Neviditelný pes

DÁLNÝ VÝCHOD: Denuklearizace jako zástupný pojem

3.5.2019

Právě skončené setkání ruského prezidenta Putina a severokorejského Kim Čong-una v příhraniční oblasti Vladivostoku má zejména symbolický charakter. Oba státy v něm po svém reagují na krach hanojského odzbrojovacího rokování. Delegace KLDR a USA se před dvěma měsíci rozešly ve zlém (nevydaly ani společné komuniké), což mimochodem poněkud zhatilo i snahu místní, opatrně reformátorské Strany prezentovat se duchu doktríny „Vietnam – přítel každého“.

Agresivní přístup Spojených států k jednání o jaderném odzbrojení Korejského poloostrova samozřejmě ani jiné ovoce přinést nemohl. Velkohubý Trump tím byl zároveň poněkud ponížen, neboť se pravidelně staví do pozici toho, který přichází s nabídkami, jež se nedají odmítnout. „Nejmladší z rodu Kimů“, jehož propaganda standardně užívá ostře nacionalistické rétoriky, se tak mohl předvést lidu jako mladý, ale asertivní vůdce lidu, jenž se nijak nebojí Američanova „většího jaderného tlačítka“.

Ale teď vážněji. Snad nikdo realisticky uvažující nemohl a nemůže očekávat, že by se Severní Korea kdy vzdala nukleárního arzenálu. Náklady na jeho pořízení chudou zemí byly obrovské a jeho existence tvoří důležitou oporu diktátorského režimu dovnitř i navenek. Čímž se vracím k tomu, co jsem naposledy napsal v komentáři o Libyi – rezignace na atomové zbraně přispěla k pádu i potupné smrti dvou arabských autokratů, Kaddáfího a Husajna. Ozřejmilo se, cynicky řečeno, že nejlepší diplomatickou zárukou dnešního světa jsou atomové hlavice.

Potřebu vícestranných bezpečnostních záruk pro Korejskou lidově demokratickou republiku zdůrazňovala při summitu hlava Ruské federace. Vladimír Vladimirovič Putin tím pochopitelně primárně sleduje vlastní cíle. Rozumně pochopil, že Pchjongjang hledá záštitu proti Washingtonu, ale i proti Pekingu. Spojenci, pro nějž je evropsky vzdělaný Kim Čong-un pouhopouhým pěšákem na šachovnici globálních her. Kreml se tak může snadno znovu prezentovat jako někdo, kdo se úspěšně vrací do takovýchto her. Na místa, kde supervelmoc selhala.

Co více, využívá možnosti ukazovat světu, hlavně západnímu, že na Dálném východě je jeho mediální obraz docela jiný než v mainstreamových očích Okcidentu. Zatímco tedy Washington zjevně přemýšlí, jak udržet napětí mezi (svými) konkurenty, Ruskou federací a Evropskou unií, aby se vzájemnými sankcemi poškozovaly, Moskva pochopitelně usiluje o opak. Také proto podtrhuje vlastní linii mírotvorné politiky ve věci znepřátelených Korejí, čínskými ambicemi stále neklidnějšího Japonska, vlastní rostoucí ekonomické zájmy v oblasti a tak podobně.

Přátelsky pojednané setkání dvou představitelů sousedících zemí, během nějž lehce paranoidní Kim raději nepožil slovanský chléb se solí, nese i další zajímavá poselství. Mnoho oficiálního také sice nezaznělo, leč přesto. Schůzka se dá například interpretovat jakožto nechuť k bývalému řediteli CIA a toho času státnímu tajemníku USA Miku Pompeovi. Kromě toho je dalším potvrzením trendu, v němž se chudý Sever a bohatý Jih neuralgického poloostrova stále více osamostatňují ve snaze uspořádat místní poměry. V nich je pojem „denuklearizace“ věčným zaklínadlem, de facto prázdným, zástupným pojmem pro nesmírně složité záležitosti měnících se mezinárodních vztahů. K nim si závěrem dovolím alespoň stručně ocitovat mínění jednoho českého koreanisty: „Od Sachalinu po Kazachstán, a možná i dále na Západ, vznikají ekonomické entity, které jsou rovněž politické povahy a umějí odolávat politickému a ekonomickému tlaku, co se skrývá za projekty ochrany lidských práv. Snad proto se šíří teze o budoucích konfliktech s ´Čínou´, čímž se myslí americké angažmá na celém Dálném východu.“

Text o víkendu publikoval slovenský deník Pravda



zpět na článek