Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Když sleduji, jak se Polsko a jeho politici chovají v posledním 4 letech hlavně, ale nejen vůči Rusku, tak sa již tak nedivím, proč bylo Polsko tolikrát rozděleno mezi velmoci. Poláci jsou příliš velký národ, aby jen koukali na dějiny jako diváci, ale na druhé straně příliš malý, aby dělali velmocenskou politiku.

Na tu velmocenskou politiku Poláci nedozráli zejména mentálně. Velmoci se nechovají jako malé děcko nebo zakomplexovaný dospělý, který pořád opakuje, kdo a jak mu kdy ublížil. Velmoci útoky na svou zemi berou s velikým nadhledem.

Stačí se podívat na Rusko. Druhá světová válka stála životy desítky miliónů jeho obyvatel. A přesto již poměrně záhy po druhé světové válce dokázalo s Německem najít společnou řeč. Ale nejlíp je to vidět v současnosti: Spojené státy zásobují Ukrajinu tím nejcennějším, co ve válce je, a to jsou informace. Informace o strategických cílech, o pozicích ruské armády a ruských generálů. A přesto se Putin nechová jako uražené děcko, ale s úsměvem na tváři byl schopen jednat s Trumpem na americkém území.

Rusové samozřejmě také vědí, jak rozhodující je úloha Británie ve válce na Ukrajině. Že bez intensivní snahy Britů by dávno již bylo po válce. A také velice dobře znají, kde vzniká gro západní propagandy - ve Velké Británii. Británie je vojensky příliš slabá, aby byla schopna s Ruskem bojovat přímo. Tak to zákeřně a zbaběle dělá v pozadí a nechává za seba mluvit a dělat jiné - ty hloupější státy, které nerozumí, oč Britům jde. A co dělá Rusko? Silácké řeči jako Trump nebo Západ? Ne. Rusové čekají na vhodnou příležitost, kdy to Británii sečtou. Možná to bude za 5, 20 nebo 100 let, ale jednou jim to jistě v té či oné podobě oplatí.

Stejně jako to potichu oplácejí teď Spojeným státům tím, že posílají své špičkové zbraňové systémy přes Kaspické moře do Íránu. Trump si sice proti tomu velice ohradil, co si to ten Putin dovoluje. Ale Putin mu odkázal, že zastaví pomoc Íránu, až USA zastaví pomoc Ukrajině. Od té doby Trump o tom nemluvil.

Tohle je velmocenské chování - pořád si udržovat pokr face. Tedy tvářit se, že se nic neděje a nedělat velká gesta jako to s oblibou dělají na Západě. Ještě lépe to mají zmáknuto Číňani. Čínští politici se jen výjimečně k něčemu vyjadřují. A když už, tak velice diplomaticky. Jak chování Ruska, tak Číny si ovšem na Západě vysvětlují jako jejich slabost. Součástí západní kultury je totiž dělat velká gesta a ještě větší řeči. Podle toho posuzují ty druhé. A podle principu podle sebe soudím tebe, předpokládají, že druhá strana se chová zdrženlivě proto, že ji nic jiného nezbývá. A i to co řekne, je nadsazené.

Poláci dělají přesný opak velmocenské politiky. Jsou jako ratlíci, kteří čekají na vhodnou příležitost, aby mohli udeřit zákeřně. Takové národy si pak neváží ani ti malí, ani ti velcí. Za posledních několik let si Poláci poničili vztahy prakticky se všemi - s Ruskem, Německem, Slovenskem, Maďarskem, částečně i s Ukrajinou... Vše vsadili na USA, a to je to nejhorší možné řešení. Může se stát, že Poláci nakonec zůstanou osamoceni jako ten pověstný kůl v plotě.

pane Grundmane, dovoluji si tu drzost, a omlouvám se za ní, ale není polsko jako Polsko, minimálně ve Slezsku vnímají Poláci nepřítele nikolivěk v Moskvě, anobrž v Kyjevě, ale to se na to neptejte novinářů , politiků či jakkoliv veřejných osob,

Taky se na to člověk nesmí ptát UI.

Tedy, děkuji opět za velice zajímavé téma. Ona už je tedy otázka, zda dějiny Polska neukazují širší vývoj, totiž historický úpadek a ztrátu vlivu slovanských států v Evropě, jako takových.

Protože nezapomeňme, že v době kdy docházelo k "...Trojímu dělení Polska na konci 18. století", už my jsme dávno neexistovali jako samostatný stát vůbec, leč pouze jako podřízená jednotka rakouské říše.

A že - po první světové válce když jsme rovněž, jako Polsko, vytvořili samostatný stát - jsme se ocitli ke konci 30-let v mezinárodní izolaci, která vyvrcholila Mnichovským paktem - jako dohodou evropských (západních) mocností.

A že tento vliv pokračuje i nadále, a že tedy i v Evropské unii je vliv slovanských států slabý, I proto, že byly přijaty do EU poměrně pozdě, až v devadesátých letech. Zatímco, základy EU, to její skutečné "tvrdé jádro" - se budovalo čistě mezi západními státy, už desítky let předtím. Takže do toho se pravděpodobně ani Polsko nedostane - a zůstane na okraji, a jak je v článku zmíněno, se konfrontační politikou, která může přinášet, střídavě určité dočasné výhody, ale zase jindy určitá rizika.

Btw - zajímavý je odkaz na nový projekt Trojmoří, o kterém se zase u nás příliš v médiích nepíše, i když jsme rovněž dlouho jeho členem. Ovšem ten vznikl v roce 2016, za zcela jiné geopolitické situace a globálních rizik než dnes. A je dosti složitá otázka, zda je za té dnešní situace smysl taková lokální iniciativa výhodou nebo rizikem...

