USA v minulém století zachránily Evropu hned třikrát. Dvakrát, když vstoupily na evropské půdě do bojů světové války a potřetí tím, že uzbrojily Sovětský svaz a přispěly tak rozhodující měrou k vítězství Západu ve válce studené.

Třikrát tak daly Evropě šanci, aby se v ní rozvíjela demokracie, svobodná společnost a tržní hospodářství. A Evropa pokaždé tuto šanci promarnila. Po První světové válce umožnila nástup nacismu, po té Druhé pak celou její východní část ovládli komunisté, zatímco tu západní se před nimi podařilo právě díky USA uchránit. A svou šanci promarnila Evropa i po vítězství Západu ve válce studené. Znovu ji ovládla ideologie, která si s demokracií a se svobodou zrovna netyká – levicový progresivismus. Důsledkem je likvidace evropského hospodářství pod záminkou „záchrany klimatu“, tržní ekonomiky z titulu „klimatické a sociální spravedlnosti“ a svobody slova z důvodu „boje proti dezinformacím a nenávisti“.

Na rozdíl od předchozích hrozeb nacistických a komunistických, za které si Evropané mohli sami, mají ovšem na rozmachu progresivismu nepopiratelný podíl právě i Spojené státy, odkud byl na starý kontinent z velké části importován. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta však došlo v USA k zásadnímu obratu a za oceánem tak dostal stopku.

K obratu pak logicky došlo i v mezinárodní politice, kdy se z USA začala šířit kritika politiky progresivismu i do jiných zemí světa. Tedy včetně Evropy, kde je vedle Velké Británie její baštou především EU. Nejmarkantněji to tamní administrativa vyjádřila v nedávno zveřejněné Národní bezpečnostní strategii, ve které ji označila za instituci „podkopávající politickou svobodu a suverenitu, migrační politikou měnící kontinent a přinášející konflikty, cenzuru, omezování svobody slova a potlačování politické opozice.“

Z EU podle očekávání zazněly hlasy nesouhlasu a kritiky zasahování USA do vnitřních záležitostí unie. Předseda Evropské rady Antonio Costa například varoval před „…hrozbou zasahování do politického života Evropy“ a dodal, že „Spojené státy nemohou nahradit Evropu v její vizi svobody projevu“. K tomu se mi chce dodat, že podle mne má tato „evropská vize svobody projevu“ jednu vadu – chybí v ní svoboda projevu. Podobnou „sebereflexi“ pak prokázala například šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová, která reagovala mimo jiné tvrzením: „Evropská unie je samou podstatou svobody.“ A podobných reakcí se sešla celá řada. Donald Trump zkrátka nastavil EU zrcadlo a obraz, který v něm evropská vrchnost vidí, je hodně nelichotivý. Zřejmě nikdo z nich nezná úsloví „Nenadávej na zrcadlo, když máš křivá ústa.“

Později pak „přiložil pod kotel“ také náměstek ministra zahraničí USA Christopher Landau, který prohlásil, že „prosazování zelené agendy ze strany nedemokratické EU a vynucování technologických pravidel a cenzury vůči americkým firmám podkopává transatlantickou alianci.“ Dále kritizoval, že evropské státy NATO se chovají jinak jako jeho členové, kdy horují pro „transatlantickou spolupráci jako základní kámen vzájemné bezpečnosti.“ A diametrálně odlišně pak vystupují jako členové EU, když „prosazují nejrůznější agendy, které jsou často naprosto v rozporu se zájmy a bezpečností USA – včetně cenzury, ekonomické sebevraždy, klimatického fanatismu, otevřených hranic a pohrdání národní suverenitou.“

Není zkrátka divu, že USA už dochází s EU trpělivost. Zajišťují jí za peníze amerických daňových poplatníků ochranu a ta, místo, aby se snažila převzít svůj díl odpovědnosti za kolektivní bezpečnost, utrácí peníze za Green Deal, budování „Dobra“ a podobné progresivistické nesmysly. EU tím ohrožuje celou transatlantickou bezpečnostní strukturu, což samozřejmě nemohou USA nechat jen tak a požadují tak změnu jejího kurzu.

Jenomže EU toho není schopna. Stal se z ní byrokratický a obtížně reformovatelný moloch ovládaný nikým nevolenými úředníky. Takže jediným způsobem, jak v dohledné době dosáhnout změny jejího kurzu, je její rozbití. Něco v tomto smyslu ostatně naznačuje i výše zmiňovaná bezpečnostní strategie. Objevila se dokonce zpráva, že USA chtějí z EU odtrhnout čtyři státy a tím zahájit proces jejího rozpadu. Konkrétně má jít o Maďarsko, Polsko, Itálii a překvapivě i Rakousko. Což podle mne napovídá, že je tento „seznam“ nejspíš kachna.

Co by však následovalo, kdyby se USA opravdu demontáž EU podařila? Podle mne by nejspíš vznikla nějaká nová forma evropské spolupráce orientující se především na hospodářskou oblast. Tedy na záležitosti jako je volný pohyb kapitálu a pracovních sil nebo bezcelní obchod. K tomu rozhodně není zapotřebí nějaká Evropská komise a Evropský parlament s rozsáhlými byrokratickými aparáty, ale stačí vícestranná mezistátní smlouva s malou zastřešující institucí poskytující služby servisního charakteru. Prostě takové EHS II. Unijní firmy by se osvobodily od své byrokratické zátěže a jejich podnikání by se opět řídilo tržními pravidly, a nikoliv ideologií. Vrátil by se zkrátka kapitalismus. Nepopiratelnou zásluhu na tom všem by měly USA. Opět by tedy Evropu zachránily.

Už počtvrté…