Poválečná západoevropská integrace nevznikla jako ideologický projekt ani jako morální lekce z dějin. Jejím jádrem byla chladná, technická úvaha: pokud mají být války v Evropě skutečně vyloučeny, musejí se stát neefektivními. Toho nebylo dosaženo zákazem konfliktů ani apelováním na lepší úmysly, ale systematickým provázáním států tak, aby žádný z nich nemohl konflikt „uzavřít“ jednostranně silou bez zásadního poškození sebe sama. Integrace měla rozpustit konflikt ve spolupráci.

Tato logika fungovala v západní Evropě více než sedmdesát let. Přesto byla ve značné části východní Evropy po roce 1990 odmítnuta nebo nepochopena. Místo integrace převládla strategie vymezování, distancování a postupného přerušování vazeb vůči silnějším sousedům. Konflikt byl chápán jako trvalý stav, který je třeba „řídit“, nikoli jako problém, jenž má být strukturálně odstraněn. Důsledkem nejsou jen politické spory, ale opakované války.

Nejzřetelněji se tento rozdíl projevil ve vztazích mezi Ukrajinou a Ruskem. Ukrajina po roce 2000 postupně volila politiku, která systematicky omezovala ekonomické, institucionální i politické vazby s Ruskem. Konflikt nebyl rozpouštěn, ale udržován a stupňován. Rok 2014 nepředstavoval náhlý zlom, nýbrž první přechod do ozbrojené fáze; rok 2022 pak logické vyústění dlouhodobého procesu, v němž byly korekční mechanismy odstraněny. V asymetrickém vztahu ke silnějšímu aktérovi se tím válka stala strukturálně vysoce pravděpodobnou.

Podobně výmluvný je i rozpad Jugoslávie. Místo postupného rozpouštění sporů v ekonomické a institucionální spolupráci došlo po konci studené války k rychlé fragmentaci, oslabení vazeb a návratu k etnickému a státnímu vymezování. Konflikty nebyly integrovány do společných struktur, ale udržovány jako nástroje moci. Jakmile zmizely vnější stabilizační faktory, spory se uzavřely silou. Jugoslávské války tak nepředstavují historickou výjimku, nýbrž učebnicový příklad toho, jak rozpad vazeb otevírá cestu k násilnému řešení konfliktů.

Stejný vzorec lze pozorovat i mimo Evropu. Konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem byl po desetiletí „zmrazen“ spíše silou a odstrašením než rozpouštěn spoluprací. Absence hlubokých vazeb znamenala, že jakmile se změnil poměr sil a mezinárodní okolnosti, konflikt se znovu otevřel – a s větší intenzitou. Zmrazený konflikt se zde ukázal jako odložená válka.

Napětí mezi Tureckem a Řeckem poskytuje další ilustraci. Přestože jsou oba státy součástí NATO, jejich vzájemné vazby zůstávají omezené a snadno přerušitelné. Konflikt zde není rozpuštěn integrací, ale udržován odstrašením. To je méně stabilní stav než hluboká provázanost západní Evropy a ponechává trvalé riziko eskalace.

Kontrastem k těmto případům je vývoj vztahů mezi Českou republikou a Slovenskem po roce 1993. Přestože došlo k politickému rozdělení státu, obě země si vědomě zachovaly a dále rozvíjely hustou síť ekonomických, institucionálních a společenských vazeb. Rozchod nebyl chápán jako konflikt, ale jako administrativní změna v rámci pokračující spolupráce. Právě tato provázanost zajistila, že potenciální spory nebylo možné ani smysluplné „uzavírat“ silou. Jde o příklad vztahů západoevropského typu aplikovaných ve střední Evropě – a o důkaz, že integrace může fungovat i bez formální státní jednoty.

Zvláštní paradox představuje současná politika Evropské unie vůči východnímu sousedství. EU dnes vyvíjí tlak například na Gruzii, aby vůči Rusku vedla politiku omezování vazeb a distancování. To je však přesně opačný postup, než jaký západní Evropa uplatnila po roce 1945 vůči Německu – a který jí zajistil bezprecedentní období míru. Západoevropská zkušenost nestála na tezi, že potenciální protivník bude „vždy hrozbou“, ale na sázce, že jej lze učinit neškodným provázáním.

Evropská unie má mnoho nedostatků a oprávněných kritik. Přesto dosáhla jednoho zásadního výsledku: zabránila válkám mezi státy západní Evropy. Ne proto, že by odstranila konflikty, ale proto, že je zbavila efektivního násilného řešení. Východní Evropa – a širší postsovětský prostor – se často vydaly opačnou cestou. Místo integrace volily izolaci, místo provázání konflikt. Výsledkem nejsou trvalé míry, ale opakované války.

Poučení je nepohodlné, ale konzistentní: tam, kde nejsou vazby, právo nefunguje, konflikt se hromadí a válka zůstává nejjednodušším řešením. Pokud má Evropa včetně svého východního sousedství hledat stabilní mír, bude se muset k této původní, neidealistické logice vrátit. Ne proto, že by byla spravedlivá, ale proto, že se dosud ukázala jako jediná funkční.

Z této perspektivy je iluzí věřit, že se válku na Ukrajině podaří trvale zastavit, pokud se nezmění samotná logika zahraniční politiky Ukrajiny. Příměří či zmrazení bojů může konflikt pouze odložit, nikoli uzavřít. Trvalý mír totiž nevzniká z vojenské rovnováhy ani z vnějších garancí, ale ze změny struktury vztahů. Pokud Ukrajina nenabídne Rusku program systematického rozvoje vzájemných vazeb – ekonomických, institucionálních a společenských – zůstane konflikt otevřený a návrat k násilí vysoce pravděpodobný. Historická zkušenost západní Evropy ukazuje, že skutečné uzavření konfliktu nastalo teprve tehdy, když byl bývalý protivník integrován do společného projektu, jako se to stalo mezi Německem a Francií po roce 1945. Bez analogické nabídky spolupráce zůstane válka na Ukrajině nikoli výjimkou, ale opakujícím se stavem.