Debata o tzv. palestinském „právu na návrat“ milionů uprchlíků na území Státu Izrael zastírá základní fakta o izraelsko-arabském konfliktu.

Prosazovat palestinské „právo na návrat“ znamená falšovat historickou pravdu. Arabský svět v žádném případě není nevinnou obětí a Izrael není viníkem. Toto zkreslené vyprávění nezmiňuje zkušenosti a historii většiny izraelského obyvatelstva - Židů z arabských a muslimských zemí -, jako by nikdy neexistovali nebo jako by na jejich osudu záleželo méně než na osudu tzv. Palestinců či ostatních uprchlíků na celém světě.

Otázka Židů z arabských zemí a Íránu je tedy pro izraelsko-arabský konflikt rozhodující. Jejich situace je přímo srovnatelná se situací tzv. Palestinců: de facto došlo k výměně obyvatelstva mezi 850 000 Židy vyhnanými z arabských zemí a 600 000 palestinských Arabů, kteří opustili zemi v důsledku války, kterou začali Arabové z okolních zemí, když napadli Stát Izrael bezprostředně po jeho vzniku. Asi 600 000 z těchto násilně vyvlastněných Židů, se poté usadilo v Izraeli, nějakou dobu obývalo tranzitní tábory (ma’abarot) - stany a nízké dřevěné chatrče - než se v Izraeli usídlilo natrvalo.

Přesto však propalestinští zastánci tvrdí, že potomci dávných palestinských uprchlíků z roku 1948 mají právo na návrat do Izraele zaručené mezinárodním právem. Ve skutečnosti žádné takové právo neexistuje. Čtvrtá ženevská úmluva, která je v této souvislosti často citována, právo na návrat uprchlíků nestanoví. Rezoluce OSN č. 194, která je rovněž uváděna jako základ tohoto „práva“, je rezolucí Valného shromáždění OSN. Takové rezoluce nejsou v mezinárodním právu závazné. Žádný stát nemá povinnost přijímat nepřátelské bojovníky. Rezoluce 194 navíc na právu na návrat netrvá. Říká, že „uprchlíkům, kteří se chtějí vrátit do svých domovů a žít v míru se svými sousedy, by to mělo být umožněno“.

Palestinští uprchlíci nebyli izraelskými občany. Nechtěli mít izraelské občanství. Neměli zájem „žít v míru se svými sousedy“. Organizace Badil, která palestinské uprchlíky zastupuje, je proti mírovému urovnání s Izraelem a říká, že se „sionistickým nepřítelem“ (tj. s Izraelem) nelze dělat kompromisy.

Přijetím několika milionů palestinských Arabů by v Izraeli brzy vznikla arabská většina. Tím by bylo porušeno právo na sebeurčení židovského národa, který by již neměl svůj národní domov. Právo na sebeurčení, zaručené Chartou OSN, je všeobecně uznáváno, a to i tzv. Palestinci, jako jus cogens - závazné právo, které má přednost před jinými ohledy. Právo na sebeurčení bylo základem vzniku židovského státu Izrael a bylo citováno v debatách vedoucích k rozhodnutí OSN o rozdělení.

Levicoví propalestinští aktivisté, kteří obhajují palestinské „právo na návrat“, jsou také pro zrušení izraelského zákona o návratu, který umožňuje Židům svobodně se přistěhovat do Izraele. Stát Izrael by přestal být národním domovem Židů a židovský národ by ztratil právo na sebeurčení. Je zřejmé, že „právo na návrat“ nelze realizovat, pokud je v rozporu s jiným základním právem, které je zakotveno v mezinárodním právu.