the Islamic Republic of Iran is now complete.“

Bude-li íránský podpis oslavován jako vítězství, nabízí se logická otázka: Co přesně jsme vlastně vyhráli? Tak se ptá na izraelském webu INN Duvi Honig, šéf americké obchodní komory „Orthodox Jewish Chamber of Commerce“. Patří mezi skeptiky, stejně jako autor tohoto textu, a hned v úvodu píše: „Finanční trhy reagovaly pozitivně. Vlády zprávu přivítaly. Diplomaté průlom vychvalovali. Komentátoři okamžitě začali tento vývoj označovat za historický. Člověk by při poslechu všech těch reakcí získal dojem, že konflikt trvající desítky let byl konečně vyřešen.“

Je ale potlesk na místě? Mnohým pozorovatelům to připadá skvělé. Vítězné. Jako kdyby se v byznysu po letech jednání dohodly na sloučení dvě firmy. Jako kdyby bylo oznámeno zasnoubení a všichni stáli ve frontě, aby budoucím novomanželům gratulovali a popřáli hebrejsky mazel tov (hodně štěstí). Honig ale přiznává: „Já si však připadám jako ono dítě, které řeklo, že císař je nahý. Jako dítě, které nyní sedí tiše vzadu ve třídě a klade si otázku, jež by měla být ze všech nejdůležitější: Co vlastně znamená íránský podpis na jednom kusu papíru? Ptám se upřímně, protože mi možná něco nedochází,“ konstatuje a přidává klíčové otazníky: „Vzdává se Írán své ideologie? Přestane označovat Ameriku za »Velkého satana« a Izrael za »Malého satana«? Zříká se podpory teroristických organizací a svých ozbrojených proxy skupin po celém Blízkém východě? Uzná právo Izraele na existenci? Ukončí svůj závazek vyvážet revoluci a rozšiřovat v regionu svůj vliv? Změnil své ideové přesvědčení, které islámský režim definovalo bezmála půl století?“

Pokud jsou odpovědi na tyto otázky záporné, a Honig soudí, že existuje jen málo důkazů o opaku, tak proč se svět chová, jako by bylo dosaženo nějakého historického vítězství? Připomíná, že dlouhá léta označovali politici v obou amerických politických stranách íránský režim za jednu z největších hrozeb pro regionální i globální stabilitu. Sankce byly zavedeny proto, že tvůrci politiky byli přesvědčeni o nedůvěryhodnosti íránského režimu a o nutnosti omezit jeho přístup do mezinárodního finančního systému. Ekonomický tlak byl prezentován jako nezbytný nástroj, protože Teherán opakovaně prezentoval ochotu využívat své zdroje nejen k domácímu rozvoji, ale také k rozšiřování svého vlivu a podpoře skupin nepřátelských vůči USA, Izraeli a mnoha americkým spojencům. Írán léta vyzbrojoval a cvičil Hamás, Hizballáh a húthijské proxy síly, vytvářel na Západě spící buňky a plánoval či se pokoušel provádět atentáty v zemích svobodného světa - to vše s cílem zničit (jeho terminologií) Velkého a Malého satana. Znamená to, že toto vše má být zapomenuto jenom proto, že byl oznámen podpisový ceremoniál dohody USA- Írán?

Honig varovně připomíná: „Podpis neznamená změnu režimu. Dokument neznamená, že se změní ideologie. Diplomatická dohoda není důkazem, že zmizí model chování, kterého jsme byly desetiletí svědky.“ Opakuje mnohokrát ověřenou zkušenost z historie. Vlády podepisují dohody, pakliže věří, že jsou v jejich zájmu. Někdy hledají legitimitu, jindy chtějí snížit ekonomický tlak. A pak jsou případy, kdy potřebují strategický oddechový čas, a tak si ho jednoduše koupí. Čas totiž může být v mezinárodní politice tím nejcennějším aktivem. S ohledem na právě uvedené Honig zdůrazňuje: „Právě proto je pro mě těžké sdílet všeobecné nadšení. Upřímně řečeno, připadá mi jako nepatřičné. Neměli bychom se obávat toho, co se stane příští týden. Měli bychom se obávat toho, co se stane za pět let.“ Tuto myšlenku dále rozvíjí. V tom smyslu, že pokud budou sankce zmírněny nebo zrušeny, může Írán nově získat přístup k miliardám dolarů. Zastánci dohody budou jistě tvrdit, že tyto prostředky mohou zlepšit životní podmínky běžných Íránců. To může být pravda, ale pokud se máme poučit z minulosti, tak právě to s největší pravděpodobností nenastane. Proč? Na základě prosté obecné úvahy: „Jsou to vlády, kdo kontroluje zdroje. Jsou to vlády, kdo určuje priority. A jsou to vlády, kdo rozhoduje o tom, kam budou peníze investovány. Klíčovou otázkou tedy je, zda silnější íránská ekonomika nakonec povede k oslabení režimu, nebo naopak k jeho posílení. Tento rozdíl je zásadní.“ Režim s většími finančními prostředky získává více možností. Získává odolnost. Získává flexibilitu. Získává schopnost posilovat instituce, rozšiřovat kapacity, prohlubovat regionální vliv a lépe odolávat budoucímu tlaku. A je s to vyrábět víc balistických raket, vyzbrojovat své spojence a skrývat své jaderné zbraně.