18. století je možné chápat jako období, kdy se slabiny řady slovanských politických celků projevily současně a naplno. Trojí dělení Polska je extrémní případ, ale není izolovaný – ukazuje strukturální problém: neschopnost udržet stabilní stát, efektivní správu a vojenskou sílu v prostředí, kde ostatní mocnosti tyto kapacity rychle zvyšovaly. V tomto smyslu lze mluvit spíš o úpadku jako souběhu několika vnitřních slabin a vnějšího tlaku než o jednotném osudu „slovanských národů“ jako takových.

U českých zemí je situace ještě specifičtější. Ty sice formálně existovaly uvnitř habsburské monarchie, ale z hlediska reálné moci a ekonomické dynamiky skutečně zaostávaly za některými západními částmi říše i za širší západní Evropou. Reformy Marie Terezie a Josefa II. lze v tomto kontextu číst méně jako univerzální modernizační projekt a více jako pokus řešit konkrétní strukturální problémy monarchie, které se v českých zemích projevovaly velmi silně – slabá státní správa, nízká efektivita hospodářství, nedostatečná mobilizace zdrojů.

Existuje tedy určitá paralela mezi vývojem Polska a českých zemí, ale není dána „slovanstvím“ jako takovým. Spíše jde o to, že tyto oblasti vstupovaly do období formování moderních států s méně výhodnou institucionální a mocenskou pozicí. To je vysvětlení, které má větší prediktivní sílu než kulturní nebo etnické zobecnění.

Pokud jde o současnost, podobná logika se částečně opakuje: rozdíl mezi „tvrdým jádrem“ a později připojenými státy v EU není primárně kulturní, ale institucionální a časový. Kdo se podílí na tvorbě pravidel od začátku, má jinou pozici než ten, kdo do již existující struktury vstupuje dodatečně. Iniciativy typu Trojmoří pak mohou být chápány dvojím způsobem – buď jako pokus tuto strukturální nevýhodu kompenzovat, nebo naopak jako riziko další fragmentace. Která interpretace převáží, závisí méně na samotné existenci projektu a více na tom, jakou reálnou koordinační kapacitu tyto státy dokážou vytvořit.

RE: "Petr Hatina

15. 4. 2026 5:04

Tedy, děkuji opět za velice zajímavé téma. Ona už je tedy otázka, zda dějiny Polska neukazují širší vývoj, totiž historický úpadek a ztrátu vlivu slovanských států v Evropě, jako takových."

------------------

obecne plati, ze kazda zeme ktera ma velmocenske ambice musi mit silnou/vykonnou ekonomiku, coz o Polsku neplati ani nahodou, jejich GDP/HDP tahne hlavne spotreba cca 40 millionoveho trhu a mizerne marze z montoven vlastnenych firmami z bohateho zapadu, stejne jako maloobchodni sit. Polsko nevyrabi jediny vyrobek s vysokou pridanou hodnotou, jinymi slovy: papirovy tygr, stejne jako cely zbytek byv. tabora miru a socialismu, kolonie/montovna bohateho zapadu.

Ještě by mě zajímalo, jak by si pan autor představil "provázanost" Polska s Třetí říší a Stalinovým SSSR...

Otázka je formulována tak, jako by „provázanost“ Polska s nacistickým Německem a stalinským SSSR byla sama o sobě absurdní. Při bližším pohledu ale nejde o nesmyslnou úvahu, alespoň ne na úrovni tehdejších strategických možností. Ve 30. letech se skutečně nabízely různé varianty dočasných uspořádání a není nelogické uvažovat i o scénáři, který by připomínal rozšířenou verzi paktu Molotov–Ribbentrop doplněnou o polský prvek, někdy zpětně spojovaný s linií uvažování okolo Piłsudského.

Problém takové konstrukce je ale obecnější a nespočívá ani tak v konkrétních aktérech, jako spíše v logice podobných paktů. Ty mají tendenci fungovat tehdy, když jsou orientovány proti někomu třetímu, protože právě existence vnějšího cíle stabilizuje jejich vnitřní vztahy. Pokud takový cíl chybí, vzniká naopak tlak uvnitř systému, který se dříve či později přemění v konflikt mezi jeho vlastními členy. V případě hypotetické trojice Německo–SSSR–Polsko by právě tato stabilizační podmínka chyběla. Takové uspořádání by tedy nemělo dlouhodobou rovnováhu a velmi pravděpodobně by skončilo tím, že jeden z aktérů by se stal objektem dohody těch zbývajících, což je v zásadě varianta toho, co se historicky skutečně odehrálo.

Z tohoto hlediska dává větší smysl uvažovat o alternativách, které měly alespoň potenciál vytvořit stabilnější strukturu. Nabízela se například užší vazba Polska na Československo a širší zapojení do rámce malé dohody, tedy orientace na blok, který byl vymezen vůči revizionistickým mocnostem. Ani tato varianta nebyla bez problémů, zejména kvůli vzájemné nedůvěře a konkrétním sporům, ale na rozdíl od trojstranného uspořádání měla alespoň vnější referenci, která mohla její vnitřní vztahy stabilizovat.

Úvaha o „provázanosti“ Polska s Německem a SSSR tedy není nesmyslná, ale její slabina je strukturální. Bez existence třetího cíle by takové uspořádání nemělo dlouhou životnost, a proto se alternativy založené na regionální spolupráci jeví zpětně jako realističtější.