Když se něco stane v Marseille, vždycky mě to velice zajímá. Sleduji na tom městě tak nějak chod dějin a změny v Evropě. Prvně jsem, tehdy s těhotnou manželkou, navštívil Marseille v roce 1970. Komunisti nás oba pustili v době, kdy už byly zavřené hranice, v domnění, že tam zůstaneme a bude ode mě pokoj. Mimochodem, když jsme se pak vrátili, přišli si pro mě na učiliště, kde jsem učil, dva estébáci a s nimi dva policajti z jakýchsi „pohotovostních oddílů“, kteří měli v ponosu zavěšené nabité samopaly a odvezli mě rovnou do Ruzyně.
My jsme si totiž v roce 1970 schválně naposledy na mnoho let udělali výlet na Západ. A jedno z míst, které mě uchvátilo byla právě Marseille. Krásné domy hlavní silnice vedoucí ke starému rybářskému přístavu, kde odpoledne v místním vedru smrděly ryby tak, že jsem to do té doby nikdy nezažil, ale byla to krása. Mimochodem, protože neumím francouzsky, tak jsem se vydal do postranní ulice od přístavu směrem do kopečka, kde vlály francouzské vlajky a byla tam nějaká cedule s nápisem „Légion étrangère“. Prošel jsem jakousi bránou kolem tam ležérně stojícího vojáka, když jsem viděl, jak naproti mně vyšli dva pánové v uniformách. V tu dobu mne však dohnala bulharská manželka a vysvětlila mi, protože v Bulharsku se tradičně vyučovala také francouzština, abych koukal zmizet. nebo mě odvedou do Legie. Při pohledu na těhotnou mladou dívku si to oba důstojníci rozmysleli a velkoryse mě nechali odejít pryč. To byla klika. Jinak byla Marseille úžasná, krásné klidné město na jihu Francie, slunce, krásné domy a usměvaví lidé, běloši ale i černoši a Arabové, ale byla to pohoda.
Po mnoha a mnoha letech, jsem dostal pozvánku na konferenci pořádanou EFA – evropskými výrobci topidel, už tehdy napojenou na Brusel (to byl ovšem jiný Brusel než dnes!!!), s těmi si to nechtěli soudruzi už tehdy rozházet, tak mě velice neradi pustili, neb jsem byl ten „protistátní živel“ avšak odborník. Soudruhy z StB nejvíc rozčilovalo to, že na pozvánce, adresované nejen mně, ale i Ministerstvu zahraničí, bylo, že konference se bude konat na námořním výletním trajektu „Danielle Casanova“, pojmenované podle italské partyzánky kterou zavraždili, jak bylo na velikém plakátu uvnitř lodi naproti schodům ke vstupu do centra lodě napsáno „Němci“. Žádní nacisté, ale Němci.

Výletní loď Danielle Casanova. Zdroj Wikipedie.