Autor komentáře v INN se domnívá, že zatímco se většina světa soustředí na páteční (19. 6. 2026) slavnostní podpis dohody, íránští představitelé se mohou zaměřit na to, co přijde potom. „Oni totiž rozumějí politickým cyklům. Vědí, že se americké administrativy střídají, chápou, že prezidenti přicházejí a odcházejí a že politické strategie procházejí určitým vývojem. „Prezident Trump ukázal, že je ochoten postavit se Íránu způsobem, k němuž se mnoho předchozích administrativ zdráhalo přistoupit. Ať už člověk se všemi aspekty jeho přístupu souhlasí, nebo ne, není pochyb o tom, že Teherán pochopil, čemu čelí: takovému tlaku, který není možné ignorovat,“ soudí Honig, nicméně klade důraz na jiný aspekt věci. „Íránští představitelé pochopili ještě něco dalšího. Že žádná administrativa netrvá věčně. A že americký prezident musí odolávat médiím, průzkumům veřejného mínění, kritice veřejnosti i tlakům svého nejbližšího okolí,“ vysvětluje a dovozuje z toho, že Írán neuvažuje v horizontu mediálních cyklů, tj. s ohledem na krátkodobé vlny mediálního zájmu, ale s perspektivou desetiletí. To znamená, že „pokud může získat ekonomické úlevy, znovu se dostat k dalšímu kapitálu, tedy posílit svou ekonomiku při zachování režimu s tím, že jednoduše vyčká na budoucí administrativu, která může být méně konfrontační, proč by právě to nepovažoval za strategický úspěch?“ Takto ale podle Honiga uvažuje málokdo; mnozí analytici považují avizovanou dohodu za vítězství. On sám je ale skeptický: „Obávám se, že jde pouze o přestávku. Jako kdysi v případě Chamberlaina.“ Souhlasí, když zastánci diplomacie tvrdí, že vyjednávání je lepší než válka. „Žádný rozumný člověk by si neměl přát vojenský konflikt. Lidské i ekonomické náklady jsou obrovské. Někdy však musí být zlo vojensky odstraněno, jak se ke smutku celého světa musel naučil i Chamberlain.“

Honig přichází s jasným závěrem: „Diplomacii nelze zaměňovat za vítězství. Dohodu nelze automaticky považovat za úspěch. Podpis dohody nelze automaticky považovat za mír.“ Je tomu tak proto, že trvalý mír vyžaduje mnohem víc než jen slavnostní ceremoniál. Vyžaduje změnu cílů druhé strany, změnu v jejím chování, odpovědnost. A také důkazy, že dosavadní hrozby byly odstraněny. „Pokud se nezmění ideologie, bude pokračovat podpora terorismu, pokud bude přetrvávat nepřátelství vůči USA a dál budou zaznívat výzvy ke zničení Izraele, tedy pokud samotný íránský režim zůstane ve své podstatě nezměněn, pak nelze mít za to, že základní problém byl odstraněn. Konflikt pouze vstoupí do jiné fáze.“ Autor nevylučuje, že dohoda může obsahovat zatím nezveřejněná ustanovení. „Možná existují dostatečně silné kontrolní a vynucovací mechanismy, které zajistí její dodržování. Třeba jsou v ní pojistky, které výrazně snižují budoucí rizika. Pokud ano, rád je přivítám. Rád přijmu ujištění, že moje obavy jsou lidé,“ snaží se Honig na okamžik chytit stébla naděje. Končí ale jako realista: „Dokud mi ale někdo nevysvětlí, jak může podpis změnit povahu režimu, který po desetiletí vyhrožuje Americe, zpochybňuje existenci Izraele – a v poslední době na něj vypouští salvy raket, podporuje terorismus a staví se proti Západu, budu dál klást otázku, která se mi zdá nejdůležitější ze všech: Pokud je íránský podpis oslavován jako vítězství, co přesně jsme vlastně vyhráli?

●

Volně podle webu Israel National News.