Ač do obou kontinetů se postupně stěhovali různí rebelové, nespokojenci i nepovedenci, vytvořili si přece jen odlišnou mentalitu. Australané jsou méně optimističtí, méně idealističtí než Američané. Zdůrazňují svůj mateship, vztahy, pro něž tím nejbližším českým výrazem by bylo „kamarádství“ - mít kamaráda, druha, parťáka, přítele. Tak zakořeněno v tradici. Původní, v řetězech přivezení osídlenci, museli spoléhat jeden na druhého, aby v tuze obtížných podmínkách přežili.

K tomu pak patří ostentativní antielitismus. Pozoroval jsem a nechal si potvrdit od přistěhovalců, že australský koncept rovnosti má ale své meze. Občanské rovnostářství se nevztahuje ani na příjem, ani na příležitost k jeho nabytí, spíš se jím rozumí životní styl a způsob trávení volného času. Tedy sport pro chudé i bohaté; víkendy, dovolená, pokud možno stejně strávená, ale tím to končí. Za takovou fasádou nacházíme společenské rozvrstvení, hierarchii, jako skoro všude jinde. Australané nemají onen puritánský sklon k sociální odpovědnosti, který v USA vedl k rozmachu filantropie v oblasti vzdělání, kultury a vědy.

Australané přiznávají, že jejich skutečným náboženstvím je sport. Nejen tenisem pátý kontinent úspěšně připomíná světu svoji existenci. Značnou vášní jsou sázky, hazardní hry, spekulace. Nejen sázet na koníčky, ale doufat v štěstí v počínání na burze, zejména nákupem akcií podniků, které hledají v divočině nerosty, vzácné kovy, vzácnou naftu. Kdo se trefí, zajásá. Hodně zajásali majitelé akcií Poseidon: po objevu niklu, málo cenné papíry se z původních šedesáti centů vyhouply na 250 dolarů za kus. Račte si vyčíslit šťastné výsledky takového pohybu.

Na rozdíl od Američanů, Australané nezažili revoluci či občanskou válku.

Od mateřské země se neodtrhli, ač se občas k nim zachovala dost macešsky. Kolonie dodávala laciné obilí a vlnu a na vzdálených bojištích za britské zájmy cedila krev. Prapotomci násilně odvezených zločinců pak pomáhali zachraňovat zem žalářníků. Z bojišť první světové války ze 300.000 zaslaných vojáků se pětina nevrátila: nejvyšší to procento ztrát na straně Spojenců.

A přitom hlavou australského státu dosud zůstává britská královna, kterou tam reprezentuje jí jmenovaný, tedy nikým nezvolený Governer General. Poté, co v roce 1975 Sir John Kerr dal výpověď neposlušnému předsedovi vlády Gough Whitlamovi, labouristická strana začala prosazovat přetnutí pouta se vzdáleným trůnem a vyhlášení republiky. Referendum uskutečněné v 1999 při příležitosti dvou stých narozenin země, však poměrem 55% : 45% hlasů změnu nepodpořilo.

Došlo však již k jiným změnám, zásluhou radikálně odlišné imigrační politiky, přílivem přistěhovalců z Asie, kteří již teď tvoří 5 procent všeho obyvatelstva - víc než dvojnásobek oněch Abo, původních praobyvatel kontinentu. Sedm z deseti největších obchodních partnerů Austrálie jsou asijské země. Japonsko se stalo značným investorem, vlastníkem rostoucího množství nemovitostí, zejména v pobřežních oblastech. Tam, kam se nepodařilo za druhé světové války dorazit s vojenskou mocí, o vítězství se nyní postaral investiční kapitál. V zemi, dřív tolik na Británii fixované, si teď školáci zvolí výuku jednoho z šesti asijských jazyků.

Značně, velmi radikálně se změnil status australských Aborigines. V roce 1992 nejvyšší soudní stolice (High Court) zrušila archaický princip mezinárodního práva o tzv. terra nullius – „země nikoho“, podle něhož Austrálie, původně obydlená nepočetnými skupinkami primitivních Křováků, se mohla stát vlastnictvím kteréhokoliv přivandrovalého zájemce. Rok poté labouristická vláda premiéra Paul Keatinga předložila zákonné úpravy na restituce. Po rekordně dlouhé, téměř 50 hodin nepřetržitě trvající debatě v senátu, byl přijat zákon o právu praobyvatel na 10 procent země (čili rozsah ČR x 10), což však nestačilo. Obdarovaní navíc odmítli kompenzaci ve výši téměř 1,5 miliardy dolarů a domáhali se zrušení dlouhodobých nájemních smluv, včetně těch na území s nejbohatšími rezervami nerostného bohatství. Zhruba 700 žalob hrozilo farmářům a důlním společnostem, majícím v dlouhodobém pronájmu 42% australského teritoria. Tím by se téměř polovina všeho území stala výlučným majetkem praobyvatel, z nichž část žije v přírodě způsobem nelišícím se od jejich předků kamenného věku a část jich přežívá z podpory státu na periferii moderních měst.

