Začněme tím očividným: svět definitivně přišel o poslední zbytky kolektivního rozumu. Nejsme už civilizace — jsme obrácená zoo. Zvířata tu vládnou, brány jsou dokořán, ošetřovatelé točí tanečky na TikToku a žirafy na Columbijské univerzitě vyučují genderovou teorii.

Planeta je tak zkažená, hloupá a převrácená, že kdyby se dnes objevil Mojžíš s deskami zákona, studenti Harvardu by ho obvinili z „okupačního kolonialismu“ a OSN by na něj podala stížnost za „porušování původní topografie hory Sinaj“.

Mezitím Hamás shazuje homosexuály ze střech a v Brooklynu sklízí ovace od veganů s uměleckým diplomem, kteří si myslí, že kufíja je módní doplněk, a že Hamas je arabské slovo pro „mazlivou svobodu“.

Vraťme se. Rok 1945. Holocaust končí. Svět pláče. Židé se vyhrabávají z popela, vybudují stát, vysuší bažiny, rozkvetou pouště, vyhrají války, které měli prohrát, vynaleznou mikročipy, cherry rajčata a způsoby, jak sestřelovat rakety za letu – a ještě stihnou Šabat.

Reakce světa?
„Jo, ale mohli byste se prostě bránit tak nějak tišeji? Nervózní teroristi z toho nemají klid.“

Promiňte! Netušil jsem, že židovské přežití ruší váš performativní brunch plný soucitu. Příště až Hamás zapálí školku, možná by měla izraelská obrana reagovat jazzovou kapelou a bezlepkovými muffiny.

A teď akademická půda – hřbitov intelektu. Kde popírání genocidy je diplomka a každá fakulta je jesle pro dospělé batolata s kroužky v nose, teniskami za 7 tisíc a doktorátem z „Dekolonizace sendviče“. To jsou ti, kdo dnes určují zahraniční politiku. Děti, které neumí vyplnit daňové přiznání, píšou otevřené dopisy na podporu Hamásu. Lidé, co věří v 97 pohlaví, poučují Židy o dějinách.

Holocaust? „Jen tragické nedorozumění.“
7. říjen? „Je třeba zasadit do kontextu.“
Hamás? „Komplikované.“
Izrael? „Doslova Hitler, jen s lepším hummusem.“
Slyšíte se vůbec?!

A média? Bůh s námi. Nezpravují – vyrábějí zprávy ve velkokapacitní pračce poháněné lží a sójovým mlékem. Terorista podřízne dítě? „Palestinský aktivista tragicky nepochopen.“ Izraelský voják opětuje střelbu? „Okupační voják zahajuje agresi.“ To je jak sledovat CNN v obráceném vesmíru na ketaminu.

A OSN? Mezinárodní školka pro tyrany. Tak oddaná „lidským právům“, že do Rady pro lidská práva posadí Írán, Jemen a Severní Koreu. To je jak kdybyste Hannibala Lectera jmenovali na kulinářský institut. Mezitím Izrael kýchne špatným směrem a 147 zemí křičí „válečný zločin!“ – ještě než dojedí hummus.

A liberálové. Ach, liberálové. Vy jste to způsobili. Otevřeli jste brány. Předali svět sociopatům se slogany. Zrušili jste policii, znovu financovali teroristy a přejmenovali antisemitismus na „antisionismus“, abyste v noci mohli klidně spát ve svých avokádově vonících safe spacech. Tvrdíte, že vám jde o spravedlnost – ale bez svého bingo kartičky privilegií ji ani nedokážete definovat. Skandujete „Od řeky až k moři“, zatímco brečíte u Zápisníku jedné lásky. Postujete #FreePalestine, ale na mapě byste ji nenašli, ani kdyby na tom záviselo vaše ovesné latté.

Realita? Liberalismus je parodie sám na sebe. Disney remake reality. Ideologie, kde city > fakta, teroristi > vojáci a drag queen story hour patří do školky, ale Bůh musí do vyhnanství. Je to Titanic po nárazu, jen orchestr hraje Lizzo a kapitán se identifikuje jako záchranný člun.

Mezitím Izrael – tenhle maličký, divoký, zázračný stát – stále stojí. Stále bojuje. Stále vynalézá technologie, zachraňuje životy, brání pravdu a ještě u toho vypadá skvěle. Jsme jediný národ v historii, který dokáže být ráno bombardován, odpoledne opravit vodovod a večer uspořádat hummus festival. A svět říká, že my jsme problém?

Tak víte co? Fajn.

Říkejte nám, co chcete. Okupanti, kolonizátoři, váleční zločinci, sionisti, falafeloví apartheidníci – je mi to jedno. Vysvětlovat už nebudeme.