V průběhu července jsem se zúčastnil pozorovatelské mise OBSE v Uzbekistánu při příležitosti prezidentských voleb. Tato země, podobně jako další státy střední Asie, bývá označována za režim autokratický, tedy režim, kde je parlamentní demokracie spíše fasádou než skutečností. Je tomu opravdu tak?

Po nástupu prezidenta Mirzijojeva v roce 2016 jsou zdejší politické reálie přeci jen o cosi světlejší, než bývaly dříve, v dobách prezidenta Karimova (a jeho pověstného množství politických vězňů či strašlivého Andijanského masakru). Karimov nicméně, možná paradoxně, připustil v roce 1991 jediného skutečně opozičního prezidentského protikandidáta Muhammada Saliha (aby byl tento později pronásledován). Od té doby zná prezidentská volba jen prověřené kádry, jakkoliv se někteří tváří opozičně. V regionu centrální Asie jsou na tom s demokracií nejvíc na štíru samozřejmě afghánský chalífát, a nepochybně i Turkmenistán, přezdívaný „KLDR střední Asie.“ Uzbekistán je tak, spolu s ostatními postsovětskými republikami východně od Kaspiku, zhruba na stejném či podobném „levelu“ (snad vyjma Kyrgyzstánu, který určitý revoluční kvas před léty zažil).

Převažující část uzbecké společnosti žije v jakési sladké nevědomosti. Funguje celkem dobře tržní ekonomika, parlament sestává z pěti politických stran, vládnoucí liberální demokraté nedisponují ústavní většinou, nýbrž 53 mandáty z celkových 150. Lidé berou volby dosti vážně a s notnou dávkou vlasteneckého patosu: Kdykoliv jsme se bez ohlášení zjevili v té či oné okrskové volební komisi, působili členové a úředníci nesmírně srdečně, pohostili nás, chtěli si s námi povídat o věcech pracovních i neformálních a často se s námi na památku vyfotili. Osobně jsem nezaznamenal stopy podezřívavosti či arogance, tak jako při některých jiných pozorovatelských misích. Ne snad, že by celý proces probíhal čistě a bez pokrytectví: Ač jsou procedurální a legislativní volební standardy Uzbekistánu na jakžtakž uspokojivé úrovni, opakovaně (jak v minulých tak v těchto volbách), docházelo k umělému navyšování účasti, zaznamenány byly hromadné vhozy lístků v urnách, na seznamech nebyly výjimkou identické podpisy. A skoro jako by se to komisaři ani nesnažili skrývat: proč nevhodit do urny volební lístky za celou rodinu, případně za své blízké? Přitom umělé navyšování účasti v některých komisích bylo opravdu v řádech desítek procent.

Shavkat Mirzijojev je osvícený diktátor. Tento bývalý premiér (přirovnávaný později některými novináři ke Gorbačovovi) nastartoval řadu docela úspěšných reforem, pomohl zlepšit vztahy se sousedními státy, léta zatížené národnostními spory. Přesto neváhal v roce 2022 krvavě potlačit demonstrace etnických Karakalpaků. A věren obyčejům své kultury, umínil si taktéž postavit luxusní resort pro sebe a svou rodinu. Kontrolní role médií je téměř nulová a všechny sdělovací prostředky jsou v politických otázkách v podstatě zajedno.

Zdánlivě volná soutěž politických stran je natolik zatížena administrativními přepážkami, že je prakticky nemožné založit si novou politickou stranu. Stávající politické strany (ač ideově kopírující západní vzory), tedy zelení, sociální demokraté, liberální demokraté, demokraté a postkomunisté, ve skutečnosti paušálně podporují vládu a prezidenta. I když dlužno dodat, že jsem zaznamenal případ, kdy koaliční Demokratická strana - Národní probuzení hlasovala v parlamentu proti těsnějším ekonomickým dohodám s Ruskem.

Jednotliví prezidentští kandidáti se v aktuálních volbách ani v nejmenším nevymezili vůči současnému prezidentovi. Člověku to možná připomíná naši československou Národní frontu, přesto toto přirovnání trochu kulhá. Mnoho lidí nenápadně okleštěnému pluralismu v podstatě věří, navíc uzbecký národ je znám svou umírněností, a to v otázkách politických i náboženských. Chtělo by se až říci, že mnoho lidí má svou víceméně úspěšnou vládu, a hlavně prezidenta Mirzijojeva, bezelstně ráda. Atmosféra mezi lidmi, jak v Taškentu, tak na venkově, působí pohodově a uvolněně. Obdobné politické poměry mají již tradici po několik postsovětských desetiletí, a výsledky těchto voleb ji opět potvrdily.

S volebními komisaři (autor je šestý zleva).

Otázky však pochopitelně zůstávají: Jsou otevřené volební podvody (ve státech s etablovanými ekonomickými a politickými vazbami na západní svět) jen středoasijským folklórem, který lze jen tak přehlížet? Je systém osvícených diktátorů s řízenou mírou demokracie maximem možného, co lze od střední Asie čekat? Jsou snad jedinými alternativami jen vlády islamistů, případně klanová a národnostní nestabilita? A bude možné do budoucna rozvíjet - nyní perspektivní - obchodní styky nezatížené demokratickými deficity?