Zákon z roku 1967 jim dal oprávnění mít přístup k alkoholu. Napřed se ho chopili muži a ženy následovaly s nemenší vervou. Výsledky jsou neradostné, téměř polovina dospělého obyvatestva trpí cukrovkou, muži se v průměru dožívají jen něco málo přes čtyřicet roků. Přibývá násilí v rodinách a též epidemie sebevražd jako bizární forma vydírání: dejte mi peníze nebo se zabiju.

Vláda vyplácí jednu miliardu dolarů na vzdělání, bydlení a zdraví praobyvatel. V USA se zavedením remediálního programu Affirmative Action o privilegia začali ucházet zájemci z hodně pofidérních důvodů. Američan, jemuž se podařilo v rodokmenu najít jednu indiánskou prababičku, se prohlásil za stoprocentního Indiána – Native American. V Austrálii se šlo ještě dál. Rovněž jeden prapředek postačí k získání půjčky za nižší úrok. Kdežto ostatní mládež si nezřídka při studiu musí přivydělávat všelijakou prací, Abo je placen státem za ochotu do školy docházet. (Sedmnáctiletá mládež opouští školy s gramotností pětiletých.) Za praobyvatele provdaná běloška získá celoživotní privilegia i po smrti svého chotě, jak se přečasto stává. Tudíž nepřekvapí, že počet Aborigines, odhadovaný v roce 1970 na 100.000, se až zázračně rozmnožil na nynějších téměř 400.000 čili na 2 procenta celkového počtu obyvatelstva, teď nárokujícího vlastnictví poloviny vší půdy v zemi. Mluvčí Aborigines se u vlády domáhají oficiální omluvy za dřívější příkoří – a tím i de facto legalizace dalšího nároku na finanční kompenzace.

To se zřejmě po pádu labouristické vlády v roce 1996 a nástupem liberálů k moci za předsednictví Johna Howarda hned tak nestane. Kdysi politicky mocné zemědělství teď zaměstnává pouhých pět procent pracovní síly a podílí se jen třemi procenty na tvorbě národního důchodu. Větší váhu má důlní průmysl, neochotný se nechat úplně uškrtit. Není ani jednoty v domorodých řadách. V nich jednak projevují tlaky pronajímat navrácené majetky k exploataci za nejvyšší možnou cenu, jednak ale i požadavky nechat půdu předků zcela nedotčenou.

Nedovedu si představit důsledky, kdyby u nás v Americe došlo k současnému australskému stavu. Tam totiž nelze už bez překážek jet vlastní zemí. Silnice vede územím praobyvatel, kteří buď za příslušně vydřidušskou cenu dají povolení k průjezdu nebo ho nedají. A je to.

Došlo k nevyhnutelnému – tomu, čemu se říká backlash čili zásadní, nevlídná reakce. Její mediálně nejznámější mluvčí se stala náhlá politička Pauline Hansenová, dvakrát rozvedená bývalá barmanka, poté vlastnice prodejny s fish-and-chips. Bez servítků, politicky nekorektně vyjádřila mínění značného počtu mlčící veřejnosti. Založila svou vlastní politickou stranu One Nation Party s programem zákazu další imigrace Asiatů přebírajících práci Australanům, zrušení výlučných práv praobyvatel k půdě a jejich všemožných privilegií. Obvinila politický establišment z „protibělošského rasismu, multikulturalismu, feminismu a asiatizace.“ Příliš s tím neuspěla v Sydney a Melbourne, silně imigračních metropolích , zatímco v rurálních oblastech, zejména v Queenslandu, získala čtvrtinu všech hlasů. Media o ní referovala jako o siamském dvojčeti Adolfa Hitlera. Přesto však byla zvolena do národního parlamentu, kde dlouho nepobyla. Politický přece jenom amatér, Hansenová se údajně dostala pod vliv všelijakých nevábných existencí a podařilo se ji z vrcholné politiky vystrnadit a dokonce dočasně dostat za mříže. Tím se Pavlíny sice zbavili, ale problému se nezbavili.

Austrálii, vesměs prázdný kontinent tam v asijském sousedství, překypujícím člověčinou, teď postihuje i další chmura nepochybně delšího trvání.

Tlak hladových hord a též terorismu, který v říjnu 2002 na indonéském ostrově Bali způsobil největší ztrátu australských životů od doby druhé světové války.

(Konec ukázek z knihy Klokánie a obtížné sousedství : piráti, lovci lebek, novodobí teroristé, která vyjde v pražském nakladatelství Šulc a spol.)