Včera jsem na twitter napsal, že Západ musí nemilosrdně potlačit jakékoli snahy o prosazení práva šaría v EU a použil jsem k tomu mem, který lidi prosazující šaríu, posílá domů. Záměrně se nikde v postu nevyskytuje slovo muslim nebo konkrétní národnost, protože zdaleka ne všichni muslimové ani zdaleka ne všichni třeba Afghánci nám chtějí právo šaría vnutit. Post „lajkovaly“ tisíce lidí, včetně vysoce postavených politiků, ministrů, europoslanců, atd.

Ozvali se ale i kritici, kteří v postu spatřovali šíření nenávisti a přirovnávali mě ke Konvičkovi, Rajchlovi či Okamurovi. Byť těchto kritických hlasů bylo o dva řády méně než těch kteří jej lajkovaly, rád bych k tomu ještě něco dodal.

Žijeme ve vyhrocené době, kdy pogrom provedený palestinskými teroristy a následná Izraelská obrana rozdělují společnosti na celém světě. Někdo je více zasažen mengelovskou bestialitou teroristů vyvolávající ty nejhorší běsy holocaustu, někdo je více zasažen utrpením nevinných Palestinců. Na obou stranách jsou i lidé, kterým je utrpení Izraelců nebo naopak Palestinců lhostejné. Mně lhostejné není, jen nevidím jinou cestu, než Hamas vojensky porazit.

Konflikt v Gaze má ale i sekundární efekty, jako je větší emancipace radikálních islamistů v zemích EU. Ti, posílení loajalitou, převážně ze strany západní levice, s Palestinci, stále nepokrytěji usilují o etablování práva šaria a jejím nahrazení našich liberálních hodnot. V západní Evropě jsou čtvrti či komunity, kde již sekulární společnost nevykonává svoji moc a stále častěji se objevují snahy i formálně pravidla sekulární společnosti eliminovat.

Politika vstřícnosti vůči imigrantům z kulturně zcela odlišných zemí, stojící na ušlechtilých pilířích humanismu, selhává. Dnes je to nenávist k Židům, která nabývá neuvěřitelných rozměrů, stále častěji se ale budou dostávat do konfliktu například moderní práva žen se zaostalými kulturními zvyky. Ano i v Evropě dlouhá staletí práva žen prakticky neexistovala. O to víc po 100 letech boje za rovnoprávnost žen nesmí naše společnost rezignovat na jejich plnohodnotné uplatnění. Není možné smířit se s tím, že ženy po setmění nemohou chodit v některých městech samy. Není možné ženy, které zde žijí, nechat napospas jejich rodinám s odkazem na odlišné kulturní zvyky. Moderní občanská společnost je s tou kmenovou neslučitelná.

Zajímavým paradoxem je, že někteří lidé, vymezující se proti tradičním hodnotám ve sféře křesťanství, bojující za genderově korektní jazyk (používání generického maskulina), současně nacházejí až romantické pochopení pro útlak žen v kulturně odlišných komunitách. Obdobným paradoxem je, že někteří lidé tolik si zakládajících na toleranci, vykazují až neuvěřitelně vysokou netoleranci vůči lidem a názorům s nimiž nesouhlasí.

To se hezky ukázalo i u mého, výše zmíněného postu. Přestože mám v profilu jasně uvedeno, že jde o soukromý profil a tyto mé postoje s prací v člověku v tísni nijak nesouvisí, najdou se lidé, kteří mají tak silnou potřebu omezovat moji svobodu projevu, že si stěžují u mého zaměstnavatele. Ne, nenapsal jsem nic nezákonného a ani ve zmíněném memu nic nezákonného nebylo, jen ambassadoři tolerance nehodlají tolerovat mé postoje.

Západní levice spolu s islamisty po sedmém říjnu v takové míře nadužívali pojmy jako genocida, hladomor, dehumanizace, fašismus, až tato strašlivá slova ztrácí svůj význam a dehumanizujícím fašistou, podporujícím genocidu či hladomor, se může stát prakticky každý.

Tito lidé si ale neuvědomují jak medvědí službu svobodné společnosti a lidem v nouzi poskytují. Jejich přístup vede k antagonizaci a výsledkem může být nástup pravicově extrémistických stran napříč Evropou. A až se ty strašlivé věci budou třeba opravdu dít, nikoho to nedojme, protože ztratíme cit.

Převzato z twitteru autora

Autor je vedoucí programu Dluhové poradenství Člověka v tísni