Němečtí účastníci konference se pak tvářili, jako když to nevidí. Večerní posezení na přídi lodi ve výhledových křeslech na horní palubě, když byl zrovna úplněk a vodu romanticky rozhrnovala příď lodi až létala kolem nás jako gejzír, patří k mým nejúžasnějším zážitkům.
Pak jsem se dostal do Marseille zase na nějaké jednáním či obchodní konferenci, kterou svolávali francouzští výrobci topidel. Někdy kolem roku 88 či tak nějak, tedy po cca 18 letech. Na pozvánce bylo určeno, na kterém parkovišti účastnicí, kteří přijedou svými vozidly, mají zaparkovat a vyčkat na zástupce organizátora. To se mi zdálo až jako přehnaná starostlivost. Když jsem dojel na místo, přijeli také nějací Belgičané a Němci a rychle se nás ujal pán, který mluvil několika jazyky a pravil, abychom následovali jeho vozidlo a přemístili se do kryté garáže, kde po dobu konference máme zajištěna parkovací místa. A zaplacena. Tehdy měly ještě firmy na Západě peněz na rozhazování. Ovšem pravda je, že v onom parkingu byla podlaha tak nasáklá olejem a zmazaná kusy asfaltu odlepenými z kol z ulice, že jsem se obával, že o auto stejně přijdu. Protože tyto podzemní garáže musí určitě co nejdříve vyhořet. Na dotaz proč parkujeme zrovna tam, pravil dotyčný Francouz, že je to potřeba kvůli bezpečnosti nás i našich vozidel. Když bezpečnost tak bezpečnost!
Poněkud víc jsem to pochopil, kdy jsme šli po krásně třídě Boulevard des bassins de radoub k Vieux Port – starému přístavu, a poněkud naivně jsem se zeptal našeho francouzského průvodce, čím to je, že všichni obchodníci malých starodávných krámků, které jsem si ještě pamatoval, jsou najednou milovníci velkých a evidentně silných psů. Francouz to moc nerozmazával, jen se mě zeptal, zda jsem si všiml, že kus od Nového přístavu (Port of Marseille-Fos) nahoře na kopci vyrostlo celé nové sídliště. A stručně poznamenal, že to je arabské sídliště. A že Arabové, jak jistě vím, se děsně bojí a štítí psů. Tak už mi to bylo jasnější. Od prohlídky staré arabské čtvrti u starého přístavu nás průvodce vážně varoval s tím, že nás tam nepustí, protože ručí za naši bezpečnost. V tom roce 1970 jsme tam s manželkou několikrát prošli, protože to byla romantika jako hrom. Takže teď už to zřejmě romantika nebyla.
Potřetí jsem přijel do Marseille zase osobním vozem, někdy po roce 2005, tedy po dalších cca 18 letech a jako úplný pitomec z Východu jsem si postavil auto na parkovišti, které bylo označeno jako místo, kde mají zaparkovat cestující, kteří se chystají odplout lodí z vedlejšího moderního přístavu. Tam jsem se měl setkat s jedním německým kolegou, což se také stalo, ale on mne označil za pitomce neznalého místních poměrů, když jsem mu sdělil, kde mám zaparkováno. Šli jsme se tam podívat. Auto se zahraniční značkou bylo samozřejmě vykradené. Museli to udělat nějací nesmírně inteligentní a zruční zloději, protože přední dveře otevřeli u spolujezdce tak, že je vytrhli ze zámku krumpáčem. Ten tam nechali. Asi to nebyl jejich běžný pracovní nástroj. Pak jsem si uvědomil, že z toho parkoviště je přesně vidět na to sídliště na kopci, kde bydlí většinou arabští imigranti. Při dalších průjezdech Francií, když jsem jezdíval služebně do Madridu, jsme často po cestě něco služebně vyřizovali, a tak jsme jezdili autem, jsme na přání mého španělského společníka vždycky objeli Marseille velikým obloukem. Na dotaz proč, odpověděl, že tam bydlí kousek od Marseille jeho děda, ke kterému on jezdíval kdysi na prázdniny, ale situace už je tam tak divoká že děda statek, který rodina měla více než 100 let v držení, musí z bezpečnostních důvodů prodat.
Celé to vykládám, protože dneska v novinách a televizi se neustále mluví nejprve o zabití jakéhosi člena pravicové až fašistické bojůvky, aby se pak přiznalo, ačkoliv nikoliv v „osvědčené“ TV, v ČT jsem to neslyšel, že šlo o normální lynč křesťanského mladíka příslušníky organizace Antifa, kterou považuje nejen Donald Trump, ale i velká část mých přátel na Západě v podstatě za nacisticko-bolševickou organizaci. Jeden z kamarádů, Němec, ji přirovnal k nacistické organizaci SA, kterou Wikipedie popisuje takto: SA – Sturmabteilung (v překladu úderné či útočné oddíly), byla paramilitární organizace založená na počátku 20. let 20. století v Německu, která byla součástí nacistické strany (NSDAP). Lidově se jim také říkalo „hnědé košile“ podle typických uniforem. Bývali to organizovaní i najímaní pouliční rváči, tehdy často z dělnického prostředí, kteří útočili na každého demokrata. V Německu byla bída a podle nacistů i komunistů za to mohla demokracie. Ačkoliv u nás máme v hlavě neustále nesmyslné hlášky z komunistických učebnic dějepisu, že se SA rvali hlavně s někdejšími německými komunisty.
Poptáte-li se po Evropě, zjistíte, že vůbec není pravda, že to byli v Marseille nějací antifašisté, ale byli to v podstatě do dnešní doby převrácení bolševici kombinovaní s nacistickou nenávistí k Židům. Podle některých informací: se nazývají „Mladá garda“, což je komunistická propagační kniha od Alexandra Alexandroviče Fadějeva, která jak se později ukázalo, lživě popisovala jakýsi komunistický odbojový oddíl proti nacistům, vedený údajně mladým komsomolcem Olegem Koševým (rusky Олег Кошевой ), na nějž pak v době perestrojky prasklo, že to byl vlastně agent nacistů, a celé si to spisovatel na přání Stalina vymyslel. Jiní přátelé mě pak informovali, že si říká údajně ta parta vrahů „Rudá garda“ – všichni víme o co jde. Dali by se dnes přirovnat k bývalé německé „RAF“ Frakce Rudé armády (německy Die Rote Armee Fraktion), teroristické skupině založené Andreasem Baaderem, Gudrun Ensslinovou a Ulrike Meinhofovou, (nazývala se také „skupina Baader-Meinhofová“), která měla na krku několik vražd.
Mohlo by mne to nechat celkem v klidu, kdyby se cosi dosti děsivého nedělo i u nás. Prozatím jen ve slovní a písemné formě v mediích. Myslím tím označování současné opozice těmi „správnými demokraty“. Příkladem takového, myšlení je například pan Lampert z Respektu, který napsal, že demonstranti svolaní neziskovkou „Milion chvilek“ správně nazývají kandidáta na ministra Filipa Turka propagátorem nacismu, a o předsedovi parlamentu se vyjadřuje jako o „šéfovi koaličních fašistů Tomiovi Okamurovi“. Což už není jenom za hranou, ale svědčí to o tom, že pan Lambert a jeho přátelé v Respektu zřejmě přicházejí duševně na pozice Antify, což je jednoznačně taková nová agresivní směs nacismu a komunismu.
Že se lidé dají mediálními manipulacemi a špatným pochopením skutečné současné situace zmanipulovat k mohutným demonstracím, o tom svědčí například demonstrace a pochody Lidových milicí v Únoru 1948. Jsem tak trochu pamětník oné doby a dokonce jsem znal dva organizátory tehdejšího komunistického převratu, a to jak Josefa Smrkovského, který se pak snažil a to marně, nějakým způsobem přivést komunistickou stranu aspoň trochu k demokracii, a za jeho účast na Pražském povstání a Únoru 1948 se mu komunisté odvděčili kriminálem po vykonstruovaném procesu, kdy byl v roce 1951 zatčen a propuštěn v roce 1955 s podlomeným zdravím. Další taková osoba byl i generál Josef Pavel – (8. září 1908, – 9. dubna 1973), příslušník interbrigád ve španělské občanské válce. Na komunistickém převratu v únoru 1948 se podílel jako náčelník (jmenován 22. 2, 1948) hlavního štábu Lidových milicí. V roce 1951 byl zatčen a roku 1953 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu k 25 letům odnětí svobody. V roce 1968 byl reformním náměstkem ministra vnitra za tzv. pražského jara.

