Na stejné konferenci „Dialog civilizací“, na stejném místě – na krásném historickém Rhodosu, ve stejném hotelu a stejném pokoji, ve stejném slunečném počasí – o dva týdny dříve, a proto trochu teplejším, na stejně strukturovaném programu konference, ale s trochu obměněnými účastníky, jsem měl pocit, že už jsem všechno napsal loni a že letos žádné zápisky z cesty na Rhodos psát nebudu. Při zpátečním letu jsem si to rozmyslel. Bylo i nebylo to stejné.

Pohled ze stejného okna jako loni.

V loňském roce na Rhodosu nebylo zemětřesení (více než 5 stupňů), ale já jsem to letošní bohužel ani nezaregistroval. Loňské fórum nebylo po Erdoganově projevu, v němž kritizoval lausannskou konferenci, která v roce 1923 vymezila dnešní Turecko (prý to bylo příliš málo velkorysé, což Řeky v těchto dnech dost vyděsilo) – my jsme si doma z jeho široce koncipovaného projevu vzali jen vysoce aktuální část o migrantech. Nebylo to v den pohřbu bývalého izraelského prezidenta Šimona Perese (nestora světové politiky, s nikým jiným ve světové politice jsem se tolikrát osobně nesetkal jako s ním. Nikdy nezapomenu na to, jak při státní návštěvě v Praze, když mu bylo 86 let, po zcela naplněném dni hledal, kde by se dalo v jedenáct hodin v noci v Praze jít tancovat), o kterém po jeho smrti všichni psali jen dobré, ale už v pondělí, tři dny po pohřbu, The International Herald Tribune uveřejnil rozsáhlý komentář s hlavní tezí, že Peres byl známou holubicí, která vytvářela prostor pro izraelské jestřáby. Jiné bylo i setkání s předsedou řecké opoziční Nové demokracie (údajně má preference kolem 40 %), který byl po mém projevu – který se jen okrajově týkal EU – naprosto nešťastný a nechápal, že někdo může EU, která se o Řecko tak dobře stará, kritizovat. A to je šéf opozice k Trispasovi, jakoby mírně napravo.

Rhodos je krásný, v končící sezóně nikoli přecpaný turisty. Migranty tam – z pro mne nepochopitelných důvodů – nemají, ač je turecké pobřeží na dohled. I když HDP na hlavu v Řecku klesl v posledních letech o 30 % (náš pokles HDP po pádu komunismu byl daleko menší), místní šofér, který se o mne celé čtyři dny staral, mi říkal, že to lidi na ostrovech necítí – pouze ve městech, hlavně prý v Aténách. Nevím. Moře, slunce, víno, olivy, feta sýr a ryby jsou tam pořád. A spolu s nimi turisté. A stále přicházejí i evropské peníze (peníze daňových poplatníků z jednotlivých evropských zemí), které umožňují nepřetržité odkládání splácení dluhů.

Vstup do starého historického města.

Rhodoské fórum „Dialog civilizací“ se konalo již po čtrnácté – přes 300 účastníků z 34 zemí světa. Letos tam opět byl i prezident Zeman. Nevím, jestli potěšil Řeky nápadem posílat migranty na neobydlené řecké ostrovy, ale asi je to nechalo chladnými (i ty migranty), protože se už za několik tisíciletí prokázalo, že jsou tyto ostrovy neobyvatelné.

Témat mnoho, názorů ještě více. Pro někoho asi překvapivě, když je hlavou fóra známý Vladimír Jakunin, nebylo žádným velkým tématem Rusko ani názory některých jeho politiků na dnešní svět. Ruský hlas byl jen jedním z mnoha hlasů, na fóru nijak nedominoval. Ani kvantitativně, ani kvalitativně. Bylo by směšné tvrdit, že bylo fórum proruské. Jestli tam nějaký „podtón“ či podtext byl, pak to byl názor, že už je východo-západní konflikt minulostí a že by bylo zhoubné ho znovu vyvolávat v život (to je věta z mého závěrečného projevu na konci celé konference).

Panel o „přemosťování příkopů“

Ve svém vlastním vystoupení na jednom z panelů konference (anglicky na www.klaus.cz/clanky/3996) jsem polemizoval s nepřetržitým rozehráváním údajných sporů Východu, Západu, Severu a Jihu, protože to jsou – pro mne – nedefinované, nedefinovatelné a neuchopitelné entity. Je Východ i Rusko, i Čína, i Blízký východ, i Indie? Mají spolu něco společného? Má smysl – jak se jmenoval jeden panel – usilovat o euroasijský bezpečnostní systém? Může někoho vážně napadnout, že se Japonsko, Čína a Indie spojí v jeden bezpečnostní systém? Totéž platí i pro Jih. Co je Sever, už nevím vůbec. A Západ ztratil vůli k životu a přestává být Západem. Zůstává jen geografickým vymezením.

Podtitul panelu byl: bridging the gaps (přemosťování příkopů), myšleno různých světových civilizací. Řekl jsem, že nemám žádný velkolepý návrh, kromě dialogu, kromě mluvení spolu, jako na tomto fóru – na panelu byl se mnou Američan, Francouz, Němec a Malajec. Ale řekl jsem, že vím, co není řešením:

- usilovat o globální vládnutí;

- násilím zavádět jednu universalistickou světovou ideologii (vyvážet revoluce či demokracii).

Musím přiznat, že se to nelíbilo lidem z OSN a z EU. Říkal jsem jim, že neobhajují demokracii, ale demokratismus (který je pseudodemokracií), že neodmítám globalizaci, ale globalismus, že je možný humanismus, ale ne humanitářství (které je degenerovaným humanismem), atd.

Všechno to v mnoha uších na Rhodosu znělo jako moje věčné apriorní rebelství. Na společné tiskové konferenci jsem byl tázán, jak má Evropská unie čelit tolika dnešním krizím. Mé rebelství bylo dovršeno, když jsem řekl, že by se mělo začít tím, že sama EU je krizí. Proto žádné krize řešit nemůže.

Na Rhodoské fórum má smysl jezdit. Řadu věcí si tam člověk ujasní, vidí je v jiném světle. Z jiného úhlu. Motivuje ho to k nově a jinak formulovaným odpovědím. A jdu-li v teplé rhodoské (i když už říjnové) noci na večeři do starého města, křižácké pevnosti vybudované ve 12. století, a dám si mediteránní humus a grilovanou chobotnici a dívám se na středověké hradby, začnu si toho být víc a víc vědom.

Atmosféra konce návštěvy

Do reality se vracím zprávou na mobilu, že 11 aktivistů Greenpeace vylezlo na chladící věž chvaletické elektrárny (protože tu elektrárnu nechtějí). A ještě horší realitou je to, že se jim za to nic nestane. V terminologii Rhodoského fóra bych řekl, že společnost, která to toleruje, nemá budoucnost. Má jen minulost a zbytky přítomnosti.