Na Ukrajině se to pořád mele, sem a tam. Teď spíše sem, než tam. Muži umírají, civilisté trpí a Západ s Rusy se trumfují ve zbraních a povolení k nim. Stačí málo a máme tu vzájemný konflikt. K tomu stačí pár selhání munice, která vybuchne až na území NATO. Nebo jí tam vědomě odpálí nějaký ruský velitel, kterému se bude zdát Putinův přístup příliš mírný. Ukrajinského ani nechci podezřívat. Politici se rozhodnou, že už se to nedá tolerovat a odpoví. Rovnou akcí nebo vyhlášením války, které se ale už teď moc nenosí.

Chcimírové se toho obávají a válečníci se naopak těší, že v tu chvíli Západ na Rusy odhodlaně vletí a uplatní své modernější zbraně. Nic není vzdálenější pravdě. Došlo by jistě k nějaké symbolické akci a pak by nastaly tahanice. Jestliže druhá světová začala „podivnou válkou“, tak stejné by to bylo i v té třetí. Rusům by se do přímého střetu moc nechtělo při vědomí slabší ekonomiky. Čína také nemá pocit, že už nazrál čas. A v západní demokracii by nastaly diskuse a tahanice. Těch různých názorů i v každé zemi. Ano, symbolickou akcí by jistě došlo k naplnění článku č. 5, a co dál? Propagandy by se předháněly a možná by to občas odskákal nějaký podmořský kabel či plynovod.

Máme možná modernější zbraně, i když o kolik a do jaké míry si to namlouváme? Hlavně ale nemáme dost vycvičených a odhodlaných mužů. Moderní zbraně fungují, jen když mají technickou podporu zázemí a údržbu. A infrastruktura satelitů, GPS a složitá logistika jsou zranitelné. Profesionální armády, vesměs poddimenzované, by světovou válku samy vyhrát nemohly. Jak by si vedli naši civilizací zhýčkaní obyčejní muži, ostřelovaní v mrazu či bahnu zákopů? Byli by dost odhodlaní a věděli, že bojují za svobodu? Nebo k čertu s ideály a jen o své přežití? V tom mají výhodu prostí ošlehaní vesničané, které by tam nahnal diktátorský režim, nepřipouštějící diskusi. Německé sofistikovanější tanky také přemohly mraky jednodušších sovětských, ve kterých se řadilo kladivem. Zpráva výboru Dolní sněmovny pro obranu uvedla, že v případě války rovného s rovným by britská armáda vyčerpala své kapacity „po prvních několika měsících zapojení“. Co by se zatím stačili naučit odvedenci z řad civilistů?

A tak by po počátečním patu nastaly diskuse, jak z toho marastu ven? Válka je vždy to nejhorší z možných řešení. Buď by se to podařilo a vymyslel by se nějaký krkolomný kompromis anebo „Gott mit uns“, jak říkají Němci. Jak by jedna strana byla blízká porážce či rozpadu, zmáčkla by červené tlačítko. Pravděpodobněji by se to stalo ještě spíše nedopatřením frustrovaných vojáků či nějakého odhodlaného správňáka přesvědčeného o vítězství té správné strany. A bylo by vymalováno.

Ještě je krátký čas se nad tím vším zamyslet. Globalizace celkem fungovala, dokud do ní nezačali plést politiku. Je opravdu tak důležité aby se prosadila pravda jednoho? Je pravda důležitější, než život? Variantou je, že spolu jednají, obchodují a respektují se ti, kteří si každý podrží tu svoji pravdu a způsob života. Už to tak jednou bylo a svět to přežil. Neříká se tomu porážka, ale zdravý rozum a diplomacie.