To je jen taková malá připomínka od pamětníka, všem těm hochům a děvám (speciálně Pirátkám a členkám STANU), které nazývají své oponenty fašisty a nacisty a domnívají se až jejich „pravda zvítězí“ nastane ráj na zemi. Ba, že se „zaslouží“ o pokrok a demokracii. Obávám se, že spíš skončí tak jako mnoho jmenovaných i nejmenovaných bývalých komunistů a sociálních demokratů nakonec v nějakém novém totalitním kriminále. A ti nadšení demonstranti, co tak zuřivě na náměstích bojují za demokracii a generála Pavla, také bývalého komunistu – rozvědčíka, mohou dopadnout jako tisíce těch, co demonstrovali v únoru 1948 za vítězství komunismu. A nakonec skončili v pracovních lágrech, u PTP anebo ve vězení. A bolševici je všechny okradli o veškeré peníze (přechod na Euro?!). Ovšem těžko se jim to dá vyvrátit. Diskutoval jsem o těch demonstracích pořádaných podivnou a tajně kýmsi organizovanou a řízenou skupinou s dvěma lidmi, kteří se zúčastnili demonstrace na Staroměstském náměstí. Oba dva vykřikovali, že Turek je nacista a že Macinka je naprostý idiot. A když jsem řekl, že jsem s oběma několikrát mluvil, propadali do hysterického vytržení a hlasitě volali: „Jak se můžeš s takovou lůzou vůbec někde setkat? Ale až zvítězí prezident generál Pavel nad všemi nacisty a fašisty a reprezentanty reakce (ANO, SPD, Motoristy a dalšími), nastane konečně u nás ten pravý svobodný a bohatý a o všechny se starající a všechny milující radostný stát.“

„Sancta simplicitas“ (svatá prostoto!), jak prý řekl Jan Hus na hranici v Kostnici, když jakási babka údajně přinesla otýpku, aby byl ten neznaboh rychleji spálen.
Podle mne, pokud se to nezastaví, tahle! woke! ideologie, blbnoucí po euroamerickém světě miliony lidí (jinak to většinu obyvatel zeměkoule nezajímá a považují nás za odepsané idioty hroutícího se světa „křižáků“), dopadneme jako Marseille. Kterou z velké části totalitními a gangsterskými metodami ovládá fanatická levice a druhou polovinu muslimské gangy viz např. „Marseille svírá hrůza. Ve válce drogových gangů tam umírají i děti.“ Odkaz

Anebo Anglie, která se stává čím dál tím víc zrealizovanou dystopii George Orwella „Farma zvířat“.
Zfanatizované davy byly vždycky. Jako když požadovali rodáci mého otce z rodného městečka pro něj, zločince kolem Slánského, trest smrti podle hesla: „Psům – psí smrt“. Aby se pak dočkali dlouhých desetiletí komunismu, kdy jsme se propadli z pozice významného demokratického a průmyslového státu do společenské a ekonomické katastrofy. Jak se správně v 70. letech říkalo, Československo se stalo „ Biafrou ducha“. Co to byla Biafra, to si najděte na internetu sami.

Vždycky to tak bylo: „S vlajícími prapory a hesly o svobodě a míru pochodovaly davy do pekel rozvratů, válek a hromad mrtvol.“ Bude to tak zase?!?